Na grindcore fóru se nedávno Utopie ptal, co si má představit pod pojmem emo violence. Vzhledem k tomu, že jsem se tento směr jednu dobu zajímal hodně, něco jsem mu k tomu napsal. A vzhledem k tomu, že v češtině jsem o tom snad nic nečetl, dám to i sem, v trochu rozšířené verzi.
Emo violence je především kombinace emocore a power violence. Z pv to má rychlost a hardcorovost, z ema ukřičený vokál (takže žádné štěkání jako v pv) a trochu pestřejší paletu emocí, než jenom nasranost (z toho plyne, že kdo by chtěl něco označovat za emo violence, měl by tušit, jak zní power violence). Doporučuju kapely In/Humanity a Palatka, ty jsou asi nejzásadnější. Z dalších pak End Of The Century Party, Jenny Piccolo nebo Guyana Punch Line (tam byl Chris Bickel - vokalista z In/Humanity). Všehovšudy to hrálo asi tak deset kapel:)
Dnes se tak vzhledem k diskreditaci pojmu screamo často říká tvrdým diy screamo kapelám, ty už ale nemají ty pv vlivy. Typicky jde o Orchid, Raein, Tristan Tzara. Nijak zvlášť mi to nepřesné označování nevadí, protože emo násilí se na ně docela hodí a ani In/Humanity nemají všude krkolomný pv rytmus, jen mi přijde, že není od věci vědět, kde se to označení vzalo. Na druhou stranu, kapely typu Tristan Tzara jsou stejně jenom zrychlený a ukřičený indie rock, který s hardcorem nemá nic společného, což se projevuje hlavně kytarami a potvrzuje obaly. Mám rád na obalech atmosféru. A kytary ne-subtilní. A nejen proto mám rád vedle klasických emo violence kapel pageninetynine, Majority Rule a Welcome The Plague Year - temnota, emoce a hardcore.
A jen tak mimochodem, emo v jakékoli podobě bylo nenáviděno dávno předtím, než se to skrz televizi dostalo k dětem a ty pak ke šminkám. Takoví Spazz na to plivali už dávno předtím, protože hubená přecitlivělá děcka přece do harcore nepatří. Takže jestli si myslíte, že když posloucháte to pravé, staré emo, hardcore punks se vám nebudou posmívat, tak se pletete:)
