Zobrazují se příspěvky se štítkemstream. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstream. Zobrazit všechny příspěvky
OXCURE - PRIVATIONIS
Privationis je zatím poslední deskou na labelu Frozen Border. Frozen Border je malý techno label, který je podobně jako třeba Downwards Records sdružený pod Ready Made Distribution. Vede ho Jeff, o kterém se ví vpodstatě jen to, že vede další malý techno label Horizontal Ground (z něj doporučuju Monica Hits The Ground, viz třeba Tchnjnvcrna) a má rád Nico (viz rozhovor na Talking Shopcasts: http://www.littlewhiteearbuds.com/podcast/talking-shopcast-with-frozen-borderhorizontal-ground/#.VBmlri6SzvM). Na Frozen Border vyšlo zatím 15 dvanáctipalcových desek EP, dvojdeska od Szare jako album a compilace Minutes in Ice. Většina desek vyšla anonymně, pouze s pořadovým číslem labelu, desky většinou nemají obal a vycházejí pouze ve vnitřní vložce, jediná grafika je na samotné desce. Na druhou stranu, nic z toho není neporušitelné pravidlo. Privationis nese čtyři stopy, přičemž jedna je remixem od Violet Poison.
Kombinace jména, anonymity a střípků grafické prezentace labelu ve mně budila dojem, že půjde o label zaměřený na radikální industriální techno. Což není pravda, většina věcí Frozen Border je hodně klubová. Privationis je ale přesně to, v co jsem u Frozen Border od začátku doufal. Ultimátní industriální techno na večírky do zmrzlé plechové haly někde na kraji lesa, striktní minimalismus a zvuky někde mezi bušením do plechu, jedoucím vlakem a střelbou. Pod slovem techno jsem si asi vždycky představoval něco takového.
LIGHTNING GLOVE & NACHTBOTE @ BERLÍNSKEJ MODEL
20. března 2013.
Berlínskej model je malinká galerie kousek pod Letnou o dvou místnostech, které by dohromady daly slušný obývák, provozovaná partizánským způsobem za polo-staženými roletami. I když bydlím doslova za rohem a hloučky venku postávajících kuřáků jsem míjel už několikrát, o její existenci jsem se dozvěděl až v souvislosti se křtem první kazety pražských Lightning Glove – Fantasmagorie interiéru. O to víc mě překvapilo, že účast na křtu plánovalo podle facebooku dohromady asi 160 lidí. To je zhruba tak o 130 lidí víc, než kolik se tam vejde. I když v těchto číslech se návštěvnost (naštěstí) nepohybovala, lidí přišlo spoustu, minimálně optikou prostoru. Fakt je, že s ostatními návštěvníky jsme si byli tak nějak blízko. Fyzicky blízko. Svoji roli v tom hrál i obří stůl znamenající obří mrtvé místo v koncertní místnosti, jehož přítomnost si nicméně celkem snadno umím vysvětlit. Prostě se nikam jinam než do této místnosti nevejde. Berlínskej model je i přes hrozný jméno skvělý místo, kam hodlám v teplákách a žabkách chodit koukat, co se děje.
Lightning Glove je kapela z okruhu KLaNGundKRaCH a A2, doma jsou především na blogu Red For Color Blind a sami se vnímají na pomezí punku a techna s nádechem starého rave. Za elektronikou stojí Dizzcock a Head in Body, vokály patří snsbr a na úroveň audiovizuálního projektu je staví VJka AKA 47 jako stabilní člen kapely. Mix minimalistické taneční hudby a pasivně agresivního vokálu na mě funguje hodně spolehlivě a do ipodu jsem si jejich věci tahal už ze soundcloudu. Naživo měli zvuk basovější, než s jakým jsem si je zvykl spojovat a nejsem si jistý, jestli bych je po zvuku poznal, tísnivé vyznění ale pořád fungovalo. Jasně přidanou hodnotou naživo jsou vizualizace, které dekonstruují raveové barvičky do ostrých úhlů a vlků, čímž perfektně ilustrují zvolenou, na první pohled nepadnoucí kombinaci hudebních stylů.
Společnost jim dělal Nachtbote se svým synťákově tanečním setem. Vezmete post new wave kapely typu Cold Cave, odstřihnete vše nad úplným základem a přidáte taneční rytmus. Výsledkem je klubová hudba pro Creepee Teepee fans. (Což teda taky moc neodpovídá tomu, co má na soundcloudu.) Zněl výborně, ale zabalil to celkem svižně asi po půlhodině hraní.
Následný večírek probíhal stylem, jakoby ani nebyla středa. Bohužel byla, což jsem si bolestivě uvědomoval celý čtvrtek. Normální foťák jsem tentokrát nechal doma, protože jsem se bál, že s ním bych se už dovnitř nevešel, fotky jsou tedy tentokrát pouze z telefonu. Vedle křtu kazety proběhla i premiéra klipu To All Traitors, který taky visí dole.
Berlínskej model je malinká galerie kousek pod Letnou o dvou místnostech, které by dohromady daly slušný obývák, provozovaná partizánským způsobem za polo-staženými roletami. I když bydlím doslova za rohem a hloučky venku postávajících kuřáků jsem míjel už několikrát, o její existenci jsem se dozvěděl až v souvislosti se křtem první kazety pražských Lightning Glove – Fantasmagorie interiéru. O to víc mě překvapilo, že účast na křtu plánovalo podle facebooku dohromady asi 160 lidí. To je zhruba tak o 130 lidí víc, než kolik se tam vejde. I když v těchto číslech se návštěvnost (naštěstí) nepohybovala, lidí přišlo spoustu, minimálně optikou prostoru. Fakt je, že s ostatními návštěvníky jsme si byli tak nějak blízko. Fyzicky blízko. Svoji roli v tom hrál i obří stůl znamenající obří mrtvé místo v koncertní místnosti, jehož přítomnost si nicméně celkem snadno umím vysvětlit. Prostě se nikam jinam než do této místnosti nevejde. Berlínskej model je i přes hrozný jméno skvělý místo, kam hodlám v teplákách a žabkách chodit koukat, co se děje.
