sobota 20. července 2013

UTOPENÝ V BAHNĚ A.K.A. THIS IS SLUDGE



Se sludgem je vždycky potíž. Obecná shoda je, že vznikl nejspíš tak, že se zpomalil punk. Jak už jsem psal v reportu z Earth, byly u toho nejspíš Black Flag, Flipper a Melvins. Nicméně hardcore punkový sludge je spíš popelka, mnohem častěji sludge sousedí a překrývá se se stonerem nebo doom metalem.

Kapitola sama pro sebe je vztah sludge a post-metalu. Většina post-metalových kapel má více či méně taky něco společného s hardcorem, ale oproti sludge má post-metal většinou styčné plochy s post-rockem nebo progresivním metalem. Vzhledem k nevyjasněnosti post žánrů se zkoušely termíny jako atmosférický sludge, což je ale hrozná blbost. Sludge je bahno – hnusné, smrdí a pomalu vás stáhne pod hladinu. Zbyde vám jenom bezmoc.

Podle mě platí, že nikdo nehraje sludge líp, než hardcore punkové / power violence kapely. Ten přímočarý přístup a nevyjasněná, nedogmatická image mi vyhovují nejvíc. Navíc jsou to kapely, které dokáží zahrát sludge i pod tři minuty. Nicméně snad až mimo staré sedmipalce Corrupted téměř neexistují alba, která by byla celá poskládána z krátkých sludge skladeb.

Endless Blockade byla nejlepší power violence kapela mimo první vlnu žánru, společně s California Love. A jediný okultní power violence, který znám. Dneska hrají ve skoro stejném složení pod jménem Column of Heaven, ale není to ono. O California Love už jsem psal, je to hudební ekvivalent nenávisti. Japonští Corrupted byli nejlepší sludge kapela všech dob. Taky nejtvrdší. Ještě hrají, ale po posledním albu v jiném stylu oznámil zpěvák odchod, takže je lepší už asi nic neočekávat. Z nějakého důvodu měli texty ve španělštině, Estar En Visperas De Ultima pěkně v kostce shrnuje jejich různé polohy. Crossed Out a Man Is The Bastard jsou power violence kapely ze staré školy, Excruciating Terror je legendární grindcore a Warcollapse ultimátní crust. (Janne z Warcollapse má vedle toho projekt Siebensünden, což je blíž na kost ohlodanému doom metalu s vokálem jako od čarodějnice s polámanými hnáty.) Závěrečná Dystopia je žánrový oříšek. Vypadají jako crusteři, hrají s nasazením hardcore punku, co láme kosti, a přitom se nevyhýbají pomalému tempu. Když ale posloucháte, jak jsou některé skladby napsané (viz Father's Gun), byli to vlastně alternativní noise rockeři, kteří na rozdíl od ostatních noise rockerů neopustili hardcore punkovou subkulturu. Úprava: Chtěl jsem výběr končit Dystopií, ale nakonec se mi sem nehodí, protože prostě oproti populárnímu názoru nemá hudebně se sludge nic společného. Místo nich výběr končí Noothgrush, kteří jsou sludge kapela na plný úvazek, navíc dneska s Dinem, jedním z vokalistů Dystopie. Smrt, zmar a Hvězdné války.

Utopený v bahně je výběr sludge skladeb od kapel, které nehrály sludge, a Corrupted s Noothgrush, absolutní špičky sludge kapel.

1 The Endless Blockade - Angra Mainyu
2 California Love – Stumble To Failure
3 Corrupted – Estar En Visperas De Ultima
4 Crossed Out – Crutch
5 Man Is the Bastard – The Arena
6 Excruciating Terror – Self Destruct
7 Warcollapse – Massgenocide
8 Noothgrush – Extraction

LINK.

středa 17. července 2013

SISTER BODY - STAR / RED


Sister Body je nově pojmenovaný projekt dříve vystupující pod jménem Head in Body. Head in Body je jméno, pod kterým začal původně vystupovat Ondřej a které stále používá pro označení sebe sama. Proto když se k němu přidala Kamila pod jménem Her Sister is Pregnant, začalo být poněkud matoucí rozlišení mezi dvouhlavým projektem Head in Body a jednohlavým Ondřejem Head in Body. Sister Body je tedy Head in Body a Miss Camilla. Miss Camilla je samozřejmě Her Sister is Pregnant.

Head in Body zároveň hraje ve výrazně mladších Lightning Glove, přičemž obě kapely k sobě váže víc, než jeho přítomnost. Obě kapely zaplňují mezery, které doma nepochopitelně máme (ve smyslu recenze na Fantasmagorii interiéru). Obě mají mezinárodně univerzální potenciál. Ten poměrně přesvědčivě dokládá fakt, že druhá kazeta Lightning Glove vyšla na anglickém labelu Tesla Tapes, hned první kazeta Sister Body – Star / Red – na americkém labelu Spleencoffin. Obě kapely staví na odkazu rave scény a obě tu euforii starých tanečních parties převracejí naruby. Tam ale principiální podobnosti končí, protože na rubu euforie našla každá z kapel něco jiného.

