OXCURE - PRIVATIONIS

Privationis je zatím poslední deskou na labelu Frozen Border. Frozen Border je malý techno label, který je podobně jako třeba Downwards Records sdružený pod Ready Made Distribution. Vede ho Jeff, o kterém se ví vpodstatě jen to, že vede další malý techno label Horizontal Ground (z něj doporučuju Monica Hits The Ground, viz třeba Tchnjnvcrna) a má rád Nico (viz rozhovor na Talking Shopcasts: http://www.littlewhiteearbuds.com/podcast/talking-shopcast-with-frozen-borderhorizontal-ground/#.VBmlri6SzvM). Na Frozen Border vyšlo zatím 15 dvanáctipalcových desek EP, dvojdeska od Szare jako album a compilace Minutes in Ice. Většina desek vyšla anonymně, pouze s pořadovým číslem labelu, desky většinou nemají obal a vycházejí pouze ve vnitřní vložce, jediná grafika je na samotné desce. Na druhou stranu, nic z toho není neporušitelné pravidlo. Privationis nese čtyři stopy, přičemž jedna je remixem od Violet Poison.

Kombinace jména, anonymity a střípků grafické prezentace labelu ve mně budila dojem, že půjde o label zaměřený na radikální industriální techno. Což není pravda, většina věcí Frozen Border je hodně klubová. Privationis je ale přesně to, v co jsem u Frozen Border od začátku doufal. Ultimátní industriální techno na večírky do zmrzlé plechové haly někde na kraji lesa, striktní minimalismus a zvuky někde mezi bušením do plechu, jedoucím vlakem a střelbou. Pod slovem techno jsem si asi vždycky představoval něco takového.

ERIC HOLM - ANDØYA

Eric Holm vydal na jaře svoji první desku, vyšla na vydavatelství Subtext, kde vychází taky Jebanasam, Emptyset a Roly Porter, a jmenuje se Andøya. Stejně se jmenuje i ostrov na severu Norska, 300 kilometrů za polárním kruhem, na kterém ji Holm nahrál. Celá je poskládaná ze zvuků nahraných jedním kontaktním mikrofonem přilepeným na dřevěném telegrafním sloupu s dráty vysokého napětí, které vedou k vojenské odposlouchávací stanici. Takhle posbírané zvuky Holm poskládal do minimalisticky rytmických smyček a ve výsledku to zní jako vynalézavé variace na zvuk jedoucího vlaku nebo třeba strojové odhrnování sněhu. Deska má v abstraktní rovině podobný námět jako Frostova By The Throat – divoká krajina vnímaná moderním člověkem – formálně připomíná EP Medium od Emptyset, stejně jako některé deathrave věci (chvilkami třeba poslední Sister Body). Ve výsledku je to hodně minimalistický, syrový, přírodní industriál. Na tancování rytmus nestačí, na podkres ruší, ale na samotářské tranzové výlety je ideální. Andøya je, i díky příběhu vzniku, fajn příspěvkem k hudbě pro lidi, které už hudba nebaví, protože hledají něco opravdovějšího a bezprostřednějšího.

Video je od Jamese Ginzburga, poloviny Emptyset, stejně jako obal desky.

BEN FROST - A U R O R A

V Ádvojce právě vyšla recenze na A U R O R U pod názvem "Těžké stroje a pouťové atrakce" - http://www.advojka.cz/archiv/2014/11/tezke-stroje-a-poutove-atrakce, zároveň lze vyhrát dva lístky na zítřejší koncert do Meetfactory - http://www.advojka.cz/soutez.

https://www.facebook.com/events/848774338481533

http://youtu.be/ISTL9FPkUVI
http://youtu.be/KBFZpx0LE5U
http://youtu.be/cT-XoSX0sNM

THE BODY - I SHALL DIE HERE

Metal už dávno není žánr, ve kterém by docházelo k výraznému posouvání hranic. Zareagoval na to poměrně logicky návratem ke kořenům, díky čemuž najednou spoustu kapel hraje mix Black Sabbath a Electric Wizard a říká tomu stoner, Darkthrone se pak podařilo přitáhnout pozornost ke starému thrash metalu. Extrémní metal už dlouho nepřišel s něčím, co by tu nebylo už před deseti lety. Vzácnou výjimkou jsou Knelt Rote a The Body, v obou případech kapely žijící v americkém Portlandu.

The Body nezapadají hladce do žádné z metalových škatulek. Převážně pomalý rytmus asociuje doom metal nebo sludge, estetika je do značné míry společná s vážně braným grindcorem a zvukově připomínají řezavý industriál. Zvláštní kapitolou jsou vokály. Namísto předpokládaného hluboce posazeného growlu či murmuru Chip King křičí vysoce posazeným hlasem, který skoro připomíná Jeffa Smithe, vokalistu legendární americké skramz kapely Jeromes Dream. Což je zvuk, který od chlapa s vizáží motorkáře kombinovaného s fanatickým survivalistou nečekáte (druhý a poslední člen kapely Lee Buford vypadá zrovna tak). King tak budí dojem, že Smithe sežral a ten z jeho břicha zběsile křičí o pomoc. Poloha vokálu výrazně pomáhá nepříjemně reálnému vyznění kapely, protože neslyšíte metalovou pózu, ale skutečný křik.