Lightning Glove je kapela z okruhu KLaNGundKRaCH a A2, doma jsou především na blogu Red For Color Blind a sami se vnímají na pomezí punku a techna s nádechem starého rave. Za elektronikou stojí Dizzcock a Head in Body, vokály patří snsbr a na úroveň audiovizuálního projektu je staví VJka AKA 47 jako stabilní člen kapely. Mix minimalistické taneční hudby a pasivně agresivního vokálu na mě funguje hodně spolehlivě a do ipodu jsem si jejich věci tahal už ze soundcloudu. Naživo měli zvuk basovější, než s jakým jsem si je zvykl spojovat a nejsem si jistý, jestli bych je po zvuku poznal, tísnivé vyznění ale pořád fungovalo. Jasně přidanou hodnotou naživo jsou vizualizace, které dekonstruují raveové barvičky do ostrých úhlů a vlků, čímž perfektně ilustrují zvolenou, na první pohled nepadnoucí kombinaci hudebních stylů.
Společnost jim dělal Nachtbote se svým synťákově tanečním setem. Vezmete post new wave kapely typu Cold Cave, odstřihnete vše nad úplným základem a přidáte taneční rytmus. Výsledkem je klubová hudba pro Creepee Teepee fans. (Což teda taky moc neodpovídá tomu, co má na soundcloudu.) Zněl výborně, ale zabalil to celkem svižně asi po půlhodině hraní.
Následný večírek probíhal stylem, jakoby ani nebyla středa. Bohužel byla, což jsem si bolestivě uvědomoval celý čtvrtek. Normální foťák jsem tentokrát nechal doma, protože jsem se bál, že s ním bych se už dovnitř nevešel, fotky jsou tedy tentokrát pouze z telefonu. Vedle křtu kazety proběhla i premiéra klipu To All Traitors, který taky visí dole.
NO PAVAROTTI - I’M NEVER GONNA SURF AGAIN
Rozhodně nevyhledávám projekty, které cíleně tvoří na základě improvizace. Že by ale byla chyba se takovým projektům zcela vyhýbat zásadně dokládají například norští Supersilent a naši No Pavarotti.
I’m Never Gonna Surf Again je skladba z desky Too Late to Care z roku 2010 a je to pecka, která návykovým způsobem spojuje melancholii minulého léta a roztroušeně znepokojující podkres do výsledného něžného mindfucku. Video je příjemný bonus.
MUŽ A SMRT
Výběr je soundtrackem k temné straně života muže. Tematicky pokrývá všechna oblíbená témata: sebedestrukci, alkohol, drogy, násilí, ctižádost, samotu a obleky. Navíc z ženských časopisů vím, že muž potřebuje rozhled a nadhled, výběr se proto snaží reprezentovat oboje.
Ideální doprovodná četba k výběru je Palahniukův Fight Club, který je něco jako bible vypořádávání se se současným světem o očišťující síle archetypálního jednání v pokrytecky bezpečné společnosti (kde fyzické nebezpečí nepředstavuje viditelná hrozba, ale produkty, které si kupujeme za peníze z práce, ze které máme deprese).
Palahniuk prý při psaní Fight Clubu poslouchal Downward Spiral na repeat. Nicméně i když Palahniuk poslouchal Nine Inch Nails, jsem si jistý, že Tyler Durden poslouchá Flipper. Flipper je ultimátní kapela životního stylu muž a smrt. Zatímco všechny kapely kolem nich během osmdesátých let přidávaly na rychlosti a z punku dělali hardcore punk, Flipper uměli hrát nesnesitelně pomalu a s takovým skřípotem, že to budí respekt i se znalostí třicetileté historie extrémní hudby. Nebáli se ani šestiminutové skladby se saxofonem a jednovětným textem, čímž museli klasické pankáče hrozně štvát. Co se členů kapely týče, jeden byl veterán z Vietnamu a tři se předávkovali. Tolik nebezpečí a sebedestrukce jinde prostě neuslyšíte.
Stejně jako If I Can’t be Drunk, i Your Wedding dokazuje, že méně je někdy více. I remember entering you, entering you. I’m gonna be drunk, so drunk at your wedding. Smog v téhle skladbě dotáhl umění zkratky na tak vysokou úroveň, že to s přehledem snese srovnání s nejstručnějším příběhem všech dob čestného kmotra životního stylu muž a smrt, Ernesta Hemingwaye: For sale, baby shoes, never worn. Hemingway si stejně jako Cobain ustřelil hlavu brokovnicí, Cobain si na triko maloval logo Flipper, Nine Inch Nails a Flipper dělí Killshot, stejně jako vypravěče a Durdena, Robinson je Durden v reálném světě. Pojítka jsou jasně zřetelná a příběhy mají jednoduchou linku: hrdina touží po poznání, poznání plyne ze ztráty a přijetí rozpadu, pak přichází poznání, že poznání je k ničemu. Jsme jen tikající muži, the same decaying organic matter as everyone else. Zásadní otázka je, jak s tím zjištěním naložit.
1 WWW - Tikající muž
2 Nine Inch Nails - Mr. Self Destruct
3 Ben Frost - Killshot
4 Flipper - If I Can't Be Drunk
5 Smog - Your Wedding
6 Nirvana - You Know You're Right
7 Oxbow - Well Dressed Man
8 Faith No More - Just a Man
LINK.
KNELT ROTE - INSIGNIFICANCE
Základ Insignificance je pořád v death metalu ze staré školy, respektive v jeho minimalistické formě bez kytarových sól. U každého death metalu je zásadní, aby se k u němu nedalo přilepit oblíbené adjektivum technický, což většinou znamená "nemáme tušení co chceme hrát, ale hele jak nám to pěkně jde". U Insignificance žádné zbytečné opičárny nenajdete. S příklonem k black metalu přibyl neurčitý pocit epičnosti a posun v atmosféře, ale bez toho naivně romantického nádechu, který k black metalu táhne holky v korzetech. To se protíná s grindcore frenetickým bubnováním a přepady do power electronics špíny, a to vše bez toho, aby album znělo jako směska.
