Solaris je především sci-fi román polského spisovatele Stanisława Lema ze staré školy skutečné science fiction. Lem je jediným evropským autorem, který patří do světové ligy sci-fi literatury, a Solaris je jeho neznámějším dílem. Minulý rok to bylo právě padesát let, kdy Solaris vyšlo poprvé, přičemž Ben Frost a pořadatelé Unsound festivalu to nechtěli nechat jen tak prošumět. Frost si vzal na pomoc kamaráda z labelu Bedroom Community Daníela Bjarnasona, který jeho zvukovému skladatelství propůjčuje zázemí klasického skladatelství a aranží, se kterými umí pracovat orchestr, a společně vytvořili v podstatě alternativní soundtrack k filmu, který podle románu Solaris natočil v sedmdesátých letech ikonický ruský režisér Andrej Tarkovskij. Frostovo a Bjarnasonovo Solaris poprvé naživo zaznělo na Unsound festivalu v Krakově v roce 2010. O rok později, v roce padesátého výročí prvního vydání knihy, bylo Solaris zlatým hřebem Unsound festivalu v New Yorku. Rok 2011 byl zároveň rokem vydání Solaris jako alba.
Spojení ambientně laděné elektroniky s klasickými postupy a naopak klasické hudby s postupy ambientu není v současné době úplně ojedinělá záležitost, a to až do té míry, že lze mluvit o určitém trendu – po Jóhannu Jóhannsonovi přišli např. Ólafur Arnalds, Pale Ravine, Haxan Cloak, A Winged Victory for the Sullen, From the Mouth of the Sun, Hildur Guðnadóttir, Hildur Guðnadóttir a Hauschka nebo třeba Tim Hecker a jeho Dropped Pianos. Což ovšem nijak nesnižuje kvality všech zmíněných. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá a až díky hejnu lze pomalu začít uvažovat o tom, že klasická hudba by se mohla vymanit z omezeného prostředí formálních koncertních síní, kde v podstatě po nástupu rocku fungovala jako zcela paralelní svět vedle hudby populární (resp. po vyhoření populární hudby jakožto relevantní umělecké kategorie pak jako paralelní svět vedle nezávislé hudby). Nebo naopak by tento vývoj mohl do koncertních síní přivést publikum, které na tísící prvou adaptaci Mozarta nepřijde. Solaris je v daném mikrožánru zřejmě nejambicióznější projekt, přitom paradoxně nejcitelněji postavený na dočasnosti své existence.
Frostovo By the Throat bylo pro mě zjevení – nadžánrové, mimožánrové, něco, co téměř celistvě uspokojuje můj schizofrenní vkus. Kdybych měl říct jednu desku posledních let, která na mě udělala největší dojem bez ohledu na žánry, bude to nepochybně By the Throat. Frosta tak od té doby sleduji poměrně pečlivě. Díky tomu jsem brzy zachytil první nahrávku ze Solaris, kterou byla skladba Reya. Ta mě nadchla a Solaris jsem si tak koupil hned po jeho vydání. Vinylová verze vyšlá o nějaké dva měsíce později pak byla první deska, kterou jsem si kdy předobjednal. Teď, zhruba po půl roce relativně pravidelného poslouchání, mám Solaris naposlouchané v podstatě stejně, jako po prvním poslechu. Stále stejné mám i dojmy z desky: Solaris je nekatarzivně gradující emoce. Poslouchat Solaris je jako zamilovat se ve zpomaleném záběru, intenzivní mix euforie a napětí v drone úpravě.