The Body vydávají desky od roku 2004, více pozornosti ale začali přitahovat až v posledních pár letech (Knelt Rote tento typ pozornosti teprve čeká). A pozornosti přibude, právě vyšlá deska I Shall Die Here je totiž peklo. Na ní spojili své síly s Haxan Cloakem, který je známý svými hororovými, temně ambientními plochami s využitím akustických nástrojů, a výsledek je možná to nejlepší pro obě zúčastněné strany. The Body dělají to, co vždycky, Haxan Cloak to zvučí a produkuje. Spolupráce jim paradoxně eliminovala určitou roztěkanost a výsledek je hodně soustředěná, na kost ohlodaná noční můra. Nejde ale o noční můru ze světa Dračího doupěte, I Shall Die Here je hudební podkres k mučení arabů americkými vojáky, ke křižování protestujících ve zmrzlém lese na okraji Kyjeva nebo k rozřezávání afrických albínů tamními čaroději. Jo, ty tady umřeš, ale ještě mi chvilku vydrž.

Není to tak dávno, co se objevila zpráva, že americká armáda mučí mimo jiné hudbou Skinny Puppy. Vkus dobrý, ale I Shall Die Here bere audiosadismus na jiný level. Jenom na druhý track Alone All the Way bych dával pozor. Být nihilistický boxerský manažer, tímto trackem budu svému svěřenci vymývat mozek před zápasem. Výsledkem by nepochybně byly zdemolované šatny a k smrti ubití protivníci, rozhodčí i hostesky. To je zhudebněné násilí s ohromně motivačně gradující rytmikou. Ostatní věci jsou trochu jako zmodernizovaní Khanate, kteří neuspávají nekonečností.

V Praze už v neděli!

http://carymlhy.blogspot.co.uk/2014/01/telo-ve-sklepe.html https://www.facebook.com/events/1506673426225017/ http://www.last.fm/event/3750835+The+Body+at+Chapeau+Rouge+on+13+April+2014

BEN FROST - THE WASP FACTORY

Dnes vyšlo dvacáté čtvrté číslo A2, ve kterém najdete i moji recenzi Frostovy opery na motivy románu Iana Bankse The Wasp Factory. Vedle novin, které mám hodně rád pro jejich fyzickou podobu, najdete text i na webu ádvojky – http://www.advojka.cz/archiv/2013/24/pocit-fyzickeho-ohrozeni.

Vydání textu mě inspirovalo k tomu podívat se, co o Frostově Wasp Factory napsali jinde. A je to docela zábavné. Vzhledem k tomu, že londýnská představení projektu se odehrála v Royal Opera House, najdete recenze i v médiích, které se hudbě podobné Frostově běžně nevěnují – Guardian, Telegraph, Independent, nebo třeba Financial Times. Recenzentům všech zmíněných novin se představení svorně nelíbilo. A to dost:
http://www.theguardian.com/music/2013/oct/06/wasp-factory-opera-house-review
http://www.telegraph.co.uk/culture/music/opera/10355562/The-Wasp-Factory-Linbury-Studio-TheatreRoyal-Opera-House-review.html
http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/classical/reviews/opera-review-the-wasp-factory-8855757.html
http://www.ft.com/cms/s/2/2fb96cdc-2c21-11e3-acf4-00144feab7de.html#axzz2lDn2tvWC.

Na druhou stranu lze najít i recenze, které dílo hodnotí pozitivně:
http://www.bigissue.com/reviews/live-reviews/3088/wasp-factory-review
http://www.thestage.co.uk/reviews/review.php/38982/
http://www.huffingtonpost.co.uk/victoria-sadler/wasp-factory-opera-review_b_4042091.html
http://www.standard.co.uk/goingout/music/the-wasp-factory-linbury-studio-covent-garden--opera-review-8855617.html.

Zábavné je, že popisu díla se jednotlivé recenze neliší, a to nijak výrazně ani vůči mému textu. Holt ono to protínání scén nebude jednoduché – scény, do nichž probíhá invaze zvenčí, se vždycky brání. Frost udělal (něco jako) operu pro publikum, které na opery běžně nechodí. Diváky tradiční opery ale zřejmě osloví jen stěží. Žádné překvapení se nekoná.

BASIC HOUSE - OATS

Kdo sleduje scénu progresivní elektronické hudby, pravděpodobně zaregistroval kazetový label Opal Tapes. Funguje pouhé dva roky, ale i za tak krátkou dobu má katalog plný respektovaných jmen a skvělých alb z různých žánrových koutů elektronické hudby.

Šéfem Opal Tapes je Stephen Bishop, který se vedle aktivit spojených s vydavatelstvím věnuje svému projektu Basic House. První dlouhohrající album – Caim In Bird Form – vydal na začátku roku nejprve na kazetě a posléze ve vinylové verzi na labelu Digitalis. Hned v říjnu pak vydává další desku Oats na labelu Alter vedeného Luke Youngerem (v současnosti hrajícím jako Helm).

Basic House na Oats využívá pekelně hlubokého a nezvykle temného deep house, industriálně laděného ambientu a zvukových koláží známých ze scény označované jako post-noise (kultivovanějšího následovníka noise, kde sice hlavní roli nehraje randál a vysokofrekvenční tóny, ale klasické stavební prvky hudby jako melodie nebo rytmus nadále chybí). Fascinujícím způsobem jsou po většinu desky všechny tyto tři polohy využívány zároveň. Oats je tak vystaveno ve více úrovních – buďto se pod hladinou taneční hudby přelévá mihotavý hudební doprovod k halucinování (C-Beat), nebo někde pod plochami industriálního zvuku tušíme tlumené ozvěny večírku ve stylu distant rave (Time Table, L-Wave And Comb). Rytmu Bishop dosahuje jak tradičními beaty, tak střihem zvukových ploch (nekompromisní tanečně industriální deathrave B.G. Feathers).