Metal většinou poslouchám na ipodu všude možně, a tak mi chvíli trvalo, než jsem dokázal Insignificance ocenit. Ale minulý týden vše najednou zapadlo do sebe, točím Insignificance pořád dokola a říkám si, že to bude možná jedna z mých top desek agresivní hudby. To nejlepší z extrémního metalu, po odsekání blbinek a taháků pro děti, přímo z hlubokého podzemí Portlandu.
Stream celého alba najdete na Nuclear War Now! bandcampu.
DEATH GRIPS - WORLD OF DOGS
Death Grips vydali desku Exmillitary, podepsali smlouvu s Epic Records, které patří Sony a u kterých vydává mimo jiné Avril Lavigne, Jennifer Lopez a Ozzy Osbourne, vydali desku Money Store, a všichni si jich všimli. Většinou si můžete přečíst něco o tom, že hrají agresivní hip hop, což je blbost, a že je to experimentální a zajímavý, což je. Elektronický dost často taneční podkres, basy, živé bubny a hluboký, víceméně rapující vokál Burnetta, kterého podle vzhledu člověk s pudem sebezáchovy ne že nechce potkat o půlnoci v podchodu, toho prostě nechce potkat.
Teď si Death Grips zase všichni všímají. Udělali novou desku No Love Deep Web a říká se, že Epic ji nechtěli vydat hned, ale až někdy později. Tak ji Death Grips dali celou na Soundcloud ke stažení s fotkou ztopořeného penisu z pohledu jeho majitele jako coverem. Epic jim prý naoplátku shodili stránky.
Dneska zveřejnili k desce první video a je to mnohem menší legrace, než jejich starší videa (mimo Guillotine). Čímž nechci říct, že by se člověk nebavil. No joy kind of fun.
TECHNOMBIENT
Když mi bylo okolo patnácti (plus mínus pár let), techno znamenalo to samé jako disco a disco byla nadávka. I Chaozz říkali, že nikdy neklesnou k tomu, aby dělali techno. Jinou elektroniku jsme neznali. Prodigy a Chemical Brothers tohle trochu nabourávali, ale vlastně moc ne. Chtělo to dlouhou cestu k objevu, že techno nejsou jenom davy zpocených šampónů se svítícími náramky a tykadly, ale že existuje i techno ohlodané na kost, se zvukem, jako když do sebe v opuštěné továrně narážejí ocelové trubky. Kapitola sama pro sebe pak je, když tento minimal industriál rezignuje na rytmus. Najednou se objeví temný drone ambient, jaký jsem marně hledal. Městská noční můra. Zlý trip v Berghainu. Jména ve výběru jsou jména, která stojí za to sledovat.
Datach'i a Vex'd se s ostatními ve výběru potkávají v té ambientní stránce, normálně je ale Datach'i zběsilý breakcore ve stylu Venetian Snares a Vex'd chytrý dubstep. Zbytek je minimal techno jak poleno, i když Mika Vainio hraje v poslední době víc drone než techno. Emptyset tuhle arytmickou polohu při zachování čisté elektroniky berou v současnosti jako hlavní náplň svojí tvorby a docela dobře mohou představovat evoluční stupeň. Doufám.
1 Regis – Solution (Voice)
2 Donor – Rhetoric
3 Emptyset – Mirror
4 Mika Vainio – Berns
5 Datach'i – Whhispering Windows
6 Shifted – Yearning
7 Mika Vainio – In a Frosted Lake
8 Vex'd – Destruction
LINK.
WHITE LUNG - SORRY
TAKE THE MIRROR (YT)
22. září budou Brně v Kabinetu múz Divadla v 7 a půl s Terrible Feelings a MacGyverem, 24. září budou v Praze v klubovně Povaleč s Vas Szuszanne a Václavem Klausem.
VLCI
Vlci jsou soundtrack k tomu být ztracený v lese, když je vám něco v patách. Příklad toho, kdy kytary zprostředkovávají surové přírodní síly správně.
Výběr kombinuje black metal, nihilistický metalový hardcore punk, Neurosis a Frosta. Burzum i Hate Forest jednoznačně patří do kontroverzního black metalu, zároveň jde ale bohužel o nejlepší syrový black metal, jaký kdy vznikl. A pravděpodobně vznikne. (Přesně tyhle skladby, přesně tyhle alba.) Naštěstí na rozdíl od NSBM kapel necpou své světonázory do své produkce a témata se většinou motají právě kolem přírody nebo historie. Paradoxně nejradikálnější text má Wolf Feast, což ale dobře ilustruje, že nihilismus a misantropie neznačí vždycky politickou příslušnost.
Co dodat. Ztraťte se.
1 Gehenna – Spiraling Into My Demise
2 Burzum – Hvis Lyset Tar Oss
3 Ben Frost – The Carpathians
4 Neurosis – Through Silver In Blood
5 California Love – Atom Bomb Death Race
6 Hate Forest – Scythia
7 Burzum – Jesus' Tod
8 California Love – Wolf Feast
LINK.
BEN FROST - BY THE THROAT
"I hate the woods at night. Especially the sounds. People are always talking about nature like it’s all sweet and friendly. All I can figure is they never spent a night tight to a tree in the woods. Ever since camp I’ve hated the woods. There isn’t much else that scares me." (Marv)
By The Throat je protiútok proti přírodní new age relaxační hudbě (Frost pro themilkfactory). By the Throat je syrová příroda. Na rozdíl ale od ambientu čerpajícího ze syrové atmosféry přírody, nebo třeba black metalu, By The Throat přiznává současnost s její technikou. Nesnaží se elektronikou nebo elektrickými kytarami budit dojem absolutní neposkvrněné divočiny (což ideologicky prostě nefunguje), ale zprostředkovává pokoření této techniky a její bezmoc proti divokým prehistorickým silám. Jako byste byli na fajn pikniku, ale najednou je noc, zima a blíží se vlci. Jako když se v lese potmě otáčíte za hrozně hlasitým zvukem vlastního srdce a sluchové vnímání prostoru vám dezorientuje váš vlastní dech. Jako když s autem zapadnete do sněhu a okolo vás není nic než tma a sníh.
