RAIME - QUARTER TURNS OVER A LIVING LINE

Raime je Joe Andrews a Tom Halstead z Londýna. První EP vydali v roce 2010 a hned od začátku vycházejí na labelu Blackest Ever Black. Blackest Ever Black patří editorovi Fact Magazine Kiranovi Sande a svoje desky u něj vydali Regis, Cut Hands, Vatican Shadow a Tropic of Cancer. Raime jsem poprvé zaregistroval v Boiler Room, kde hráli po Emptyset. Na konci listopadu vydali svoji první dlouhohrající desku.

Úvod není složený téměř výhradně ze jmen samoúčelně. To, že Raime patří do společnosti jmenovaných naznačuje, že koho zajímá temná strana současné hudby, měl by Raime brát na zřetel.

Na svých předchozích EP se Raime pohybovali mezi žánry jako minimal techno, industrial a dubstep, aniž by ale patřili do kteréhokoli z nich. Jako když vezmete Regisovo techno, zpomalíte ho a atmosférou se snažíte o něco jako Burial pro kluky.

S novou deskou udělali zásadní krok dopředu. Špetky dubstepu byly potlačeny zvukovými plochami ve stylu Emptyset, které mohou být ambientní i hlukové, a to spíš v závislosti na hlasitosti, než textuře vlastního zvuku. Čistě elektronické zvuky byly nahrazeny využitím akustických nástrojů a naprosto tak zmizela určitá pachuť umělé hmoty, kterou ve mně starší věci zanechávaly. Výsledný zvuk je úžasně plný, přesný, hluboký, ostrý. Quarter Turns Over a Living Line je industriální ambientní techno zahrané big bandem. Zavřete do zrezavělého skladiště jazzovou kapelu a nechte ji tam umřít hlady, jejich duchové budou hrát něco jako Raime. Raime na této desce našli naprosto vlastní zvuk, který je spolu s jejich mimožánrovými postupy řadí do elity současné temné strany hudby.

PASSED OVER TRAIL (YT)

Pokud sledujete kterékoli ze jmen zmíněných v úvodu, vyzkoušet novou desku Raime je nutnost. Pokud jste na temnou stranu přišli klasicky z kytarové strany, Quarter Turns Over a Living Line je skvělá příležitost nahlédnout do světa, kde absence elektrické kytary neimplikuje dechovku nebo hip hop, naživo se hraje z krabiček a notebooků, aniž by si většina posluchačů myslela, že kluci paří Counterstrike, a výsledná temnota nepůsobí na normální lidi kvůli přehnanému tlačení na pilu jako vtip. Quarter Turns Over a Living Line je skvělý kousek civilizované temnoty pro pokročilé.

FROST NAŽIVO



"This here, far as I'm concerned, this is how church should feel." (Rant Casey)

22. října 2012, Ben Frost @ Meetfactory, Praha.

KNELT ROTE - INSIGNIFICANCE

Začíná podzim a venku bude konečně zase hnusně a zima, takže přichází ideální čas na metal. Knelt Rote je kapela, kde řve Gordon Ashworth alias Concern. A je extrémně dobrá. Jejich první deska je From Without z roku 2008, která se pohybuje po linii death metal – grindcore – noisecore, sem tam se špetkou power electronics. Je hodně přímočará a agresivní, ale zároveň má tu temnou atmosféru starého death metalu a bavila mě od prvního poslechu. Insignificance poprvé vyšla 2009 a je rozhodně míň přímočará. Do přímky žánrů z From Without se vklínil vliv black metalu, zmizely přechody do noisecore (které si zřejmě Gordon šetří pro Vile Horrendous Aerial Bombardment), album má tři skladby o délce šest, šest a čtrnáct minut a skladby se vnitřně vyvíjejí tak, že by dost dobře mohly být rozděleny úplně jinak, než jsou.

Základ Insignificance je pořád v death metalu ze staré školy, respektive v jeho minimalistické formě bez kytarových sól. U každého death metalu je zásadní, aby se k u němu nedalo přilepit oblíbené adjektivum technický, což většinou znamená "nemáme tušení co chceme hrát, ale hele jak nám to pěkně jde". U Insignificance žádné zbytečné opičárny nenajdete. S příklonem k black metalu přibyl neurčitý pocit epičnosti a posun v atmosféře, ale bez toho naivně romantického nádechu, který k black metalu táhne holky v korzetech. To se protíná s grindcore frenetickým bubnováním a přepady do power electronics špíny, a to vše bez toho, aby album znělo jako směska.