B.G. FEATHERS (SC)

Taneční noise, temný deep house, industriálně ambientní distant rave, nic z toho není zrovna běžné spojení. Na Oats je to všechno, zároveň ale bez ostrých přechodů, bez překombinovanosti nebo nesoudné eklektiky. Je to jedna z desek, u kterých má člověk pocit, že to v hudbě pořád žije, že vývoj existuje a má smysl být toho součástí. Oats bude fungovat dobře jako taneční hudba pro posluchače noise a industriálu, nejsem si ale jistý, jak bude působit na běžné fanoušky taneční hudby. Mé alter ego s kulturně teroristickým apetitem by to nicméně rádo vyzkoušelo, ideálně propašováním Oats třeba na závěr setu večírku typu Sensation.

Jména z katalogu Opal Tapes se v Praze už objevily – S Olbricht zahrál pod karlínským viaduktem house set na úrovni toho nejlepšího z Boiler Room, reakce na večírek s Huerco S v Café Neustadt byly nadšené. Dnes máte možnost posoudit projev Basic House naživo v žižkovském Finalu. Předskakovat budou Lightning Glove. (Ti mimochodem nedávno vydali repress své druhé kazety Raving Peacock's Tail, kterou masteroval právě Bishop.) Pět let Cárů mlhy tak můžeme oslavit pátým koncertem, ve kterém mám prsty (zásluhy jdou nicméně hlavně za Baba Vanga a Lightning Glove).

Info akce na FB/last.fm.

SISTER BODY - STAR / RED

Sister Body je nově pojmenovaný projekt dříve vystupující pod jménem Head in Body. Head in Body je jméno, pod kterým začal původně vystupovat Ondřej a které stále používá pro označení sebe sama. Proto když se k němu přidala Kamila pod jménem Her Sister is Pregnant, začalo být poněkud matoucí rozlišení mezi dvouhlavým projektem Head in Body a jednohlavým Ondřejem Head in Body. Sister Body je tedy Head in Body a Miss Camilla. Miss Camilla je samozřejmě Her Sister is Pregnant.

Head in Body zároveň hraje ve výrazně mladších Lightning Glove, přičemž obě kapely k sobě váže víc, než jeho přítomnost. Obě kapely zaplňují mezery, které doma nepochopitelně máme (ve smyslu recenze na Fantasmagorii interiéru). Obě mají mezinárodně univerzální potenciál. Ten poměrně přesvědčivě dokládá fakt, že druhá kazeta Lightning Glove vyšla na anglickém labelu Tesla Tapes, hned první kazeta Sister Body – Star / Red – na americkém labelu Spleencoffin. Obě kapely staví na odkazu rave scény a obě tu euforii starých tanečních parties převracejí naruby. Tam ale principiální podobnosti končí, protože na rubu euforie našla každá z kapel něco jiného.

Sister Body (tehdy teda ještě pod jménem Head in Body) jsem poprvé slyšel jako předskokany The KVB ve Finalu v zimě 2012 a v reportu jsem psal, že kdyby Jack Nicholson v The Shining nepřišel na přízračný swingový večírek, ale na přízračnou, snovou techno party, hráli by tam Head in Body. A hodlám se toho držet, protože jednak "opakování dobrých věcí je fajn, opakováním špatných věcí se tyto věci stávají zajímavějšími" (Lorenzo Senni, http://www.hisvoice.cz/clanek_1244_jak-tancit-po-smrti-raveu.html), jednak tahle věta platí dneska ještě víc, než v zimě před rokem.

Kazeta má pět skladeb; uzavírá ji skladba Dreamkiller, kterou hráli už loňskou zimu. Oproti ní je taneční složka zbylých skladeb výrazně potlačená. Rytmus tam sice poskládaný z repetice fragmentů samplů je, ale pokud po vás někdo bude chtít pustit něco, na co by šlo tančit, Sister Body jí nepouštějte. Zvukově jsou vedle melancholicky posazených tónů důležité různé analogové ruchy a šumy (jako když vám začne přeskakovat deska nebo chrčet rádio) poskládané do zvukových ploch nebo rytmických smyček. Výsledný zvuk, obzvláště u první skladby Star, tak připomíná zvuk projektu Jamese Kirbyho The Caretaker. Což by mě před rokem v zimě u Dreamkillera nenapadlo. A tady se kruh uzavírá, protože Caretaker celý svůj projev založil na inspiraci scénou večírku z The Shining.

Androgynní zpěv Head in Bodyho do tohoto zvuku perfektně zapadá a zintenzivňuje výsledný dojem neskutečna. Skvělým novým prvkem je zakomponování vokálu Miss Camilly ve skladbě Red, která nedbale měkce deklamuje jednotlivá slova nebo holé věty, čímž příjemně připomíná nenápadně smyslný projev vokalistky kapely Meanwhile, back in Communist Russia... Ve spojení se zbytkem skladby je výsledkem zvláštní směs pocitů, podobná zneklidňující a lehce matoucí přitažlivosti nahého těla s velkou, ještě čerstvou jizvou. Třetí Dub for Happy Soul nenápadně a přesto dramaticky graduje, čtvrtá Cadillac (On the Way to the Hospital) se noirovou atmosférou blíží první Star, ale nešumí ani nepraská, jen na pár ambientních tónech synthezátoru plyne, dokud není přerušena rytmem elektronických výbojů připomínajícími osmibitové hry. Poslední Dreamkiller je hlavní důvod, proč má smysl o kazetě mluvit v souvislosti s taneční hudbou. Celkově kazeta přepadá spíše na ambientní stranu, což je trochu překvapení. Pořád je to ale hudba na přízračnou, snovou taneční party, se špatně identifikovatelnou subtilní hrozbou ve vzduchu, že pokud spíte, už se možná neprobudíte. A pokud jste vzhůru, bude to ještě horší. Jack Torrance ví svoje.