Těchto pocitů Frost dosahuje hlučným ambientem poskládaným z hlukových stěn zefektované kytary, zdánlivě náhodných fragmentů melodií zahraných na akustické nástroje a drone plochami z mimo jiné dechových nástrojů a přízračného sboru, který jakoby prolétal kolem vás. Zatímco člověk je na albu slyšet skrze zvuk respirátoru, vlčí vytí se opakovaně vrací. Slyšíme sice sbor, ale jen jako součást pohřební halucinace. Nejvýraznější skladbou je první a nejhlučnější Killshot, která pravděpodobně nadlouho ovlivní vnímání celého alba. Ve skutečnosti je na albu méně noise, než se díky Killshot zdá. Nicméně jestli má By The Throat jeden jediný specifický prvek, je to právě hluk na Killshot, který opakovaně a nesnesitelně dlouho graduje, čímž (při dostatečné hlasitosti a čistotě zvuku) dokáže vytvořit fyzický pocit ohrožení a úzkosti. Jako když obrovská radlice před sebou hrne masu zmrzlého sněhu. Přímo na mě.
BY THE THROAT (VM)
Vedle hudby, která je dostatečně hlučná a svým způsobem agresivní, aby bavila mé zlé já, a přitom dostatečně hudební, aby byla víc, než jen součástí některé škatulky agresivní hudby, má pro mě By The Throat dva další bonusy. Jednak citaci Twin Peaks (které je součástí mého osobního top ten veškerého umění) a jednak odlehčující, lehce sebeironický a polidšťující odkaz na Ghostbusters (Peter Venkman je jméno hlavní postavy, kterou hraje Bill Murray, což je vlastně třetí bonus, protože Murray vládne).
LEO NEEDS A NEW PAIR OF SHOES (YT)
Zhruba od roku 1996 jsem dlouho dlouho poslouchal z walkmana The Wall, kterou jsem si z tátovy desky přehrál na kazetu. Někdy okolo roku 2001 jsem četl Spark a chodil do Redblacku asi tak, jak děti chodí do cukrárny, a tak jsem objevil A Sun That Never Sets od Neurosis. V roce 2009 přišlo By The Throat a trojice zásadních desek se mi uzavřela.
Dnes vyšel na Bedroom Community repress By The Throat na vinylu. (Pokud By The Throat náhodou nemáte, na Frostově bandcampu je celá k poslechu.)
PIG DESTROYER - NATASHA
Pig Destroyer jsou grindcorem tak nějak ve své vlastní lize. Nepatří mezi oldschool grindcore ani mezi moderní gore porn groove grindy, a přes spalující grindcore nasazení jsou pořád někde na dohled metalu. Možná něco jako kdysi Assück. Třeba Phantom Limb mi přijde (nebo minimálně v době, kdy jsem o desce psal přišla) jako ultimátní kolize grindcore a Slayer. Což mi sedí (nebo minimálně tehdy sedělo). Navíc nejen že mají texty, ale mají texty, které stojí zato si i přečíst. Zvláště pokud se chcete podívat do supertísnivého světa amerických náctiletých otloukánků stalkujících královny plesů s brutálním vyústěním. Zobecnil bych to na textovou tématiku starého amerického death metalu vsazeného do reálnějšího prostředí na úrovni makabrózní poezie.
Vedle toho vždycky trochu koketovali i se zpomalením. Třeba na Prowler in the Yard je několik věcí, kde grindcore nekoliduje se Slayer, ale s Black Sabbath. Tahle tendence vyvrcholila na bonusovém DVD (kvůli 5.1 surround zvuku) k desce Terrifyer nazvaném Natasha. Natasha je jedna třiceti osmi minutová sludge skladba o vraždě ze zhrzené lásky a sežrání vypravěče a pachatele obětí vrostlou v a sroslou s místem, kde ji nechal. Třicet osm minut je hodně. Osobně nejsem fanda nesoudně dlouhých skladeb. Nicméně na youtube existuje tohle video se sedmiminutovým Natashiným výstřihem odehraným na pozadí příběhu ze střední jihokorejské školy o problémové holce, klukovi, co se do ní zamiluje, a násilných konfliktů s jejím starým gangem. Video je natočeno reálně a syrově na vysoké úrovni jihokorejských filmů (v posledních dejme tomu deseti letech od tam přišla spousta perfektních filmů, třeba Oldboy a Sympathy for Lady Vengeance nebo starší věci od Kim Ki-duka patří mezi mé top filmy vůbec). Podle komentáře na YT jde o video k nějakého korejskému popu (kdyby tak takhle vypadaly všechny popové klipy) a je natolik dobré, že mám pocit, jako bych koukal na plnohodnotný film vměstnaný do sedmi minut. Ačkoli dějově nemá s Natashovu nic společného (s trochou fantazie by vlastně mohl být jejím prequelem), fungují dohromady perfektně. Klip je výrazně lepší, než metalová videa bývají a Natasha mu dává obludně mrazivou atmosféru s až hmatatelnou hrozbou tragédie, z čehož vychází jeden z mých nejoblíbenějších klipů.
