čtvrtek 27. listopadu 2008

BOHREN & DER CLUB OF GORE - DOLORES



Bohren & Der Club Of Gore, Dolores, noir jazz, 2008, [Pias] Recordings, Ipecac Recordings, Německo, www.bohrenundderclubofgore.de

Na nové album Bohren & Der Club Of Gore jsem narazil zcela náhodou. Ani nevím proč, ale myslel jsem, že už nehrají. Bez ohledu na to jim letos vyšla deska Dolores. S Bohren & Der Club Of Gore mě seznámil Hejno vran po zjištění, že mě okouzluje atmosféra Twin Peaks. Protože to je přesně to, co Bohren v sobě mají. Ten naprostou temnotou prosycený magický realismus, kdy na první pohled může vše vypadat normálně, ale hranice které jsme se naučili brát za samozřejmé neplatí.

Nemůžu říct, že bych byl zrovna fanoušek jazzu. Jak přijde na technické exhibice a improvizační smrště, mám chuť utrhnout si uši. Na to jsem moc velký primitiv. Na druhou stranu zvuk a uvolněnost cool jazzu je nádhera. Bohren si z jazzu berou právě to, co na něm mám rád, a míchají to s posmutněle nočním městem, dark ambientem a filmově noir atmosférou (alespoň tedy od roku 2000, první dvě alba ještě s kytarami neznám).

Dolores technicky vzato má všechny ty atributy, které z Bohren & Der Club Of Gore dělají výjimečnou kapelu. Jenže když vezmu skvělé album Sunset Mission, Dolores vedle něho zní jako projekt chudého fanouška, který významnou část alba zahrál na malé laciné klávesy. Jejich protivně midi zvuk je zcela dominantním prvkem alba. Jako byste vzali Sunset Mission nebo Black Earth a nahráli to ve verzi výtahové hudby. V podstatě se to ale s touto myšlenkou stává docela zábavným. Výtahy korporací a nákupních center by Dolores rozhodně obohatila o netušené. Obsluhu výtahu by dělal trpaslík a za skleněnou stěnou by mělo sněžit. Atmosféra produkce kapely je stále vydařená. Jen místo hřejivého analogového zvuku je to lacině plastové, bez ničeho, co by to vyrovnávalo, zvláště v první polovině alba. Něco je stejné jako dřív, něco horší. Nevidím žádný důvod, proč poslouchat Dolores místo Sunset Mission (samozřejmě pokud Sunset Mission už neznáte nazpaměť).

Dolores se zdá být trochu nepochopitelným krokem u velice sympatické kapely. Přitom by stačilo klávesy nahradit zvukem skutečného klavíru a úroveň alba by výrazně stoupla. Bohren & Der Club Of Gore jsou stále jedineční, jen tentokrát nehrají nic nového a o něco hůř. Pořád to ale má něco do sebe a vinylová verze mě přece jenom láká.

úterý 25. listopadu 2008

LVMEN - HERON



Lvmen, Heron, ambient hardcore/post-rock, 2008, Day After, Česká republika, www.myspace.com/lvmen

Lvmen jsou bezesporu výjimečná kapela. S každou deskou zní tak trochu jinak a přece zcela nezaměnitelně a jedinečně. Tak nějak lvmenovsky. Raison D’Etre obdivuju od jeho vydání, Mondo se v nepřístupnosti pustilo ještě o krok dál, a přesto se mu povedlo v mých očích svého skvělého předchůdce překonat (co se debutu týče, poslechnu si ho rád, ale vedle těchto dvou dlouhohrajících desek mu patří až třetí místo). Jejich nepravděpodobně ambientní hardcore nerozlučně spojený s atmosférou Markéty Lazarové, to je syrový mráz zalézající za nehty, nebe plné těžkých mraků a ohlušujícího vichru. Povrchní přirovnávání k Neurosis je vedle projekcí při koncertech a enigmatičnosti obou kapel možno obhájit faktem, že ani jedna z těchto kapel nemá žádnou skutečně podobnou (ostatní přirovnání opravdu jsou pouze větší či menší pitomosti).

Heron je opět někde jinde než kterákoli jejich předchozí nahrávka. Mimo samplů téměř instrumentální hudba má najednou mnohem blíž k rocku, resp. post-rocku, než k hardcore v jakékoli podobě. Naštěstí jde o vzácný případ post-rocku s pořádnými zuby i pořádnými kytarami. I přes převažující instrumentálnost se vytratilo ono ambientní pojetí, které dávalo zcela zapomenout na standardní nástroje a nechávalo mě na promrzlém strništi pod zamračenou oblohou. Hudba Lvmen byla vždy nerozdělitelný celek, najednou sleduji přechody od výraznější basy ke kytarové pasáži a podobně. Plechový zvuk bicích je dalším faktorem zbytečně držícím pozornost na povrchu. Nedá se říct, že by se produkce změnila nějak drasticky, stále je poznat, že jde o Lvmen. Velmi výrazná je ale změna atmosféry. Sem tam se objeví ta specifická tíseň, která mě u nich vždy přitahovala, po většinu času jde ale o citově neutrální desku, která spíše než na abstraktním prožitku, se kterým je třeba se ztotožnit, staví na univerzálnější energii hudební gradace.