Metal většinou poslouchám na ipodu všude možně, a tak mi chvíli trvalo, než jsem dokázal Insignificance ocenit. Ale minulý týden vše najednou zapadlo do sebe, točím Insignificance pořád dokola a říkám si, že to bude možná jedna z mých top desek agresivní hudby. To nejlepší z extrémního metalu, po odsekání blbinek a taháků pro děti, přímo z hlubokého podzemí Portlandu.

Stream celého alba najdete na Nuclear War Now! bandcampu.

DEATH GRIPS - WORLD OF DOGS



Death Grips vydali desku Exmillitary, podepsali smlouvu s Epic Records, které patří Sony a u kterých vydává mimo jiné Avril Lavigne, Jennifer Lopez a Ozzy Osbourne, vydali desku Money Store, a všichni si jich všimli. Většinou si můžete přečíst něco o tom, že hrají agresivní hip hop, což je blbost, a že je to experimentální a zajímavý, což je. Elektronický dost často taneční podkres, basy, živé bubny a hluboký, víceméně rapující vokál Burnetta, kterého podle vzhledu člověk s pudem sebezáchovy ne že nechce potkat o půlnoci v podchodu, toho prostě nechce potkat.

Teď si Death Grips zase všichni všímají. Udělali novou desku No Love Deep Web a říká se, že Epic ji nechtěli vydat hned, ale až někdy později. Tak ji Death Grips dali celou na Soundcloud ke stažení s fotkou ztopořeného penisu z pohledu jeho majitele jako coverem. Epic jim prý naoplátku shodili stránky.

Dneska zveřejnili k desce první video a je to mnohem menší legrace, než jejich starší videa (mimo Guillotine). Čímž nechci říct, že by se člověk nebavil. No joy kind of fun.

TECHNOMBIENT



Když mi bylo okolo patnácti (plus mínus pár let), techno znamenalo to samé jako disco a disco byla nadávka. I Chaozz říkali, že nikdy neklesnou k tomu, aby dělali techno. Jinou elektroniku jsme neznali. Prodigy a Chemical Brothers tohle trochu nabourávali, ale vlastně moc ne. Chtělo to dlouhou cestu k objevu, že techno nejsou jenom davy zpocených šampónů se svítícími náramky a tykadly, ale že existuje i techno ohlodané na kost, se zvukem, jako když do sebe v opuštěné továrně narážejí ocelové trubky. Kapitola sama pro sebe pak je, když tento minimal industriál rezignuje na rytmus. Najednou se objeví temný drone ambient, jaký jsem marně hledal. Městská noční můra. Zlý trip v Berghainu. Jména ve výběru jsou jména, která stojí za to sledovat.

Datach'i a Vex'd se s ostatními ve výběru potkávají v té ambientní stránce, normálně je ale Datach'i zběsilý breakcore ve stylu Venetian Snares a Vex'd chytrý dubstep. Zbytek je minimal techno jak poleno, i když Mika Vainio hraje v poslední době víc drone než techno. Emptyset tuhle arytmickou polohu při zachování čisté elektroniky berou v současnosti jako hlavní náplň svojí tvorby a docela dobře mohou představovat evoluční stupeň. Doufám.

1 Regis – Solution (Voice)
2 Donor – Rhetoric
3 Emptyset – Mirror
4 Mika Vainio – Berns
5 Datach'i – Whhispering Windows
6 Shifted – Yearning
7 Mika Vainio – In a Frosted Lake
8 Vex'd – Destruction

LINK.

WHITE LUNG - SORRY

Mám rád devadesátky, přímočaré kytary, punk ve flanelových košilích, Sonic Youth a holky, co se neztratí. Tím pádem nejde nemít rád White Lung. Tři holky a jeden kluk z Kanady vydali druhou desku, jmenuje se Sorry a od It's the Evil se nic nezměnilo, pořád mám při poslechu chuť rozverně demolovat dřevěné vybavení lyžařské chaty.

TAKE THE MIRROR (YT)

22. září budou Brně v Kabinetu múz Divadla v 7 a půl s Terrible Feelings a MacGyverem, 24. září budou v Praze v klubovně Povaleč s Vas Szuszanne a Václavem Klausem.