Post je přes stáří videa i skladby (2004) skoro aktuální proto, že Pig Destroyer přijedou na Brutal Assault. Byla by velká chyba mít Brutal Assault zažitý jen jako sjezd ožralých důkazů evoluce. Samozřejmě tam takové potkáte. S postupujícím časem stráveným na místě se pak zdá, že někteří návštěvníci mají opice za ještě hodně nedávné předky a možná je stále potkávají na rodinných slavnostech. Na druhou stranu, Brutal Assault nabízí kouzelnou směs všemožného metalu a příbuzných stylů, kterou mezi festivaly budete hledat s obtížemi, a to i ze světového hlediska. A mají perfektní stan s téměř nonstop horory, kde se člověk může najíst, schovat před sluncem, deštěm a kde trávím zhruba stejně času jako na kapelách. Hlavně ale na soupisce kapel tradičně figuruje jméno, kvůli kterému má cenu tam jet, i kdyby zbytek festivalu tvořila vata našlehaná z kytarových sól, džínových vest a piva (někdy je i tohle fajn). Jel jsem tam kvůli Neurosis (a po většinu festivalu se bavil rozpoznáváním lidí, kteří tam byli jen kvůli nim), jel jsem tam kvůli Ulver. Loni mi taková kapela na soupisce chyběla, zato letos mě tam vedle Pig Destroyer silně táhnou ještě Ministry a Godflesh, s Crowbar jako bonusem. A extrémně mě baví představa, že Pig Destroyer zahrají Natashu. Celou.
BEN FROST & DANÍEL BJARNASON - SOLARIS
Solaris je především sci-fi román polského spisovatele Stanisława Lema ze staré školy skutečné science fiction. Lem je jediným evropským autorem, který patří do světové ligy sci-fi literatury, a Solaris je jeho neznámějším dílem. Minulý rok to bylo právě padesát let, kdy Solaris vyšlo poprvé, přičemž Ben Frost a pořadatelé Unsound festivalu to nechtěli nechat jen tak prošumět. Frost si vzal na pomoc kamaráda z labelu Bedroom Community Daníela Bjarnasona, který jeho zvukovému skladatelství propůjčuje zázemí klasického skladatelství a aranží, se kterými umí pracovat orchestr, a společně vytvořili v podstatě alternativní soundtrack k filmu, který podle románu Solaris natočil v sedmdesátých letech ikonický ruský režisér Andrej Tarkovskij. Frostovo a Bjarnasonovo Solaris poprvé naživo zaznělo na Unsound festivalu v Krakově v roce 2010. O rok později, v roce padesátého výročí prvního vydání knihy, bylo Solaris zlatým hřebem Unsound festivalu v New Yorku. Rok 2011 byl zároveň rokem vydání Solaris jako alba.
Spojení ambientně laděné elektroniky s klasickými postupy a naopak klasické hudby s postupy ambientu není v současné době úplně ojedinělá záležitost, a to až do té míry, že lze mluvit o určitém trendu – po Jóhannu Jóhannsonovi přišli např. Ólafur Arnalds, Pale Ravine, Haxan Cloak, A Winged Victory for the Sullen, From the Mouth of the Sun, Hildur Guðnadóttir, Hildur Guðnadóttir a Hauschka nebo třeba Tim Hecker a jeho Dropped Pianos. Což ovšem nijak nesnižuje kvality všech zmíněných. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá a až díky hejnu lze pomalu začít uvažovat o tom, že klasická hudba by se mohla vymanit z omezeného prostředí formálních koncertních síní, kde v podstatě po nástupu rocku fungovala jako zcela paralelní svět vedle hudby populární (resp. po vyhoření populární hudby jakožto relevantní umělecké kategorie pak jako paralelní svět vedle nezávislé hudby). Nebo naopak by tento vývoj mohl do koncertních síní přivést publikum, které na tísící prvou adaptaci Mozarta nepřijde. Solaris je v daném mikrožánru zřejmě nejambicióznější projekt, přitom paradoxně nejcitelněji postavený na dočasnosti své existence.
Frostovo By the Throat bylo pro mě zjevení – nadžánrové, mimožánrové, něco, co téměř celistvě uspokojuje můj schizofrenní vkus. Kdybych měl říct jednu desku posledních let, která na mě udělala největší dojem bez ohledu na žánry, bude to nepochybně By the Throat. Frosta tak od té doby sleduji poměrně pečlivě. Díky tomu jsem brzy zachytil první nahrávku ze Solaris, kterou byla skladba Reya. Ta mě nadchla a Solaris jsem si tak koupil hned po jeho vydání. Vinylová verze vyšlá o nějaké dva měsíce později pak byla první deska, kterou jsem si kdy předobjednal. Teď, zhruba po půl roce relativně pravidelného poslouchání, mám Solaris naposlouchané v podstatě stejně, jako po prvním poslechu. Stále stejné mám i dojmy z desky: Solaris je nekatarzivně gradující emoce. Poslouchat Solaris je jako zamilovat se ve zpomaleném záběru, intenzivní mix euforie a napětí v drone úpravě.
Při znalosti expresivních posledních desek Frosta (By the Throat) a Bjarnasona (Processions) se může zdát Solaris jako překvapení. Výrazově je velmi subtilní a abstraktní a při nedostatku pozornosti se snadno může většina alba zdát vatou. Je to starší Frostovo album Steel Wound nebo závěrečná skladba z jeho Theory of Machines – Forgetting You is Like Breathing Water, které mi Solaris připomínají. Neexpresivní vyznění jde navíc ruku v ruce s motivem a charakterem desky jakožto alternativního soundtracku, resp. soundtracku "na motivy". Existuje mnoho výborných soundtracků, které ale samostatně nijak zvlášť nefungují. Na druhou stranu, skládat soundtrack k použití ve filmu primárně s ohledem na jeho samostatnou uplatnitelnost se zdá být jako špatný nápad. Ačkoli Solaris nebyl psán jako podkres pro film, což autorům nepochybně dávalo větší svobodu, než kdyby byl, velmi dobře si jej ale jako podkres filmu představit dokážu. Možná díky respektování pravidel použitelného soundtracku se částečně ztratila schopnost hudby, která není primárně určena jako podpora konkrétních obrazů nebo příběhu, obrazy a příběh vytvářet. To Frostovo a Bjarnasonovo Solaris neumí – je o jeden stupeň abstrakce a introverze výš, operuje s přenášením pocitu. Což, jak jsem při snaze opřít svůj text o určitou informační hodnotu zjistil, bylo Frostovým záměrem. Kruhem mě to tak vrací k mé recepci Frostovy hudby – v hypotetickém světě, kde umím skládat hudbu, skládám něco jako Frost.
