sobota 15. srpna 2009

FUCKMORGUE - DOWN FOREVER [DOWNLOAD]



Čím víc kapel jsem slyšel, tím méně mě jich baví. Jsem trochu jako feťák. Poměrně rychle mi (špinavá, depresivní, agresivní) hudba začne chybět, stále méně mi ale dokáže zprostředkovat takové vytržení, jaké bych si představoval. O to je příjemnější, když zcela nečekaně narazím na naprostý klenot. Jako u Fuckmorgue. Kapela vydala jen jedno CD a přestala fungovat. Zásadní devizou je skvělá zpěvačka s extrémně sexy hlasem a schopnost zcela přirozeně na malém prostoru smíchat hned několik stylů dohromady. Fuckmorgue jsou někde mezi post-metalovými Battle of Mice, avantgardním kdysi-black metalem Joyless (barva i přitažlivost hlasů zpěvaček s určitou rozvernou dětskostí mi přijde hodně podobná) a avantgardním (stále-)black metalem Menace Ruine (Fuckmorgue mě oproti nim neštve, styl zrychlené pouťové hudby z noční můry je ale ten samý). Ještě bych přihodil náměsíčně kouzelnou atmosféru skladby Who Will Love Me Now? od PJ Harvey. Je to vypjaté, emotivní, vzteklé, bezmocné, mrazivé, dramatické, temné a extrémně zábavné. Zatímco většinou si stěžuji na zbytečnou délku skladeb/alba, v tomto případě bych chtěl víc. Sedm skladeb a 20 minut výjimečnosti. Do hlasu zpěvačky a do toho, co s ním vše dělá a umí, jsem se naprosto zamiloval.

(Někteří členové Fuckmorgue pokračují v Kursk, kteří nedávno vydali split se smrští Lycanthrophy.)

THE DRONES - RIVER OF TEARS [VIDEO]



Video The Drones ke skladbě River of Tears od australského politického písničkáře Keva Carmodyho.

THE DRONES - HAVILAH



The Drones, Havilah, rock, 2008, ATP/Recordings, Austrálie,
www.myspace.com/thedronesthedrones

The Drones jsou australská rocková skupina. Nějak jako oni by mohlo znít smíšení toho, co hrál/hraje Bob Dylan, Nick Cave a Nirvana. Stejně jako zmínění interpreti ve skutečnosti nezní jako nic jiného, vedle této podobnosti ale z každého ze zmíněných kousek mají. Stejně jako Dylan vyprávějí příběhy, nemají daleko k folku ani skutečnému životu, stejně jako Cave mají rádi jen ty temnější příběhy a stejně jako Cobain umí plynule přecházet ze zpěvu do křiku (to skutečně neumí skoro nikdo; nebo možná to skoro nikdo nechce dělat). Oproti Dylanovi nedělají veselé věci a mají blíž k hlučnosti rocku, oproti Caveovi jsou založeni na kytaře a i hlučné pasáže hrají přímočaře, oproti Nirvaně se u nich dají nalézt podobnosti s Dylanem a Cavem (heh). Stejně jako u všech zmíněných má zpěvák velmi osobitý hlas a projev, který nemusí každému vyhovovat. Mezi ostatní rockovou produkcí jsou civilní, přirození, nevypomáhají si retro ani jinou pózou, cílovým publikem nejsou děti.

Havilah je jeich čtvrté regulérní album. Na první poslech neobsahuje nic tak výjimečného, jako byly na předchozí desce Galla Mill skladby Jezebel a Sixteen Straws. Na první poslech skladby poměrně splývají. Rozhodně ale je na co se těšit. Až asi na tři hlučnější, rokovější skladby, je album velice komorní, postavené na kytaře, zpěvu, textech a nostalgii. Čím více jednotlivé skladby znáte, tím jsou lepší. Pár skladeb si pouštím o něco častěji než ty zbylé, žádná ale není nepovedená či rušivá a album velice dobře funguje jako celek (zároveň ale každá skladba dokáže fungovat sama o sobě).

Havilah není tak australské, jako zmiňovaná Galla Mill. Je univerzálnější, bez evidentních hitů, s o něco náročnějšími texty, stále smutné a stále skvělé.