Při znalosti expresivních posledních desek Frosta (By the Throat) a Bjarnasona (Processions) se může zdát Solaris jako překvapení. Výrazově je velmi subtilní a abstraktní a při nedostatku pozornosti se snadno může většina alba zdát vatou. Je to starší Frostovo album Steel Wound nebo závěrečná skladba z jeho Theory of Machines – Forgetting You is Like Breathing Water, které mi Solaris připomínají. Neexpresivní vyznění jde navíc ruku v ruce s motivem a charakterem desky jakožto alternativního soundtracku, resp. soundtracku "na motivy". Existuje mnoho výborných soundtracků, které ale samostatně nijak zvlášť nefungují. Na druhou stranu, skládat soundtrack k použití ve filmu primárně s ohledem na jeho samostatnou uplatnitelnost se zdá být jako špatný nápad. Ačkoli Solaris nebyl psán jako podkres pro film, což autorům nepochybně dávalo větší svobodu, než kdyby byl, velmi dobře si jej ale jako podkres filmu představit dokážu. Možná díky respektování pravidel použitelného soundtracku se částečně ztratila schopnost hudby, která není primárně určena jako podpora konkrétních obrazů nebo příběhu, obrazy a příběh vytvářet. To Frostovo a Bjarnasonovo Solaris neumí – je o jeden stupeň abstrakce a introverze výš, operuje s přenášením pocitu. Což, jak jsem při snaze opřít svůj text o určitou informační hodnotu zjistil, bylo Frostovým záměrem. Kruhem mě to tak vrací k mé recepci Frostovy hudby – v hypotetickém světě, kde umím skládat hudbu, skládám něco jako Frost.
Bonusem je pro mě sympatický obal desky, který ačkoli na první pohled nevypadá jako příklad perfektního cover artu, dokládá, že se Frost nebere tak vážně, jak by se z některých rozhovorů mohlo zdát, viz předobraz obalu.
REYA (VM)
17. května bude Solaris zahráno naživo už popáté (viz komentáře), a to v koncertní síni Bély Bartóka v Budapešti. Frost bude opět doprovázen Bjarnasonem dirigovaným Krakovským symfonickým orchestrem (tedy orchestrem z místa Lemova rodného města a zároveň rodného města Solaris) a vystoupení bude opět doplněno o manipulace záběrů z Tarkovského Solaris připravených Brianem Eno a Nickem Robertsonem (k tomu co si představit pod manipulací záběrů a vůbec o historii projektu viz tady, Frostův skladatelský postup rozhodně stojí za povšimnutí). Vedle Solaris zazní skladby od Arvo Pärta a Henryka Górecki. Zatímco ve vlivech Pärta i Góreckiho je pravidelně zmiňován Bartók, Frost bývá označován za průsečík Reznora a právě Pärta. Tato přímá linie přímo vybízí k osmělování se ve vodách klasické hudby – Pärt i Górecki jsou k tomu výborné tipy.
Ve zkratce, pro návštěvu Budapeště není a jen tak nebude moc lepších záminek.
Spojení ambientně laděné elektroniky s klasickými postupy a naopak klasické hudby s postupy ambientu není v současné době úplně ojedinělá záležitost, a to až do té míry, že lze mluvit o určitém trendu – po Jóhannu Jóhannsonovi přišli např. Ólafur Arnalds, Pale Ravine, Haxan Cloak, A Winged Victory for the Sullen, From the Mouth of the Sun, Hildur Guðnadóttir, Hildur Guðnadóttir a Hauschka nebo třeba Tim Hecker a jeho Dropped Pianos. Což ovšem nijak nesnižuje kvality všech zmíněných. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá a až díky hejnu lze pomalu začít uvažovat o tom, že klasická hudba by se mohla vymanit z omezeného prostředí formálních koncertních síní, kde v podstatě po nástupu rocku fungovala jako zcela paralelní svět vedle hudby populární (resp. po vyhoření populární hudby jakožto relevantní umělecké kategorie pak jako paralelní svět vedle nezávislé hudby). Nebo naopak by tento vývoj mohl do koncertních síní přivést publikum, které na tísící prvou adaptaci Mozarta nepřijde. Solaris je v daném mikrožánru zřejmě nejambicióznější projekt, přitom paradoxně nejcitelněji postavený na dočasnosti své existence.
