neděle 12. května 2013

ALUK TODOLO - OCCULT ROCK


Aluk Todolo je francouzské trio fungující od roku 2004 a Occult Rock je jejich třetí velká deska. Třetí album bývá pro kapely přelomové. Aluk Todolo to ví a staví se k tomu čelem. Album je jednak se stopáží přes osmdesát minut pokrývající dva disky zhruba stejně dlouhé, jako obě předchozí alba dohromady, jednak je occult rock jejich vlastní označení svého hudebního stylu. To naznačuje, že deska má být ultimátním dílem kapely a manifestem jejich vlastního žánru.

Svůj okultní rock trefně označují jako instrumentální průnik black metalu a krautrocku. Což budí pozornost samo o sobě, protože tyto žánry se běžně nepotkávají. Jednou ze zásadních charakteristik black metalu je pro kytarovou hudbu nestandardní potlačení hraní na nástroje a naopak důraz na vytváření zvuku. Bubny jsou kulomety a kytary nezní jako kytary, ale jako hukot vichru, bzučení vzteklých včel nebo při dostatečně bezohledné živé reprodukci jako amplifikované hejno nasraných krkavců. Kapela, nástroje i technika ustupují do pozadí mimo pozornost, důležitá je výsledná nálada. Tento faktor je hlavní důvod, proč se o Aluk Todolo vůbec dá mluvit jako o kapele, která má s black metalem něco společného.

Krautrock je vnitřně poměrně nejednotný styl zahrnující kytarové kapely i elektroniku, ale minimálně ve vztahu k jeho kytarové verzi lze mluvit o vývojové fázi či větvi psychedelického rocku, která se tematicky točila víc kolem vesmíru a surrealismu než kolem drog. Že psychedelický rock a black metal nejsou přirozenými partnery dobře ilustruje fakt, že průměrný obal desky psychedelického rocku obsahuje víc barev, než obaly všech black metalových desek dohromady.

Occult Rock je žánrově především krautrockem zahraným black metalisty a do značné míry pro black metalisty. Zdánlivě paradoxní situace vyplývá právě z důrazu black metalu na náladu a atmosféru jako protikladu důrazu na technickou stránku věci. Nálada a atmosféra pak bývá tak silná, že posluchači technicky mnohem bližších kapel ji nepřenesou přes srdce. Pustit Aluk Todolo na koncertě psychedelického rocku post-hipíků se rovná teroristickému útoku. Nervní rytmika a negativistický náboj Aluk Todolo bude u netrénovaných posluchačů probouzet záchvaty úzkosti nebo agresivity, a dělejte pak havlovské véčko, když máte ukousané prsty.

Kapela sama svoji hudbu považuje za prostředek dosahování transu, cíleně se snaží o něco šamanského, působícího ne pouze jako estetický vjem. Occult Rock je poskládaný z osmi skladeb nazvaných prostě Occult Rock I až VIII, jejichž stopáž se pohybuje okolo deseti minut. Základem každé skladby je monotónní minimalistický rytmus a donekonečna opakovaný riff, kolem kterého se nabalují další proplétající se složky. Pokoušet se sledovat jednotlivé linky zaměstnává pozornost zcela spolehlivě, podobně jako rozplétání klubka jedovatých hadů. Fascinující je, že i přes zjevnou technickou vyspělost je Occult Rock především rock ohlodaný na kost, bez kudrlinek a rušivých elementů.

V průběhu celého alba se ale kapele tento precizní minimalismus nedaří udržet na stejné úrovni. První disk se skladbami Occult Rock I až IV je perfektní manifestace toho, o co se kapela snaží. Přes první black metalovou skladbu se strojovými blastbeats a přepady do floydovsky vesmírných táhlých kytar se hudba bez zjevných přechodů přelévá do nervního šamanského krautrocku s minimalistickým repetitivním rytmem. Na druhém disku skladby V a VI pokračují sice podobně, zdánlivě jen s výraznější basovou linkou, ale anonymní zvuk, který vám třese receptory v hlavě, najednou ustupuje vědomí, že posloucháte rockovou kapelu. Occult Rock VII utekla z tarantinovského soundtracku. Sama o sobě je skvělá, ale oproti cestě nastoupené na prvním disku z transu spíše vytrhává, než aby jej umocnila. Závěrečná skladba je ukázka spojení přístupu Aluk Todolo s doom metalem koketujícím se svým autistickým drone subžánrem.

OCCULT ROCK II (SC); OCCULT ROCK V (SC)

Na konci se nelze zbavit pocitu, že snahou o ultimátní manifest okultního rocku udělali Aluk Todolo sice katalog stylu, jehož jsou vlajkonoši, deska tím ale trpí koncepční nevyvážeností. Například první výborná a výrazně nejrychlejší skladba po sobě nechává prázdné místo, čímž na sebe přitahuje víc pozornosti, než by účelu rozplynutí se v hudbě slušelo.

Bez ohledu na to je ale Occult Rock výbornou deskou vyčnívající z kytarové scény podobně jako hora na obalu desky. I když jde především o specifické podání psychedelického rocku, světlo se skrz krystal neláme na barevné spektrum, ale na odstíny tuše, a mávání rukama před obličejem nezanechává duhové stopy, ale jenom víří mlhu.

VYŠLO VE FULL MOONU #28.

V sobotu 18. května je spolu s Letmo a Marast Music dovezeme do K4, viz Facebook a last.fm.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Přečetl jsem a zkouším ukázky. Nějak mi chybí v recenzi tolik proklamovaný black metalový zvuk. Čekal jsem zvukově (ne hudebně) bordel trochu ve stylu The Mausoleums, místo toho ale poslouchám něco, co mi zní jako p.ost(eopo)ro.ck.

anek řekl(a)...

Spíš než ve zvuku to cítím v náladě, náboji desky (takže dejme tomu ještě o jeden krok dál v abstrakci). Začalo mi to tak dávat smysl až po chvíli opakovaného poslechu I až IV. Rocku je tam technicky i zvukově mnohem víc, tu negativistickou atmosféru a nervnost tam ale cítím.

(Druhý odstavec je obecný popis bm a můstek k oné náladě)

jony řekl(a)...

Ten "bordel" je víc slyšet na vinylových ep, které vydali. Tyhle znovunahrané verze jsou oproti nim učesanější. Každopádně to, čím je tahle kapela výjimečná, jsou ale koncerty.