Ve spojení s produkcí Head in Bodyho se s železnou pravidelností objevoval termín distant rave, čemuž rozumím jako projevu založeném na simulaci zvuků taneční party doléhající k nám odněkud zpovzdálí. Ať už geograficky, nebo možná příznačněji v čase. (Což mimochodem sedí jak na Sister Body, Lightning Glove, tak i na Midnight, the Stars and You od Al Bowlly & Ray Noble Orchestra v provedení použitém v The Shining. Tahle scéna tak možná zachytila první večírek ve stylu distant rave vůbec. Všechno to do sebe zapadá.) Sister Body i Lightning Glove v současnosti začaly razit termín deathrave, což je nejlepší označení žánru za posledních dvacet let, ilustrující inverzi nálady původních tanečních parties do něčeho temnějšího. Smrt raveu a vyrovnání se s ní je navíc aktuální téma s nově vznikajícími pohrobky (viz už výše odkazovaný článek z His Voice - Jak tančit po smrti raveu od Honzy Bělíčka) a vedle resuscitování odkazu raveu ve stylu producentů jako Powell nebo Lee Gamble je nepochybně ve vzduchu prostor pro dekonstrukci ve směru deathrave. Dobře to zapadá do současného proudu progresivní post-taneční hudby sousedící s noisem, industriálem a post-punkem, kdy Prurient hraje techno, projekty typu Emptyset ho dekonstruují, Raime staví na fragmentech dubstepu a Regis produkuje post-punkové Tropic of Cancer.

Je fajn mít projednou lokální kapely, které nejen že mají potenciál hrát aktuálně živý žánr, navíc s potenciálem nezapadnout v rámci úzce vymezené žánrové sekty, ale dokonce jsou schopné ho spoluvytvářet. Poslouchejte a kupujte na bandcampu. A všem řekněte, že Jack Nicholson poslouchá deathrave.

ALUK TODOLO - OCCULT ROCK

Aluk Todolo je francouzské trio fungující od roku 2004 a Occult Rock je jejich třetí velká deska. Třetí album bývá pro kapely přelomové. Aluk Todolo to ví a staví se k tomu čelem. Album je jednak se stopáží přes osmdesát minut pokrývající dva disky zhruba stejně dlouhé, jako obě předchozí alba dohromady, jednak je occult rock jejich vlastní označení svého hudebního stylu. To naznačuje, že deska má být ultimátním dílem kapely a manifestem jejich vlastního žánru.

Svůj okultní rock trefně označují jako instrumentální průnik black metalu a krautrocku. Což budí pozornost samo o sobě, protože tyto žánry se běžně nepotkávají. Jednou ze zásadních charakteristik black metalu je pro kytarovou hudbu nestandardní potlačení hraní na nástroje a naopak důraz na vytváření zvuku. Bubny jsou kulomety a kytary nezní jako kytary, ale jako hukot vichru, bzučení vzteklých včel nebo při dostatečně bezohledné živé reprodukci jako amplifikované hejno nasraných krkavců. Kapela, nástroje i technika ustupují do pozadí mimo pozornost, důležitá je výsledná nálada. Tento faktor je hlavní důvod, proč se o Aluk Todolo vůbec dá mluvit jako o kapele, která má s black metalem něco společného.

Krautrock je vnitřně poměrně nejednotný styl zahrnující kytarové kapely i elektroniku, ale minimálně ve vztahu k jeho kytarové verzi lze mluvit o vývojové fázi či větvi psychedelického rocku, která se tematicky točila víc kolem vesmíru a surrealismu než kolem drog. Že psychedelický rock a black metal nejsou přirozenými partnery dobře ilustruje fakt, že průměrný obal desky psychedelického rocku obsahuje víc barev, než obaly všech black metalových desek dohromady.

Occult Rock je žánrově především krautrockem zahraným black metalisty a do značné míry pro black metalisty. Zdánlivě paradoxní situace vyplývá právě z důrazu black metalu na náladu a atmosféru jako protikladu důrazu na technickou stránku věci. Nálada a atmosféra pak bývá tak silná, že posluchači technicky mnohem bližších kapel ji nepřenesou přes srdce. Pustit Aluk Todolo na koncertě psychedelického rocku post-hipíků se rovná teroristickému útoku. Nervní rytmika a negativistický náboj Aluk Todolo bude u netrénovaných posluchačů probouzet záchvaty úzkosti nebo agresivity, a dělejte pak havlovské véčko, když máte ukousané prsty.

Kapela sama svoji hudbu považuje za prostředek dosahování transu, cíleně se snaží o něco šamanského, působícího ne pouze jako estetický vjem. Occult Rock je poskládaný z osmi skladeb nazvaných prostě Occult Rock I až VIII, jejichž stopáž se pohybuje okolo deseti minut. Základem každé skladby je monotónní minimalistický rytmus a donekonečna opakovaný riff, kolem kterého se nabalují další proplétající se složky. Pokoušet se sledovat jednotlivé linky zaměstnává pozornost zcela spolehlivě, podobně jako rozplétání klubka jedovatých hadů. Fascinující je, že i přes zjevnou technickou vyspělost je Occult Rock především rock ohlodaný na kost, bez kudrlinek a rušivých elementů.

V průběhu celého alba se ale kapele tento precizní minimalismus nedaří udržet na stejné úrovni. První disk se skladbami Occult Rock I až IV je perfektní manifestace toho, o co se kapela snaží. Přes první black metalovou skladbu se strojovými blastbeats a přepady do floydovsky vesmírných táhlých kytar se hudba bez zjevných přechodů přelévá do nervního šamanského krautrocku s minimalistickým repetitivním rytmem. Na druhém disku skladby V a VI pokračují sice podobně, zdánlivě jen s výraznější basovou linkou, ale anonymní zvuk, který vám třese receptory v hlavě, najednou ustupuje vědomí, že posloucháte rockovou kapelu. Occult Rock VII utekla z tarantinovského soundtracku. Sama o sobě je skvělá, ale oproti cestě nastoupené na prvním disku z transu spíše vytrhává, než aby jej umocnila. Závěrečná skladba je ukázka spojení přístupu Aluk Todolo s doom metalem koketujícím se svým autistickým drone subžánrem.