K nejsilnějším momentům alba patří rozhodně skvělá „XIX“, která přes pomalý začátek dává nejvíce vzpomenout na kouzelnou atmosféru starých Lvmen, podobně jako „XVI“ s dlouhým samplem v polštině (alespoň myslím). Dojem z „XVI“ mi bohužel kazí rozverná kytara v závěru. Vyloženě rušivý je nesmyslně náhlý konec druhé „XV“, po kterém album vlastně začíná nanovo. A podobných prvků má album víc. Žádný ze samplů také nedosahuje síly libovolné pasáže z Markéty. Remixy dopadly výrazně lépe, než jsem se obával, pořád je ale dobře, že jsou pouze na vinylu, kde se dají bez problému odrušit. Bonusy na CD bourající skladbu alba, to je mor.

Zatímco na instrumentální pojetí jsem byl po koncertě připraven a těšil se na něj (nemám vždycky chuť ždímat emoce do poslední kapky, i když zrovna Husarova křiku je velká škoda), příklon k rockovému pojetí je zklamáním. Lvmen na Heron ztratili něco ze své jedinečnosti a zařadili se ke skupině kapel hrající rock pod maskou post-hardcore. Místo malování sychravě rozmáchlých obrazů prostě jen hrají.

Nechci desku soudit z nějakého pohledu pochybně objektivních kvalit. Lvmen na Heron jenom začínají hrát pro jiné publikum než dřív. Tipuji, že fanoušci produkce takových Silver Rocket kapel budou velice spokojeni.

úterý 11. listopadu 2008

EMO VIOLENCE



Na grindcore fóru se nedávno Utopie ptal, co si má představit pod pojmem emo violence. Vzhledem k tomu, že jsem se tento směr jednu dobu zajímal hodně, něco jsem mu k tomu napsal. A vzhledem k tomu, že v češtině jsem o tom snad nic nečetl, dám to i sem, v trochu rozšířené verzi.

Emo violence je především kombinace emocore a power violence. Z pv to má rychlost a hardcorovost, z ema ukřičený vokál (takže žádné štěkání jako v pv) a trochu pestřejší paletu emocí, než jenom nasranost (z toho plyne, že kdo by chtěl něco označovat za emo violence, měl by tušit, jak zní power violence). Doporučuju kapely In/Humanity a Palatka, ty jsou asi nejzásadnější. Z dalších pak End Of The Century Party, Jenny Piccolo nebo Guyana Punch Line (tam byl Chris Bickel - vokalista z In/Humanity). Všehovšudy to hrálo asi tak deset kapel:)

Dnes se tak vzhledem k diskreditaci pojmu screamo často říká tvrdým diy screamo kapelám, ty už ale nemají ty pv vlivy. Typicky jde o Orchid, Raein, Tristan Tzara. Nijak zvlášť mi to nepřesné označování nevadí, protože emo násilí se na ně docela hodí a ani In/Humanity nemají všude krkolomný pv rytmus, jen mi přijde, že není od věci vědět, kde se to označení vzalo. Na druhou stranu, kapely typu Tristan Tzara jsou stejně jenom zrychlený a ukřičený indie rock, který s hardcorem nemá nic společného, což se projevuje hlavně kytarami a potvrzuje obaly. Mám rád na obalech atmosféru. A kytary ne-subtilní. A nejen proto mám rád vedle klasických emo violence kapel pageninetynine, Majority Rule a Welcome The Plague Year - temnota, emoce a hardcore.

A jen tak mimochodem, emo v jakékoli podobě bylo nenáviděno dávno předtím, než se to skrz televizi dostalo k dětem a ty pak ke šminkám. Takoví Spazz na to plivali už dávno předtím, protože hubená přecitlivělá děcka přece do harcore nepatří. Takže jestli si myslíte, že když posloucháte to pravé, staré emo, hardcore punks se vám nebudou posmívat, tak se pletete:)

neděle 9. listopadu 2008

FESTA DESPERATO - NA POČEST HRDINŮ [VIDEO]



Festa Desperato je rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších hardcore kapel, bez ohledu na dělení na české a zahraniční. Mám rád crustové hluboké vokály, klasický crust mě ale většinou nebaví tempem a přemírou punkového základu. Přece jenom jsem míval blíž k metalu než punku. Festa má tempo vražedné a přesně se mi trefuje do chuti kombinací hardcorové přímočarosti a metalové temnoty.

