čtvrtek 27. listopadu 2008

BOHREN & DER CLUB OF GORE - DOLORES



Bohren & Der Club Of Gore, Dolores, noir jazz, 2008, [Pias] Recordings, Ipecac Recordings, Německo, www.bohrenundderclubofgore.de

Na nové album Bohren & Der Club Of Gore jsem narazil zcela náhodou. Ani nevím proč, ale myslel jsem, že už nehrají. Bez ohledu na to jim letos vyšla deska Dolores. S Bohren & Der Club Of Gore mě seznámil Hejno vran po zjištění, že mě okouzluje atmosféra Twin Peaks. Protože to je přesně to, co Bohren v sobě mají. Ten naprostou temnotou prosycený magický realismus, kdy na první pohled může vše vypadat normálně, ale hranice které jsme se naučili brát za samozřejmé neplatí.

Nemůžu říct, že bych byl zrovna fanoušek jazzu. Jak přijde na technické exhibice a improvizační smrště, mám chuť utrhnout si uši. Na to jsem moc velký primitiv. Na druhou stranu zvuk a uvolněnost cool jazzu je nádhera. Bohren si z jazzu berou právě to, co na něm mám rád, a míchají to s posmutněle nočním městem, dark ambientem a filmově noir atmosférou (alespoň tedy od roku 2000, první dvě alba ještě s kytarami neznám).

Dolores technicky vzato má všechny ty atributy, které z Bohren & Der Club Of Gore dělají výjimečnou kapelu. Jenže když vezmu skvělé album Sunset Mission, Dolores vedle něho zní jako projekt chudého fanouška, který významnou část alba zahrál na malé laciné klávesy. Jejich protivně midi zvuk je zcela dominantním prvkem alba. Jako byste vzali Sunset Mission nebo Black Earth a nahráli to ve verzi výtahové hudby. V podstatě se to ale s touto myšlenkou stává docela zábavným. Výtahy korporací a nákupních center by Dolores rozhodně obohatila o netušené. Obsluhu výtahu by dělal trpaslík a za skleněnou stěnou by mělo sněžit. Atmosféra produkce kapely je stále vydařená. Jen místo hřejivého analogového zvuku je to lacině plastové, bez ničeho, co by to vyrovnávalo, zvláště v první polovině alba. Něco je stejné jako dřív, něco horší. Nevidím žádný důvod, proč poslouchat Dolores místo Sunset Mission (samozřejmě pokud Sunset Mission už neznáte nazpaměť).

Dolores se zdá být trochu nepochopitelným krokem u velice sympatické kapely. Přitom by stačilo klávesy nahradit zvukem skutečného klavíru a úroveň alba by výrazně stoupla. Bohren & Der Club Of Gore jsou stále jedineční, jen tentokrát nehrají nic nového a o něco hůř. Pořád to ale má něco do sebe a vinylová verze mě přece jenom láká.

Žádné komentáře: