Zobrazují se příspěvky se štítkemjazz. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemjazz. Zobrazit všechny příspěvky
Hear Me!
15. září 2017, RUiNU, ZSAMM a FRISK a Ken Ganfield, https://www.facebook.com/events/1809508566046025/
ZU!
Zu vydali za patnáct let existence sedmnáct alb. Zatím poslední velká deska Carboniferous z roku 2009 vyšla na labelu Ipecac Mika Pattona A byla magazínem Rock-A-Rolla vyhlášena albem roku. Má je rád John Zorn, spolupracovali mimo jiné s Mikem Pattononem, Buzzem Osbornem, právě jim vyšla deska s Eugenem Robinsonem. A tuhle sobotu, 29. listopadu, jim se Závorkama děláme koncert na Dobešce. Robinson sice nedorazí, čímž klesá pravděpodobnost, že na vás někdo ve slipech plivne a pak vám rozbije držku, a navíc jsme slíbili, že na Dobešce nebudeme zakládat žádné ohně, šamanský metal na saxofon ale bude. Někdo obouvá taneční botky, někdo počítá doby, někdo se svléká a válí v bahně, ale těšíme se všichni.
Předehru obstarají Microvomit a Deceased Squirrel on the Phone (kteří mají společný split na Stoned to Death Records). Microvomit mají bicí a kytaru bicí, kytaru a basu, ale nikdo nikdy neví, co se zrovna stane, když začnou hrát. Jenom tušíme, že to bude nahlas. Deceased Squirrel on the Phone mají taky bicí a kytaru a dovezou dřevní bluesrock z garáže. Na rozdíl od různých Jacků Whiteů jsou to ale taky šamani.
BOHREN & DER CLUB OF GORE - DOLORES
Bohren & Der Club Of Gore, Dolores, noir jazz, 2008, [Pias] Recordings, Ipecac Recordings, Německo, www.bohrenundderclubofgore.de
Na nové album Bohren & Der Club Of Gore jsem narazil zcela náhodou. Ani nevím proč, ale myslel jsem, že už nehrají. Bez ohledu na to jim letos vyšla deska Dolores. S Bohren & Der Club Of Gore mě seznámil Hejno vran po zjištění, že mě okouzluje atmosféra Twin Peaks. Protože to je přesně to, co Bohren v sobě mají. Ten naprostou temnotou prosycený magický realismus, kdy na první pohled může vše vypadat normálně, ale hranice které jsme se naučili brát za samozřejmé neplatí.
Nemůžu říct, že bych byl zrovna fanoušek jazzu. Jak přijde na technické exhibice a improvizační smrště, mám chuť utrhnout si uši. Na to jsem moc velký primitiv. Na druhou stranu zvuk a uvolněnost cool jazzu je nádhera. Bohren si z jazzu berou právě to, co na něm mám rád, a míchají to s posmutněle nočním městem, dark ambientem a filmově noir atmosférou (alespoň tedy od roku 2000, první dvě alba ještě s kytarami neznám).
Dolores technicky vzato má všechny ty atributy, které z Bohren & Der Club Of Gore dělají výjimečnou kapelu. Jenže když vezmu skvělé album Sunset Mission, Dolores vedle něho zní jako projekt chudého fanouška, který významnou část alba zahrál na malé laciné klávesy. Jejich protivně midi zvuk je zcela dominantním prvkem alba. Jako byste vzali Sunset Mission nebo Black Earth a nahráli to ve verzi výtahové hudby. V podstatě se to ale s touto myšlenkou stává docela zábavným. Výtahy korporací a nákupních center by Dolores rozhodně obohatila o netušené. Obsluhu výtahu by dělal trpaslík a za skleněnou stěnou by mělo sněžit. Atmosféra produkce kapely je stále vydařená. Jen místo hřejivého analogového zvuku je to lacině plastové, bez ničeho, co by to vyrovnávalo, zvláště v první polovině alba. Něco je stejné jako dřív, něco horší. Nevidím žádný důvod, proč poslouchat Dolores místo Sunset Mission (samozřejmě pokud Sunset Mission už neznáte nazpaměť).
Dolores se zdá být trochu nepochopitelným krokem u velice sympatické kapely. Přitom by stačilo klávesy nahradit zvukem skutečného klavíru a úroveň alba by výrazně stoupla. Bohren & Der Club Of Gore jsou stále jedineční, jen tentokrát nehrají nic nového a o něco hůř. Pořád to ale má něco do sebe a vinylová verze mě přece jenom láká.
Nemůžu říct, že bych byl zrovna fanoušek jazzu. Jak přijde na technické exhibice a improvizační smrště, mám chuť utrhnout si uši. Na to jsem moc velký primitiv. Na druhou stranu zvuk a uvolněnost cool jazzu je nádhera. Bohren si z jazzu berou právě to, co na něm mám rád, a míchají to s posmutněle nočním městem, dark ambientem a filmově noir atmosférou (alespoň tedy od roku 2000, první dvě alba ještě s kytarami neznám).
Dolores technicky vzato má všechny ty atributy, které z Bohren & Der Club Of Gore dělají výjimečnou kapelu. Jenže když vezmu skvělé album Sunset Mission, Dolores vedle něho zní jako projekt chudého fanouška, který významnou část alba zahrál na malé laciné klávesy. Jejich protivně midi zvuk je zcela dominantním prvkem alba. Jako byste vzali Sunset Mission nebo Black Earth a nahráli to ve verzi výtahové hudby. V podstatě se to ale s touto myšlenkou stává docela zábavným. Výtahy korporací a nákupních center by Dolores rozhodně obohatila o netušené. Obsluhu výtahu by dělal trpaslík a za skleněnou stěnou by mělo sněžit. Atmosféra produkce kapely je stále vydařená. Jen místo hřejivého analogového zvuku je to lacině plastové, bez ničeho, co by to vyrovnávalo, zvláště v první polovině alba. Něco je stejné jako dřív, něco horší. Nevidím žádný důvod, proč poslouchat Dolores místo Sunset Mission (samozřejmě pokud Sunset Mission už neznáte nazpaměť).
Dolores se zdá být trochu nepochopitelným krokem u velice sympatické kapely. Přitom by stačilo klávesy nahradit zvukem skutečného klavíru a úroveň alba by výrazně stoupla. Bohren & Der Club Of Gore jsou stále jedineční, jen tentokrát nehrají nic nového a o něco hůř. Pořád to ale má něco do sebe a vinylová verze mě přece jenom láká.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