Bonusem je pro mě sympatický obal desky, který ačkoli na první pohled nevypadá jako příklad perfektního cover artu, dokládá, že se Frost nebere tak vážně, jak by se z některých rozhovorů mohlo zdát, viz předobraz obalu.
REYA (VM)
17. května bude Solaris zahráno naživo už popáté (viz komentáře), a to v koncertní síni Bély Bartóka v Budapešti. Frost bude opět doprovázen Bjarnasonem dirigovaným Krakovským symfonickým orchestrem (tedy orchestrem z místa Lemova rodného města a zároveň rodného města Solaris) a vystoupení bude opět doplněno o manipulace záběrů z Tarkovského Solaris připravených Brianem Eno a Nickem Robertsonem (k tomu co si představit pod manipulací záběrů a vůbec o historii projektu viz tady, Frostův skladatelský postup rozhodně stojí za povšimnutí). Vedle Solaris zazní skladby od Arvo Pärta a Henryka Górecki. Zatímco ve vlivech Pärta i Góreckiho je pravidelně zmiňován Bartók, Frost bývá označován za průsečík Reznora a právě Pärta. Tato přímá linie přímo vybízí k osmělování se ve vodách klasické hudby – Pärt i Górecki jsou k tomu výborné tipy.
Ve zkratce, pro návštěvu Budapeště není a jen tak nebude moc lepších záminek.
Spojení ambientně laděné elektroniky s klasickými postupy a naopak klasické hudby s postupy ambientu není v současné době úplně ojedinělá záležitost, a to až do té míry, že lze mluvit o určitém trendu – po Jóhannu Jóhannsonovi přišli např. Ólafur Arnalds, Pale Ravine, Haxan Cloak, A Winged Victory for the Sullen, From the Mouth of the Sun, Hildur Guðnadóttir, Hildur Guðnadóttir a Hauschka nebo třeba Tim Hecker a jeho Dropped Pianos. Což ovšem nijak nesnižuje kvality všech zmíněných. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá a až díky hejnu lze pomalu začít uvažovat o tom, že klasická hudba by se mohla vymanit z omezeného prostředí formálních koncertních síní, kde v podstatě po nástupu rocku fungovala jako zcela paralelní svět vedle hudby populární (resp. po vyhoření populární hudby jakožto relevantní umělecké kategorie pak jako paralelní svět vedle nezávislé hudby). Nebo naopak by tento vývoj mohl do koncertních síní přivést publikum, které na tísící prvou adaptaci Mozarta nepřijde. Solaris je v daném mikrožánru zřejmě nejambicióznější projekt, přitom paradoxně nejcitelněji postavený na dočasnosti své existence.
Frostovo By the Throat bylo pro mě zjevení – nadžánrové, mimožánrové, něco, co téměř celistvě uspokojuje můj schizofrenní vkus. Kdybych měl říct jednu desku posledních let, která na mě udělala největší dojem bez ohledu na žánry, bude to nepochybně By the Throat. Frosta tak od té doby sleduji poměrně pečlivě. Díky tomu jsem brzy zachytil první nahrávku ze Solaris, kterou byla skladba Reya. Ta mě nadchla a Solaris jsem si tak koupil hned po jeho vydání. Vinylová verze vyšlá o nějaké dva měsíce později pak byla první deska, kterou jsem si kdy předobjednal. Teď, zhruba po půl roce relativně pravidelného poslouchání, mám Solaris naposlouchané v podstatě stejně, jako po prvním poslechu. Stále stejné mám i dojmy z desky: Solaris je nekatarzivně gradující emoce. Poslouchat Solaris je jako zamilovat se ve zpomaleném záběru, intenzivní mix euforie a napětí v drone úpravě.
Při znalosti expresivních posledních desek Frosta (By the Throat) a Bjarnasona (Processions) se může zdát Solaris jako překvapení. Výrazově je velmi subtilní a abstraktní a při nedostatku pozornosti se snadno může většina alba zdát vatou. Je to starší Frostovo album Steel Wound nebo závěrečná skladba z jeho Theory of Machines – Forgetting You is Like Breathing Water, které mi Solaris připomínají. Neexpresivní vyznění jde navíc ruku v ruce s motivem a charakterem desky jakožto alternativního soundtracku, resp. soundtracku "na motivy". Existuje mnoho výborných soundtracků, které ale samostatně nijak zvlášť nefungují. Na druhou stranu, skládat soundtrack k použití ve filmu primárně s ohledem na jeho samostatnou uplatnitelnost se zdá být jako špatný nápad. Ačkoli Solaris nebyl psán jako podkres pro film, což autorům nepochybně dávalo větší svobodu, než kdyby byl, velmi dobře si jej ale jako podkres filmu představit dokážu. Možná díky respektování pravidel použitelného soundtracku se částečně ztratila schopnost hudby, která není primárně určena jako podpora konkrétních obrazů nebo příběhu, obrazy a příběh vytvářet. To Frostovo a Bjarnasonovo Solaris neumí – je o jeden stupeň abstrakce a introverze výš, operuje s přenášením pocitu. Což, jak jsem při snaze opřít svůj text o určitou informační hodnotu zjistil, bylo Frostovým záměrem. Kruhem mě to tak vrací k mé recepci Frostovy hudby – v hypotetickém světě, kde umím skládat hudbu, skládám něco jako Frost.
Bonusem je pro mě sympatický obal desky, který ačkoli na první pohled nevypadá jako příklad perfektního cover artu, dokládá, že se Frost nebere tak vážně, jak by se z některých rozhovorů mohlo zdát, viz předobraz obalu.
REYA (VM)
17. května bude Solaris zahráno naživo už popáté (viz komentáře), a to v koncertní síni Bély Bartóka v Budapešti. Frost bude opět doprovázen Bjarnasonem dirigovaným Krakovským symfonickým orchestrem (tedy orchestrem z místa Lemova rodného města a zároveň rodného města Solaris) a vystoupení bude opět doplněno o manipulace záběrů z Tarkovského Solaris připravených Brianem Eno a Nickem Robertsonem (k tomu co si představit pod manipulací záběrů a vůbec o historii projektu viz tady, Frostův skladatelský postup rozhodně stojí za povšimnutí). Vedle Solaris zazní skladby od Arvo Pärta a Henryka Górecki. Zatímco ve vlivech Pärta i Góreckiho je pravidelně zmiňován Bartók, Frost bývá označován za průsečík Reznora a právě Pärta. Tato přímá linie přímo vybízí k osmělování se ve vodách klasické hudby – Pärt i Górecki jsou k tomu výborné tipy.