OCCULT ROCK II (SC); OCCULT ROCK V (SC)

Na konci se nelze zbavit pocitu, že snahou o ultimátní manifest okultního rocku udělali Aluk Todolo sice katalog stylu, jehož jsou vlajkonoši, deska tím ale trpí koncepční nevyvážeností. Například první výborná a výrazně nejrychlejší skladba po sobě nechává prázdné místo, čímž na sebe přitahuje víc pozornosti, než by účelu rozplynutí se v hudbě slušelo.

Bez ohledu na to je ale Occult Rock výbornou deskou vyčnívající z kytarové scény podobně jako hora na obalu desky. I když jde především o specifické podání psychedelického rocku, světlo se skrz krystal neláme na barevné spektrum, ale na odstíny tuše, a mávání rukama před obličejem nezanechává duhové stopy, ale jenom víří mlhu.

VYŠLO VE FULL MOONU #28.

V sobotu 18. května je spolu s Letmo a Marast Music dovezeme do K4, viz Facebook a last.fm.

LIGHTNING GLOVE - FANTASMAGORIE INTERIÉRU

Jedním z problémů české hudební scény je snaha napodobovat zahraniční styly a postupy bez uvědomování si jejich kořenů. Ty velmi pravděpodobně vycházejí ze specifik svého prostředí a můžou představovat bariéru v přenositelnosti daného stylu. Odvezte většinu českých (nedejbože slovenských) rapperů do Bronxu a v okamžiku máte zájezd srandovních ztracených postaviček s placatými kšilty. Styly fungují na základě určité rovnice a některé proměnné jsou prostě čistě lokální. Pokud je nenahradím na daném místě lokální hodnotou, zbyde mi jen druhořadá domácí cover kapela. Ta může mít smysl naživo, protože i odvar může být lepší než nic, ale tím to končí.

Praha je přes všechny možné výhrady město se zcela specifickou atmosférou, nebo alespoň jejím potenciálem, za kterým se jezdí z celého světa. Tím nemyslím levné pivo a holky bez sebeúcty, ale takový ten nádech gotiky, který se zdaleka neomezuje na středověké stavby a který se i přes veškerý promyšlený development a úslužnost turismu stále sem tam vznáší ve vzduchu. S tím souvisí i fakt, že nejrozšířenější kulturní asociace s Prahou je Kafka. Jeho romány nelze s vážnou tváří označovat za gotické, protože tento pojem vzbuzuje úplně jiné konotace, přitom ale kafkovská atmosféra je esencí gotické atmosféry - směs úzkosti, bezmoci a determinace ve spojení s určitým tajemnem a pocitem ohrožení. Na stejné atmosféře stavěl i Foglar auru Vontů a jejich čtvrti. Fascinuje mě, že Praha nemá scénu, která by tuto atmosféru uměla využít. Ligtning Glove tuhle nepochopitelnou mezeru do určité míry zaplňují. Zprostředkovávají přesně takovou náladu, jakou lze najít ve starých pražských domech nebo v bočních ulicích, které mohly patřit Vontům, zcela přenesenou do současnosti. Lightning Glove jsou svým zvukem a náladou pro taneční hudbu něco jako Rudimentary Peni pro punk.

Žánrově se vymezují jako punkovým přístupem hrané techno/rave, což dle mého soudu sedí. Je nicméně třeba přitom mít na paměti popisovanou atmosféru, která je s rave hudbou v ostrém protikladu. Rave jako takový je spíše než hudebním žánrem druhem party kombinujících různé elektronické styly, výrazná světla a pozitivní atmosféru. Rave parties měly za cíl rozpouštět ego do společného pocitu akceptace a náklonosti. Ne náhodou byla rave scéna scénou extáze. Pro představu, s rave hudbou je spojováno například první album The Prodigy - Experience. Klipy k Out of Space nebo Everybody in the Place dobře ilustrují estetiku konce vrcholu rave scény (a jako bonus nabízí dlouhovlasého usměvavého Keitha Flinta).

Fantasmagorie interiéru je v tomto ohledu inverzí rave hudby. Z euforické party zbyly jen ozvěny, které zhrozivěly a vysmívají se vám, zatímco vy se potácíte domů nočním městem po večírku, na kterém vám něco hrozivě nesedlo, dezorientovaný nevolností a politý jedovatým studeným potem.

Tomuto vyznění kapely výrazně pomáhá vokál snsbr, který víc hraje (ve smyslu hrát roli) než zpívá, v tom nejlepším slova smyslu. Díky tomu například vůbec nevadí, když je angličtina v textech vyslovovaná česky. Možná spíše naopak, právě takto jde o prvek přesně zapadající do výsledné podoby mozaiky. A je mi celkem jedno, jestli tato podoba mozaiky byla zamýšlená, nebo jsem si ji poskládal sám a všechny prvky mi ladí náhodou. Kdybych měl vyzvednout pár tracků, bude to určitě Stay Indifferent a Friday's Child, úplně nejvýš ale patří pohřební Bleached Beach, i když tu už za taneční hudbu považovat nelze.