Toto video ke skladbě "Na počest hrdinů", která je z LP kompilace brněnských kapel "Spalte Brno na prach", bylo natočeno na prvním koncertě Blackened Emotions ve zkušebně See You In Hell. Blackened Emotions pořádají koncerty propojující crust, black metal a downtempo, zatím proběhly koncerty BE tři, z toho k prvním dvěma lze pořídit DVD-R celého koncertu. Z DVD Blackened Emotions 1 je právě i klip Festy. Ta v současné době shání bubeníka - pevně doufám, že se nějaký objeví a že bude Festa Desperato fungovat ještě co nejdéle.

DVD lze pořídit přes Gasmask Records, Ultra Doom Talibana nebo Satan's Punk, natočeny byly eyecannotdie.

EVIDENCE SMRTI - A ZŮSTANE JEN STRACH [VIDEO]




První oficiální videoklip EVIDENCE SMRTI z produkce eyecannotdie.

EVIDENCE SMRTI - DEMO



Evidence Smrti, Demo, raw hardcore thrash, 2008, Gasmask Records, Česká republika, www.myspace.com/evidencesmrti

Vzduch se tak naplnil sazemi, že všichni vidíme zrnitě v různých odstínech černé. Řeky se změnily v pomalu se pohybující masu mrtvých těl. Každý nádech pálí a ohořelé trosky lidí se bezcílně potácí nekonečným strništěm. Vše, co nám zbylo, je Evidence Smrti. Devět jizev a každá značí smrt.

Hned s první titulní jizvou je jasné, že v tomto pekle jsme ještě nebyli. Tíseň a nervozita jako před bojem a smutek ze vzpomínek na čistý vzduch spolehlivě vyvolává mrazení v zádech. Nenapadá mě jiná hardcorová deska s lepším úvodem. Ono zamrazení se pak hned několikrát vrátí, ačkoli celý proces zjizvení trvá jen šestnáct minut. Předmětné demo Evidence Smrti je syrovým hardcore punkem s několika prvky zásadně jej vymezující ze zaběhaných představ o žánru. První a na první poslech nejpatrnější osobitostí je zpěv. Místo předpokládaného nelidsky navztekaného řevu předvádí Hniloba něco na způsob starého thrash metalu či stenchcore (pra-crust typu Amebix). Z mé strany to chvíli trvalo, ale nakonec je to právě ta atmosféra zastřeného hlasu, pomalého frázování, minimalistických melodií a naprosté srozumitelnosti, co staví Evidenci tak výrazně mimo řadu. Lze jen doporučit nehodnotit na základě prvotního překvapení. Oproti thrash metalu i stenchi ale za hlasem zuří hardcore peklo bez kudrlinek a protahování (třeba právě Amebix bych měl mnohem raději mít kratší skladby). Skladby se pohybují v rozmezí jedné až dvou minut, během kterých se řekne vše podstatné a nic se zbytečně neopakuje. Kytara navíc i během toho stíhá rozsévat smutek krátkými a na kost ohlodanými melodickými sóly. V otevírací "Evidenci Smrti", v "Naruby" a v závěru "Neexistujícího Smíru" je kytara právě tím faktorem, který způsobuje ono mrazení v zádech. Mimo to pak k nezvykle silným momentům patří chraplavé volání "Ježíši! Pomiluj své děti! Táhnou – na Jeruzalém!" do zuřící "Obětovat Duše" a vlastně úplně celé skladby "Neexistující Smír" a "Záblesk". To vše jsou ale spíš jen vypíchnuté momenty z toho, jak je to celé dobré. Se srozumitelným zpěvem pak hrají roli větší než obvykle i texty. Ty zcela přesně dokreslují atmosféru nihilismu a syrovosti ve světě spáleném válkou s typickou přímočarostí. Zapomeňte na budovatelský hardcore s texty typu "nikdy nezober drogu". Tady vládne SMRT!

Evidence Smrti spojuje zuřivost hardcore punku se špínou Hellhammer (a vůbec proto-blacku) a post-apokalyptickou atmosférou Amebix přirozeně a extrémně zábavně. Takový anachronismus s naprostou eliminací nudy je vzácnost. Ruce se samovolně stahují do křečovitých pařátů a hrozí k nebi. Prvních devět jizev Evidence se rychle zařadilo k záležitostem, bez kterých by mi něco chybělo. Vyřezání dalších bude povinnost. Navíc na živo platí vše, co bylo řečeno, jenom víc. TESTIMONIUM MORTIS!

SADEYE SPEAKS I

Metalnation končí a předstírat profesionalitu na jiném zinu mě neláká, takže zbývá tato možnost. Méně je někdy více. Nevím jak dlouho bude ještě metalnation online, ale zatím jsou mé starší recenze k nalezení tady.