Ve zkratce, pro návštěvu Budapeště není a jen tak nebude moc lepších záminek.
ZACK KOUNS - WE FOUND LOVE
Je prvního máje, takže tohle se hodí - Zack Kouns a jeho cover verze We Found Love od Rihanny. Zack Kouns umí zřejmě hrát na všechno a jako většina hudebníků mimo normální škálu si zvolil tvorbu na pomezí snesitelnosti. V jeho případě se jedná o směs zpěvu ve stylu amerických tradicionálů (a tedy prazákladu nejen amerického písničkářkství, něco jako tohle) a pískajících/drone/industriálních syntezátorů. Kounsovo We Found Love mi posunem nálady do patologicky hypnotické melancholie připomíná dokonce Coil a jejich verzi Tainted Love. Dle jeho slov: "Setting: a deep dark night, animals are tearing at your flesh and you've wrapped barbed wire around your face. Salvation."
Cover mimo jiné ukazuje dvě věci - We Found Love je dobře napsaná skladba (a jestli někoho ze současné pop scény můžu poslouchat, je to právě Rihanna) a Kouns to se svým hlasem umí. Video samo o sobě je bohužel úplně mimo náladu a hipster až to bolí. Skladbu samotnou si ale přehrávám pořád dokola.
EMPTYSET - MEDIUM
Emptyset chystají EP Medium, které má vyjít na konci března na Subtext Recordings. K tomu si nechali od Claytona Welhama a Sama Williamse nahrát video k titulní skladbě. Točilo se ve Woodchester Mansion, navenek hotové, ale uvnitř nikdy nedostavěné budovy neogotického sídla z 19. století. Woodchester Mansion je ideálním místem pro gotický horor, neživot několika duchů a vzhledem k možnosti si sídlo pronajmout i pro večírky na úrovni.
Z tracku samotného se zdá, že Emptyset hodlají pokračovat v minimalisticky výhružném netanečním technu v duchu minulé desky Demiurge (je na We Want War), takže je na co se těšit.
MUSIC TO RUIN YOUR EVENING
Tento výběr je ilustrací jedné z mých představ dobrého večírku. Zavřel bych hosty do jedné místnosti, zakázal jim mluvit, zhasnul světla a pod jménem DJ Smrt jim pouštěl Music to Ruin Your Evening, přičemž bych doufal, že to v nich dokáže vzbudit alespoň obrysy podobně tísnivého příběhu, jaký se mimovolně za zavřenými víčky promítá mně.
Je to vždy zvláštní zážitek, když vámi tvořená věc ožije vlastním životem. Music to Ruin You Evening začal vznikat v průběhu října, s cílem dát dohromady strašidelný výběr vhodný k terorizování tance chtivých hostů na halloweenských party. Zároveň jsem se chtěl co nejvíc vyhnout kytarám, protože kytary pro tento účel dokážou jen málokdy být dostatečně abstraktní. Několikrát jsem si myslel, že výběr je hotový, ale ten výběr si to nemyslel. Postupně vypadlo několik věcí, které tam přitom byly zařazeny od samého záčatku a výběr se do značné míry stavěl okolo nich. Nejtěžší bylo vybrat dvanáctou skladbu, bez které by výběr nefungoval. Výběr si nakonec vybral přízračnou říkanku PJ Harvey. Poté už zbývalo je přeskládat sekvenci skladeb a najednou to do sebe vše zapadlo, jak zvukově, tak pocitově. Třeba vám to taky tak přijde. Spálil jsem na tom hrozně moc času, tak ať to teď kazí večery i někomu jinému. Má to jen málo přes půl hodiny.
Výběr je nahraný na platformě 8tracks, která funguje na základě licence pro internetová rádia. Což je elegantní hned ze dvou důvodů - je to legální a člověk nemusí na disk tahat cizí výběry s podivnými tagy, jen obtížně zařaditelné do knihovny. Po přihlášení to umí i scrobblovat na last.fm. Překvapením pro mě navíc je, že na 8tracks skutečně lidé chodí poslouchat, nejen posílat vlastní výběry, a když člověk ignoruje záplavu mixů zbytečného dubstepu, lze tam najít i zajímavé věci. Jednotlivé skladby jednak vidíte dole, jednak jsou postupně zobrazovány při přehrávání, a to včetně alba, ze kterého pochází.
Cover art je od Kasvisions, kamarádky z dob, kdy jsem se ještě byl schopný orientovat v myspace. Klikejte na osmičku.
01 Venetian Snares - Colorless
02 Emptyset - Structure
03 Man Is the Bastard - Regression To Birth
04 Man Is the Bastard - Poacher
05 Switchblade - Chrome Angel
06 PJ Harvey - Nina In Ecstasy
07 Svarte Greiner - Ulsokk
08 Ben Frost - Peter Venkmann Pt. I
09 Ben Frost - Peter Venkmann Pt. II
10 Clint Mansell - Power, Seduction, Cries
11 Jimmy Scott - Sycamore Trees
12 Venetian Snares - Room 379
FUCK DANCE, I WANT SEIZURE [VIDEO]
Koncertní program je letošní květen neuvěřitelně nabitý jmény, které stojí za to vidět. Den před brněnským koncertem Discharge (15. května) bude v pražské Arše hrdý rodák z Winnipegu Aaron Funk se svoji breakcore hydrou Venetian Snares. Žádné zbytečné výšky, o to víc infarktu.