Sister Body (tehdy teda ještě pod jménem Head in Body) jsem poprvé slyšel jako předskokany The KVB ve Finalu v zimě 2012 a v reportu jsem psal, že kdyby Jack Nicholson v The Shining nepřišel na přízračný swingový večírek, ale na přízračnou, snovou techno party, hráli by tam Head in Body. A hodlám se toho držet, protože jednak "opakování dobrých věcí je fajn, opakováním špatných věcí se tyto věci stávají zajímavějšími" (Lorenzo Senni, http://www.hisvoice.cz/clanek_1244_jak-tancit-po-smrti-raveu.html), jednak tahle věta platí dneska ještě víc, než v zimě před rokem.

Kazeta má pět skladeb; uzavírá ji skladba Dreamkiller, kterou hráli už loňskou zimu. Oproti ní je taneční složka zbylých skladeb výrazně potlačená. Rytmus tam sice poskládaný z repetice fragmentů samplů je, ale pokud po vás někdo bude chtít pustit něco, na co by šlo tančit, Sister Body jí nepouštějte. Zvukově jsou vedle melancholicky posazených tónů důležité různé analogové ruchy a šumy (jako když vám začne přeskakovat deska nebo chrčet rádio) poskládané do zvukových ploch nebo rytmických smyček. Výsledný zvuk, obzvláště u první skladby Star, tak připomíná zvuk projektu Jamese Kirbyho The Caretaker. Což by mě před rokem v zimě u Dreamkillera nenapadlo. A tady se kruh uzavírá, protože Caretaker celý svůj projev založil na inspiraci scénou večírku z The Shining.

Androgynní zpěv Head in Bodyho do tohoto zvuku perfektně zapadá a zintenzivňuje výsledný dojem neskutečna. Skvělým novým prvkem je zakomponování vokálu Miss Camilly ve skladbě Red, která nedbale měkce deklamuje jednotlivá slova nebo holé věty, čímž příjemně připomíná nenápadně smyslný projev vokalistky kapely Meanwhile, back in Communist Russia... Ve spojení se zbytkem skladby je výsledkem zvláštní směs pocitů, podobná zneklidňující a lehce matoucí přitažlivosti nahého těla s velkou, ještě čerstvou jizvou. Třetí Dub for Happy Soul nenápadně a přesto dramaticky graduje, čtvrtá Cadillac (On the Way to the Hospital) se noirovou atmosférou blíží první Star, ale nešumí ani nepraská, jen na pár ambientních tónech synthezátoru plyne, dokud není přerušena rytmem elektronických výbojů připomínajícími osmibitové hry. Poslední Dreamkiller je hlavní důvod, proč má smysl o kazetě mluvit v souvislosti s taneční hudbou. Celkově kazeta přepadá spíše na ambientní stranu, což je trochu překvapení. Pořád je to ale hudba na přízračnou, snovou taneční party, se špatně identifikovatelnou subtilní hrozbou ve vzduchu, že pokud spíte, už se možná neprobudíte. A pokud jste vzhůru, bude to ještě horší. Jack Torrance ví svoje.

Ve spojení s produkcí Head in Bodyho se s železnou pravidelností objevoval termín distant rave, čemuž rozumím jako projevu založeném na simulaci zvuků taneční party doléhající k nám odněkud zpovzdálí. Ať už geograficky, nebo možná příznačněji v čase. (Což mimochodem sedí jak na Sister Body, Lightning Glove, tak i na Midnight, the Stars and You od Al Bowlly & Ray Noble Orchestra v provedení použitém v The Shining. Tahle scéna tak možná zachytila první večírek ve stylu distant rave vůbec. Všechno to do sebe zapadá.) Sister Body i Lightning Glove v současnosti začaly razit termín deathrave, což je nejlepší označení žánru za posledních dvacet let, ilustrující inverzi nálady původních tanečních parties do něčeho temnějšího. Smrt raveu a vyrovnání se s ní je navíc aktuální téma s nově vznikajícími pohrobky (viz už výše odkazovaný článek z His Voice - Jak tančit po smrti raveu od Honzy Bělíčka) a vedle resuscitování odkazu raveu ve stylu producentů jako Powell nebo Lee Gamble je nepochybně ve vzduchu prostor pro dekonstrukci ve směru deathrave. Dobře to zapadá do současného proudu progresivní post-taneční hudby sousedící s noisem, industriálem a post-punkem, kdy Prurient hraje techno, projekty typu Emptyset ho dekonstruují, Raime staví na fragmentech dubstepu a Regis produkuje post-punkové Tropic of Cancer.

Je fajn mít projednou lokální kapely, které nejen že mají potenciál hrát aktuálně živý žánr, navíc s potenciálem nezapadnout v rámci úzce vymezené žánrové sekty, ale dokonce jsou schopné ho spoluvytvářet. Poslouchejte a kupujte na bandcampu. A všem řekněte, že Jack Nicholson poslouchá deathrave.