FRIDAY'S CHILD (YT)

Fantasmagorie interiéu vyšla na kazetě pod hlavičkou blogu Red For Color Blind a nedávno ji pokřtili v Berlínským modelu. Na bandcampu kapely je možnost album stáhnout za dobrovolnou cenu (včetně za nic). Nejbližší možnost vidět Lightning Glove naživo bude už v sobotu 20. dubna v K4 jako předskokany Gnod, v režii Aardvarku. Naživo v duchu rave parties dostává kapela nový rozměr, protože zakomponováním projekcí AKA 47 najednou nejde o ozvěny post rave, ale ke konfliktu dochází v přímém čase. Rozhodně to stojí za to. Mám radost, že tady takový projekt máme.

RAIME - QUARTER TURNS OVER A LIVING LINE

Raime je Joe Andrews a Tom Halstead z Londýna. První EP vydali v roce 2010 a hned od začátku vycházejí na labelu Blackest Ever Black. Blackest Ever Black patří editorovi Fact Magazine Kiranovi Sande a svoje desky u něj vydali Regis, Cut Hands, Vatican Shadow a Tropic of Cancer. Raime jsem poprvé zaregistroval v Boiler Room, kde hráli po Emptyset. Na konci listopadu vydali svoji první dlouhohrající desku.

Úvod není složený téměř výhradně ze jmen samoúčelně. To, že Raime patří do společnosti jmenovaných naznačuje, že koho zajímá temná strana současné hudby, měl by Raime brát na zřetel.

Na svých předchozích EP se Raime pohybovali mezi žánry jako minimal techno, industrial a dubstep, aniž by ale patřili do kteréhokoli z nich. Jako když vezmete Regisovo techno, zpomalíte ho a atmosférou se snažíte o něco jako Burial pro kluky.

S novou deskou udělali zásadní krok dopředu. Špetky dubstepu byly potlačeny zvukovými plochami ve stylu Emptyset, které mohou být ambientní i hlukové, a to spíš v závislosti na hlasitosti, než textuře vlastního zvuku. Čistě elektronické zvuky byly nahrazeny využitím akustických nástrojů a naprosto tak zmizela určitá pachuť umělé hmoty, kterou ve mně starší věci zanechávaly. Výsledný zvuk je úžasně plný, přesný, hluboký, ostrý. Quarter Turns Over a Living Line je industriální ambientní techno zahrané big bandem. Zavřete do zrezavělého skladiště jazzovou kapelu a nechte ji tam umřít hlady, jejich duchové budou hrát něco jako Raime. Raime na této desce našli naprosto vlastní zvuk, který je spolu s jejich mimožánrovými postupy řadí do elity současné temné strany hudby.

PASSED OVER TRAIL (YT)

Pokud sledujete kterékoli ze jmen zmíněných v úvodu, vyzkoušet novou desku Raime je nutnost. Pokud jste na temnou stranu přišli klasicky z kytarové strany, Quarter Turns Over a Living Line je skvělá příležitost nahlédnout do světa, kde absence elektrické kytary neimplikuje dechovku nebo hip hop, naživo se hraje z krabiček a notebooků, aniž by si většina posluchačů myslela, že kluci paří Counterstrike, a výsledná temnota nepůsobí na normální lidi kvůli přehnanému tlačení na pilu jako vtip. Quarter Turns Over a Living Line je skvělý kousek civilizované temnoty pro pokročilé.

KNELT ROTE - INSIGNIFICANCE

Začíná podzim a venku bude konečně zase hnusně a zima, takže přichází ideální čas na metal. Knelt Rote je kapela, kde řve Gordon Ashworth alias Concern. A je extrémně dobrá. Jejich první deska je From Without z roku 2008, která se pohybuje po linii death metal – grindcore – noisecore, sem tam se špetkou power electronics. Je hodně přímočará a agresivní, ale zároveň má tu temnou atmosféru starého death metalu a bavila mě od prvního poslechu. Insignificance poprvé vyšla 2009 a je rozhodně míň přímočará. Do přímky žánrů z From Without se vklínil vliv black metalu, zmizely přechody do noisecore (které si zřejmě Gordon šetří pro Vile Horrendous Aerial Bombardment), album má tři skladby o délce šest, šest a čtrnáct minut a skladby se vnitřně vyvíjejí tak, že by dost dobře mohly být rozděleny úplně jinak, než jsou.

Základ Insignificance je pořád v death metalu ze staré školy, respektive v jeho minimalistické formě bez kytarových sól. U každého death metalu je zásadní, aby se k u němu nedalo přilepit oblíbené adjektivum technický, což většinou znamená "nemáme tušení co chceme hrát, ale hele jak nám to pěkně jde". U Insignificance žádné zbytečné opičárny nenajdete. S příklonem k black metalu přibyl neurčitý pocit epičnosti a posun v atmosféře, ale bez toho naivně romantického nádechu, který k black metalu táhne holky v korzetech. To se protíná s grindcore frenetickým bubnováním a přepady do power electronics špíny, a to vše bez toho, aby album znělo jako směska.

Metal většinou poslouchám na ipodu všude možně, a tak mi chvíli trvalo, než jsem dokázal Insignificance ocenit. Ale minulý týden vše najednou zapadlo do sebe, točím Insignificance pořád dokola a říkám si, že to bude možná jedna z mých top desek agresivní hudby. To nejlepší z extrémního metalu, po odsekání blbinek a taháků pro děti, přímo z hlubokého podzemí Portlandu.

Stream celého alba najdete na Nuclear War Now! bandcampu.

WHITE LUNG - SORRY

Mám rád devadesátky, přímočaré kytary, punk ve flanelových košilích, Sonic Youth a holky, co se neztratí. Tím pádem nejde nemít rád White Lung. Tři holky a jeden kluk z Kanady vydali druhou desku, jmenuje se Sorry a od It's the Evil se nic nezměnilo, pořád mám při poslechu chuť rozverně demolovat dřevěné vybavení lyžařské chaty.