Na výborném fan videu je skladba z alba The Chocolate Wheelchair Album z roku 2003. Ne úplně aktuální věc, ale dobře ilustruje rozvernou agresivitu, kterou jsem se naučil si s Venetian Snares spojovat, a v jejímž duchu se nese i poslední album Filth. Pokud zrovna není vystřídaná romanticky rozervanou vážnou hudbou s útoky frenetického breakcore (alba Rossz Csillag Alatt Született a My Downfall) nebo prostě vzteklým hlukem.
Na výborném fan videu je skladba z alba The Chocolate Wheelchair Album z roku 2003. Ne úplně aktuální věc, ale dobře ilustruje rozvernou agresivitu, kterou jsem se naučil si s Venetian Snares spojovat, a v jejímž duchu se nese i poslední album Filth. Pokud zrovna není vystřídaná romanticky rozervanou vážnou hudbou s útoky frenetického breakcore (alba Rossz Csillag Alatt Született a My Downfall) nebo prostě vzteklým hlukem.NEUROSIS - LIVE VISUALS [VIDEO]
První album Neurosis které jsem si koupil bylo "A Sun That Never Sets" v roce 2001. Koupil jsem ho na základě recenze ve Sparku a rozhodně jsem nelitoval. S Neurosis to byla láska na první poslech. Něco naprosto netušeného a nečekaného. Že žádná kapela nezní ani podobně je bez debat. Mimo to mě ale ani nenapadá jiná kapela, která by vycházela z hardcore punkové scény (i když už je to dávno) a svoji produkcí takovým způsobem asociovala pohanskou pravěkou přírodu v celé té divokosti, prosycenou kouřem z pohřebních hranic a válečných ohňů pod těžkými bouřkovými mraky. Ta syrovost a hrubost zůstala u Neurosis zachována i přes to, jak je jejich hudba složitá a komplexní.
Přesně taková atmosféra je obsažena i ve vizualizacích Joshe Grahama k poslednímu albu "Given To The Rising". Tím, jak k hudbě Neurosis skutečně neuvěřitelně sedí, se zážitek nadále prohlubuje. Když tyto vizualizace navíc za kapelou běžely na obrovském plátně na třináctém ročníku Brutal Assault, ve vzácné chvíli bez deště a ve všydupřítomném bahně, bylo to něco naprosto nezapomenutelného. Bezpochyby můj prozatím největší koncertní zážitek, který jen tak něco nepřekoná.
Vizualizace jsem našel na stránkách Joshe Grahama www.suspendedinlight.com.
"Given To The Rising"
We stand encircled by wing and fire
Our deepest ties return and turn upon us
The shrouded reason, the bleeding answer
The human plague in womb
Bring clouds of war
Let us rest
Our future breed is the last
In the conscience waits
Dreams of the new sun
We're blood in the dust
Given to the Rising
Through this we claw roots
Of trees in the world of iron
Our father's steps fueled the boiling sea
The wretched harvest reaped by the hands of dawning
Our pain cannot forgive the silent machine of the fatal flaw in man
That brings us to the end
"The End Of The Road"
The land here absorbs light
Inverting false hopes to night
Fault lines of reason shake thin
Grit erodes a skein of earth
To rise and become of use
A relentless motion of tongue
Deflower the nature of light
Deflower the nature of water
Realize, reflect, and refract leagues and layers grow deeper
Like roots into the ocean
The wellspring is nailed to a chain
A lost and binding dream
Carving a reckless control
Of the knives hanging clean
From a wild and innocent grace
Stars black the blood of silence
The lightning shears the heart
Fall unto
"Distill (Watching The Swarm)"
A swarm devours the heart
The seed burns where it lay build designs of none
Roots have poisoned the clay
A flame tongued blade
Opens holes in the sky
You stand holding the gate
They've all drowned in the flood
Sun-whitened bones
In a landscape of hounds
The bound shade a light
To disperse the stars
We watch, we watch
It is of the moon
It is all of the moon
In this weather we must build fire
Distill
Break them all down
Distill
Fear them all apart
Přesně taková atmosféra je obsažena i ve vizualizacích Joshe Grahama k poslednímu albu "Given To The Rising". Tím, jak k hudbě Neurosis skutečně neuvěřitelně sedí, se zážitek nadále prohlubuje. Když tyto vizualizace navíc za kapelou běžely na obrovském plátně na třináctém ročníku Brutal Assault, ve vzácné chvíli bez deště a ve všydupřítomném bahně, bylo to něco naprosto nezapomenutelného. Bezpochyby můj prozatím největší koncertní zážitek, který jen tak něco nepřekoná.
Vizualizace jsem našel na stránkách Joshe Grahama www.suspendedinlight.com.
"Given To The Rising"
We stand encircled by wing and fire
Our deepest ties return and turn upon us
The shrouded reason, the bleeding answer
The human plague in womb
Bring clouds of war
Let us rest
Our future breed is the last
In the conscience waits
Dreams of the new sun
We're blood in the dust
Given to the Rising
Through this we claw roots
Of trees in the world of iron
Our father's steps fueled the boiling sea
The wretched harvest reaped by the hands of dawning
Our pain cannot forgive the silent machine of the fatal flaw in man
That brings us to the end
"The End Of The Road"
The land here absorbs light
Inverting false hopes to night
Fault lines of reason shake thin
Grit erodes a skein of earth
To rise and become of use
A relentless motion of tongue
Deflower the nature of light
Deflower the nature of water
Realize, reflect, and refract leagues and layers grow deeper
Like roots into the ocean
The wellspring is nailed to a chain
A lost and binding dream
Carving a reckless control
Of the knives hanging clean
From a wild and innocent grace
Stars black the blood of silence
The lightning shears the heart
Fall unto
"Distill (Watching The Swarm)"
A swarm devours the heart
The seed burns where it lay build designs of none
Roots have poisoned the clay
A flame tongued blade
Opens holes in the sky
You stand holding the gate
They've all drowned in the flood
Sun-whitened bones
In a landscape of hounds
The bound shade a light
To disperse the stars
We watch, we watch
It is of the moon
It is all of the moon
In this weather we must build fire
Distill
Break them all down
Distill
Fear them all apart
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
