Lvmen, Heron, ambient hardcore/post-rock, 2008, Day After, Česká republika, www.myspace.com/lvmen
Lvmen jsou bezesporu výjimečná kapela. S každou deskou zní tak trochu jinak a přece zcela nezaměnitelně a jedinečně. Tak nějak lvmenovsky. Raison D’Etre obdivuju od jeho vydání, Mondo se v nepřístupnosti pustilo ještě o krok dál, a přesto se mu povedlo v mých očích svého skvělého předchůdce překonat (co se debutu týče, poslechnu si ho rád, ale vedle těchto dvou dlouhohrajících desek mu patří až třetí místo). Jejich nepravděpodobně ambientní hardcore nerozlučně spojený s atmosférou Markéty Lazarové, to je syrový mráz zalézající za nehty, nebe plné těžkých mraků a ohlušujícího vichru. Povrchní přirovnávání k Neurosis je vedle projekcí při koncertech a enigmatičnosti obou kapel možno obhájit faktem, že ani jedna z těchto kapel nemá žádnou skutečně podobnou (ostatní přirovnání opravdu jsou pouze větší či menší pitomosti).
Heron je opět někde jinde než kterákoli jejich předchozí nahrávka. Mimo samplů téměř instrumentální hudba má najednou mnohem blíž k rocku, resp. post-rocku, než k hardcore v jakékoli podobě. Naštěstí jde o vzácný případ post-rocku s pořádnými zuby i pořádnými kytarami. I přes převažující instrumentálnost se vytratilo ono ambientní pojetí, které dávalo zcela zapomenout na standardní nástroje a nechávalo mě na promrzlém strništi pod zamračenou oblohou. Hudba Lvmen byla vždy nerozdělitelný celek, najednou sleduji přechody od výraznější basy ke kytarové pasáži a podobně. Plechový zvuk bicích je dalším faktorem zbytečně držícím pozornost na povrchu. Nedá se říct, že by se produkce změnila nějak drasticky, stále je poznat, že jde o Lvmen. Velmi výrazná je ale změna atmosféry. Sem tam se objeví ta specifická tíseň, která mě u nich vždy přitahovala, po většinu času jde ale o citově neutrální desku, která spíše než na abstraktním prožitku, se kterým je třeba se ztotožnit, staví na univerzálnější energii hudební gradace.
K nejsilnějším momentům alba patří rozhodně skvělá „XIX“, která přes pomalý začátek dává nejvíce vzpomenout na kouzelnou atmosféru starých Lvmen, podobně jako „XVI“ s dlouhým samplem v polštině (alespoň myslím). Dojem z „XVI“ mi bohužel kazí rozverná kytara v závěru. Vyloženě rušivý je nesmyslně náhlý konec druhé „XV“, po kterém album vlastně začíná nanovo. A podobných prvků má album víc. Žádný ze samplů také nedosahuje síly libovolné pasáže z Markéty. Remixy dopadly výrazně lépe, než jsem se obával, pořád je ale dobře, že jsou pouze na vinylu, kde se dají bez problému odrušit. Bonusy na CD bourající skladbu alba, to je mor.
Zatímco na instrumentální pojetí jsem byl po koncertě připraven a těšil se na něj (nemám vždycky chuť ždímat emoce do poslední kapky, i když zrovna Husarova křiku je velká škoda), příklon k rockovému pojetí je zklamáním. Lvmen na Heron ztratili něco ze své jedinečnosti a zařadili se ke skupině kapel hrající rock pod maskou post-hardcore. Místo malování sychravě rozmáchlých obrazů prostě jen hrají.
Nechci desku soudit z nějakého pohledu pochybně objektivních kvalit. Lvmen na Heron jenom začínají hrát pro jiné publikum než dřív. Tipuji, že fanoušci produkce takových Silver Rocket kapel budou velice spokojeni.