TAKE THE MIRROR (YT)

22. září budou Brně v Kabinetu múz Divadla v 7 a půl s Terrible Feelings a MacGyverem, 24. září budou v Praze v klubovně Povaleč s Vas Szuszanne a Václavem Klausem.

STREAM.

BEN FROST - BY THE THROAT

"I hate the woods at night. Especially the sounds. People are always talking about nature like it’s all sweet and friendly. All I can figure is they never spent a night tight to a tree in the woods. Ever since camp I’ve hated the woods. There isn’t much else that scares me." (Marv)

By The Throat je protiútok proti přírodní new age relaxační hudbě (Frost pro themilkfactory). By the Throat je syrová příroda. Na rozdíl ale od ambientu čerpajícího ze syrové atmosféry přírody, nebo třeba black metalu, By The Throat přiznává současnost s její technikou. Nesnaží se elektronikou nebo elektrickými kytarami budit dojem absolutní neposkvrněné divočiny (což ideologicky prostě nefunguje), ale zprostředkovává pokoření této techniky a její bezmoc proti divokým prehistorickým silám. Jako byste byli na fajn pikniku, ale najednou je noc, zima a blíží se vlci. Jako když se v lese potmě otáčíte za hrozně hlasitým zvukem vlastního srdce a sluchové vnímání prostoru vám dezorientuje váš vlastní dech. Jako když s autem zapadnete do sněhu a okolo vás není nic než tma a sníh.

Těchto pocitů Frost dosahuje hlučným ambientem poskládaným z hlukových stěn zefektované kytary, zdánlivě náhodných fragmentů melodií zahraných na akustické nástroje a drone plochami z mimo jiné  dechových nástrojů a přízračného sboru, který jakoby prolétal kolem vás. Zatímco člověk je na albu slyšet skrze zvuk respirátoru, vlčí vytí se opakovaně vrací. Slyšíme sice sbor, ale jen jako součást pohřební halucinace. Nejvýraznější skladbou je první a nejhlučnější Killshot, která pravděpodobně nadlouho ovlivní vnímání celého alba. Ve skutečnosti je na albu méně noise, než se díky Killshot zdá. Nicméně jestli má By The Throat jeden jediný specifický prvek, je to právě hluk na Killshot, který opakovaně a nesnesitelně dlouho graduje, čímž (při dostatečné hlasitosti a čistotě zvuku) dokáže vytvořit fyzický pocit ohrožení a úzkosti. Jako když obrovská radlice před sebou hrne masu zmrzlého sněhu. Přímo na mě.

BY THE THROAT (VM)

Vedle hudby, která je dostatečně hlučná a svým způsobem agresivní, aby bavila mé zlé já, a přitom dostatečně hudební, aby byla víc, než jen součástí některé škatulky agresivní hudby, má pro mě By The Throat dva další bonusy. Jednak citaci Twin Peaks (které je součástí mého osobního top ten veškerého umění) a jednak odlehčující, lehce sebeironický a polidšťující odkaz na Ghostbusters (Peter Venkman je jméno hlavní postavy, kterou hraje Bill Murray, což je vlastně třetí bonus, protože Murray vládne).

LEO NEEDS A NEW PAIR OF SHOES (YT)

Zhruba od roku 1996 jsem dlouho dlouho poslouchal z walkmana The Wall, kterou jsem si z tátovy desky přehrál na kazetu. Někdy okolo roku 2001 jsem četl Spark a chodil do Redblacku asi tak, jak děti chodí do cukrárny, a tak jsem objevil A Sun That Never Sets od Neurosis. V roce 2009 přišlo By The Throat a trojice zásadních desek se mi uzavřela.

Dnes vyšel na Bedroom Community repress By The Throat na vinylu. (Pokud By The Throat náhodou nemáte, na Frostově bandcampu je celá k poslechu.)

BEN FROST & DANÍEL BJARNASON - SOLARIS

Solaris je především sci-fi román polského spisovatele Stanisława Lema ze staré školy skutečné science fiction. Lem je jediným evropským autorem, který patří do světové ligy sci-fi literatury, a Solaris je jeho neznámějším dílem. Minulý rok to bylo právě padesát let, kdy Solaris vyšlo poprvé, přičemž Ben Frost a pořadatelé Unsound festivalu to nechtěli nechat jen tak prošumět. Frost si vzal na pomoc kamaráda z labelu Bedroom Community Daníela Bjarnasona, který jeho zvukovému skladatelství propůjčuje zázemí klasického skladatelství a aranží, se kterými umí pracovat orchestr, a společně vytvořili v podstatě alternativní soundtrack k filmu, který podle románu Solaris natočil v sedmdesátých letech ikonický ruský režisér Andrej Tarkovskij. Frostovo a Bjarnasonovo Solaris poprvé naživo zaznělo na Unsound festivalu v Krakově v roce 2010. O rok později, v roce padesátého výročí prvního vydání knihy, bylo Solaris zlatým hřebem Unsound festivalu v New Yorku. Rok 2011 byl zároveň rokem vydání Solaris jako alba.