Frostovo By the Throat bylo pro mě zjevení – nadžánrové, mimožánrové, něco, co téměř celistvě uspokojuje můj schizofrenní vkus. Kdybych měl říct jednu desku posledních let, která na mě udělala největší dojem bez ohledu na žánry, bude to nepochybně By the Throat. Frosta tak od té doby sleduji poměrně pečlivě. Díky tomu jsem brzy zachytil první nahrávku ze Solaris, kterou byla skladba Reya. Ta mě nadchla a Solaris jsem si tak koupil hned po jeho vydání. Vinylová verze vyšlá o nějaké dva měsíce později pak byla první deska, kterou jsem si kdy předobjednal. Teď, zhruba po půl roce relativně pravidelného poslouchání, mám Solaris naposlouchané v podstatě stejně, jako po prvním poslechu. Stále stejné mám i dojmy z desky: Solaris je nekatarzivně gradující emoce. Poslouchat Solaris je jako zamilovat se ve zpomaleném záběru, intenzivní mix euforie a napětí v drone úpravě.
Při znalosti expresivních posledních desek Frosta (By the Throat) a Bjarnasona (Processions) se může zdát Solaris jako překvapení. Výrazově je velmi subtilní a abstraktní a při nedostatku pozornosti se snadno může většina alba zdát vatou. Je to starší Frostovo album Steel Wound nebo závěrečná skladba z jeho Theory of Machines – Forgetting You is Like Breathing Water, které mi Solaris připomínají. Neexpresivní vyznění jde navíc ruku v ruce s motivem a charakterem desky jakožto alternativního soundtracku, resp. soundtracku "na motivy". Existuje mnoho výborných soundtracků, které ale samostatně nijak zvlášť nefungují. Na druhou stranu, skládat soundtrack k použití ve filmu primárně s ohledem na jeho samostatnou uplatnitelnost se zdá být jako špatný nápad. Ačkoli Solaris nebyl psán jako podkres pro film, což autorům nepochybně dávalo větší svobodu, než kdyby byl, velmi dobře si jej ale jako podkres filmu představit dokážu. Možná díky respektování pravidel použitelného soundtracku se částečně ztratila schopnost hudby, která není primárně určena jako podpora konkrétních obrazů nebo příběhu, obrazy a příběh vytvářet. To Frostovo a Bjarnasonovo Solaris neumí – je o jeden stupeň abstrakce a introverze výš, operuje s přenášením pocitu. Což, jak jsem při snaze opřít svůj text o určitou informační hodnotu zjistil, bylo Frostovým záměrem. Kruhem mě to tak vrací k mé recepci Frostovy hudby – v hypotetickém světě, kde umím skládat hudbu, skládám něco jako Frost.
Bonusem je pro mě sympatický obal desky, který ačkoli na první pohled nevypadá jako příklad perfektního cover artu, dokládá, že se Frost nebere tak vážně, jak by se z některých rozhovorů mohlo zdát, viz předobraz obalu.
REYA (VM)
17. května bude Solaris zahráno naživo už popáté (viz komentáře), a to v koncertní síni Bély Bartóka v Budapešti. Frost bude opět doprovázen Bjarnasonem dirigovaným Krakovským symfonickým orchestrem (tedy orchestrem z místa Lemova rodného města a zároveň rodného města Solaris) a vystoupení bude opět doplněno o manipulace záběrů z Tarkovského Solaris připravených Brianem Eno a Nickem Robertsonem (k tomu co si představit pod manipulací záběrů a vůbec o historii projektu viz tady, Frostův skladatelský postup rozhodně stojí za povšimnutí). Vedle Solaris zazní skladby od Arvo Pärta a Henryka Górecki. Zatímco ve vlivech Pärta i Góreckiho je pravidelně zmiňován Bartók, Frost bývá označován za průsečík Reznora a právě Pärta. Tato přímá linie přímo vybízí k osmělování se ve vodách klasické hudby – Pärt i Górecki jsou k tomu výborné tipy.
Ve zkratce, pro návštěvu Budapeště není a jen tak nebude moc lepších záminek.
