30. března 2012
Earth je zásadní, zřejmě první skutečně pomalá kytarová kapela a drone doom je obecně považován za její dítě. Na samém počátku devadesátých let, kdy svět objevoval grunge a Nirvanu, Kurtův kamarád Dylan Carlson připravoval půdu pro jednu z nejextrémnějších odnoží kytarové hudby. Z kunsthistorického pohledu (haha) je zajímavé si uvědomit, že grunge i drone doom jsou si mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo. Základ je totiž zcela stejný, jen na stupnici tíhy a pomalosti jsou každý někde jinde. Přičemž tím základem je proto-sludge vzniklý ze srážky přímosti hardcore punku s pomalostí a tíhou Black Sabbath u Black Flag (druhá strana desky My War), Flipper a Melvins.
(To mě zcela mimo téma příspěvku vede ke dvěma zmínkám. Zaprvé, Black Sabbath nejen že založili metal jako takový, ale jejich vliv vystopujete vpodstatě ve všech subžánrech tvrdé kytarové hudby. Troufl bych si tvrdit, že žádná jiná kapela neovlivnila tolik kapel, jako oni. S vědomím toho je pak jejich pozdější vývoj, Ozzyho sólová kariéra a jejich současná podoba jedním z umělecky nejsmutnějších příběhů vůbec. Zadruhé, chybí mi tu Kurt. To, že nepřežil svoji populární a komerčně úspěšnou fázi kytarový svět umělecky ochudilo, protože věřím, že nejzajímavějších věcí jsme se od něj měli teprve dočkat. Jeho hudební vkus, schopnost vzít originál a přehrát ho lépe, kamarádi - vedle Carlsona třeba právě Melvins - b strany singlů i vývoj od Bleach k In Utero a You Know You're Right, to všechno vede k prázdnému místu, které tady po něm zůstalo.)
Earth se v průběhu času od distorze drone doomu dostali ke zcela specifické formě hudby na pomezí instrumentálního doom metalu a country. A tento svůj countrydoom přivezli i do Prahy. Mám pomalé kytary rád, zvláště pak na živo. Dostatečná hlasitost dezorientuje, vytrhává z reálného prostředí, pomalé tempo (nebo jeho absence) hypnotizuje, díky čemuž osvobozujícím způsobem neslyším mimovolné myšlenky. Pomalé kytarové koncerty jsou pro mě taková instantní mentální dovolená bez turistů a zavazadel. Ideálně to funguje po dvou až třech pivech. Earth záhadným zůsobem dosáhli stejného efektu, ačkoli byli křehce potichu a já před nimi nestihl ani jedno pivo. Ne že bych z toho koncertu měl tendenci výskat nadšením a po návratu domů týden neposlouchal nic jiného, ale hlavou se mi celý koncert honily jen vlny písku a prachu jak z McCarthyho a ani jednou jsem se nezatěšil na konec. Earth pomohlo i nadmíru vychované a nadšené publikum. Jen jednomu fanouškovi přišlo jako dobrý nápad do soustředěného projevu kapely nadšením skutečně výskat a polodementně tleskat mimo jakýkoli přítomný rytmus, naštěstí to ale nakonec zase dostal pod kontrolu. Výrazným bonusovým bodem pro kapelu byl fakt, že jsem ani chvíli neměl pocit, že poslouchám špinavý (ne v tom dobrém slova smyslu) stoner. K překročení té hranice má Earth blízko, ale pohybovali se výhradně v mezích dobrého vkusu.
Předkapely jsem propásl, takže o nich leda jinde. Doufám, že zvuk závěrky mého foťáku nebyl slyšet o moc dál, než do mého ucha. Poslední co bych chtěl, je zařadit se mezi fotografy, kteří v zájmu zprostředkování a uchování zlomku zážitku z koncertu ten zážitek kazí všem okolo.
Earth je zásadní, zřejmě první skutečně pomalá kytarová kapela a drone doom je obecně považován za její dítě. Na samém počátku devadesátých let, kdy svět objevoval grunge a Nirvanu, Kurtův kamarád Dylan Carlson připravoval půdu pro jednu z nejextrémnějších odnoží kytarové hudby. Z kunsthistorického pohledu (haha) je zajímavé si uvědomit, že grunge i drone doom jsou si mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo. Základ je totiž zcela stejný, jen na stupnici tíhy a pomalosti jsou každý někde jinde. Přičemž tím základem je proto-sludge vzniklý ze srážky přímosti hardcore punku s pomalostí a tíhou Black Sabbath u Black Flag (druhá strana desky My War), Flipper a Melvins.
(To mě zcela mimo téma příspěvku vede ke dvěma zmínkám. Zaprvé, Black Sabbath nejen že založili metal jako takový, ale jejich vliv vystopujete vpodstatě ve všech subžánrech tvrdé kytarové hudby. Troufl bych si tvrdit, že žádná jiná kapela neovlivnila tolik kapel, jako oni. S vědomím toho je pak jejich pozdější vývoj, Ozzyho sólová kariéra a jejich současná podoba jedním z umělecky nejsmutnějších příběhů vůbec. Zadruhé, chybí mi tu Kurt. To, že nepřežil svoji populární a komerčně úspěšnou fázi kytarový svět umělecky ochudilo, protože věřím, že nejzajímavějších věcí jsme se od něj měli teprve dočkat. Jeho hudební vkus, schopnost vzít originál a přehrát ho lépe, kamarádi - vedle Carlsona třeba právě Melvins - b strany singlů i vývoj od Bleach k In Utero a You Know You're Right, to všechno vede k prázdnému místu, které tady po něm zůstalo.)
Earth se v průběhu času od distorze drone doomu dostali ke zcela specifické formě hudby na pomezí instrumentálního doom metalu a country. A tento svůj countrydoom přivezli i do Prahy. Mám pomalé kytary rád, zvláště pak na živo. Dostatečná hlasitost dezorientuje, vytrhává z reálného prostředí, pomalé tempo (nebo jeho absence) hypnotizuje, díky čemuž osvobozujícím způsobem neslyším mimovolné myšlenky. Pomalé kytarové koncerty jsou pro mě taková instantní mentální dovolená bez turistů a zavazadel. Ideálně to funguje po dvou až třech pivech. Earth záhadným zůsobem dosáhli stejného efektu, ačkoli byli křehce potichu a já před nimi nestihl ani jedno pivo. Ne že bych z toho koncertu měl tendenci výskat nadšením a po návratu domů týden neposlouchal nic jiného, ale hlavou se mi celý koncert honily jen vlny písku a prachu jak z McCarthyho a ani jednou jsem se nezatěšil na konec. Earth pomohlo i nadmíru vychované a nadšené publikum. Jen jednomu fanouškovi přišlo jako dobrý nápad do soustředěného projevu kapely nadšením skutečně výskat a polodementně tleskat mimo jakýkoli přítomný rytmus, naštěstí to ale nakonec zase dostal pod kontrolu. Výrazným bonusovým bodem pro kapelu byl fakt, že jsem ani chvíli neměl pocit, že poslouchám špinavý (ne v tom dobrém slova smyslu) stoner. K překročení té hranice má Earth blízko, ale pohybovali se výhradně v mezích dobrého vkusu.
Předkapely jsem propásl, takže o nich leda jinde. Doufám, že zvuk závěrky mého foťáku nebyl slyšet o moc dál, než do mého ucha. Poslední co bych chtěl, je zařadit se mezi fotografy, kteří v zájmu zprostředkování a uchování zlomku zážitku z koncertu ten zážitek kazí všem okolo.