Spojení ambientně laděné elektroniky s klasickými postupy a naopak klasické hudby s postupy ambientu není v současné době úplně ojedinělá záležitost, a to až do té míry, že lze mluvit o určitém trendu – po Jóhannu Jóhannsonovi přišli např. Ólafur Arnalds, Pale Ravine, Haxan Cloak, A Winged Victory for the Sullen, From the Mouth of the Sun, Hildur Guðnadóttir, Hildur Guðnadóttir a Hauschka nebo třeba Tim Hecker a jeho Dropped Pianos. Což ovšem nijak nesnižuje kvality všech zmíněných. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá a až díky hejnu lze pomalu začít uvažovat o tom, že klasická hudba by se mohla vymanit z omezeného prostředí formálních koncertních síní, kde v podstatě po nástupu rocku fungovala jako zcela paralelní svět vedle hudby populární (resp. po vyhoření populární hudby jakožto relevantní umělecké kategorie pak jako paralelní svět vedle nezávislé hudby). Nebo naopak by tento vývoj mohl do koncertních síní přivést publikum, které na tísící prvou adaptaci Mozarta nepřijde. Solaris je v daném mikrožánru zřejmě nejambicióznější projekt, přitom paradoxně nejcitelněji postavený na dočasnosti své existence.

Frostovo By the Throat bylo pro mě zjevení – nadžánrové, mimožánrové, něco, co téměř celistvě uspokojuje můj schizofrenní vkus. Kdybych měl říct jednu desku posledních let, která na mě udělala největší dojem bez ohledu na žánry, bude to nepochybně By the Throat. Frosta tak od té doby sleduji poměrně pečlivě. Díky tomu jsem brzy zachytil první nahrávku ze Solaris, kterou byla skladba Reya. Ta mě nadchla a Solaris jsem si tak koupil hned po jeho vydání. Vinylová verze vyšlá o nějaké dva měsíce později pak byla první deska, kterou jsem si kdy předobjednal. Teď, zhruba po půl roce relativně pravidelného poslouchání, mám Solaris naposlouchané v podstatě stejně, jako po prvním poslechu. Stále stejné mám i dojmy z desky: Solaris je nekatarzivně gradující emoce. Poslouchat Solaris je jako zamilovat se ve zpomaleném záběru, intenzivní mix euforie a napětí v drone úpravě.

Při znalosti expresivních posledních desek Frosta (By the Throat) a Bjarnasona (Processions) se může zdát Solaris jako překvapení. Výrazově je velmi subtilní a abstraktní a při nedostatku pozornosti se snadno může většina alba zdát vatou. Je to starší Frostovo album Steel Wound nebo závěrečná skladba z jeho Theory of Machines – Forgetting You is Like Breathing Water, které mi Solaris připomínají. Neexpresivní vyznění jde navíc ruku v ruce s motivem a charakterem desky jakožto alternativního soundtracku, resp. soundtracku "na motivy". Existuje mnoho výborných soundtracků, které ale samostatně nijak zvlášť nefungují. Na druhou stranu, skládat soundtrack k použití ve filmu primárně s ohledem na jeho samostatnou uplatnitelnost se zdá být jako špatný nápad. Ačkoli Solaris nebyl psán jako podkres pro film, což autorům nepochybně dávalo větší svobodu, než kdyby byl, velmi dobře si jej ale jako podkres filmu představit dokážu. Možná díky respektování pravidel použitelného soundtracku se částečně ztratila schopnost hudby, která není primárně určena jako podpora konkrétních obrazů nebo příběhu, obrazy a příběh vytvářet. To Frostovo a Bjarnasonovo Solaris neumí – je o jeden stupeň abstrakce a introverze výš, operuje s přenášením pocitu. Což, jak jsem při snaze opřít svůj text o určitou informační hodnotu zjistil, bylo Frostovým záměrem. Kruhem mě to tak vrací k mé recepci Frostovy hudby – v hypotetickém světě, kde umím skládat hudbu, skládám něco jako Frost.

Bonusem je pro mě sympatický obal desky, který ačkoli na první pohled nevypadá jako příklad perfektního cover artu, dokládá, že se Frost nebere tak vážně, jak by se z některých rozhovorů mohlo zdát, viz předobraz obalu.

REYA (VM)

17. května bude Solaris zahráno naživo už popáté (viz komentáře), a to v koncertní síni Bély Bartóka v Budapešti. Frost bude opět doprovázen Bjarnasonem dirigovaným Krakovským symfonickým orchestrem (tedy orchestrem z místa Lemova rodného města a zároveň rodného města Solaris) a vystoupení bude opět doplněno o manipulace záběrů z Tarkovského Solaris připravených Brianem Eno a Nickem Robertsonem (k tomu co si představit pod manipulací záběrů a vůbec o historii projektu viz tady, Frostův skladatelský postup rozhodně stojí za povšimnutí). Vedle Solaris zazní skladby od Arvo Pärta a Henryka Górecki. Zatímco ve vlivech Pärta i Góreckiho je pravidelně zmiňován Bartók, Frost bývá označován za průsečík Reznora a právě Pärta. Tato přímá linie přímo vybízí k osmělování se ve vodách klasické hudby – Pärt i Górecki jsou k tomu výborné tipy.

Ve zkratce, pro návštěvu Budapeště není a jen tak nebude moc lepších záminek.

ICEAGE - SELF-TITLED

Náctiletí sígři z Kodaně, Iceage, jsou facka každému, kdo by chtěl zbytečně papouškovat, že punk je mrtvý. S eponymní deskou by nejvíc in byli v Anglii v druhé polovině sedmdesátých let, když Joy Divison byli ještě Warsaw, ale z punku už se rodil post-punk. Většinou zní přesně v tomto duchu, přitom ale nejde o pitomé retro, autenticita ze zvuku i nasazení jen cáká. Hudba Iceage je na desce někde na pomezí punku a post-punku. Chvílemi výrazně rytmická a temná, vždy zahraná s pankáčsky neurvalou energií a smyslem pro jednoduché melodie, do kterých se ideálně vyřvává s natrženým rtem a lahváčem v ruce. S postupnými poslechy člověk trochu přehodnodí původní pocit, že je to celé čirý post-punk, který navozuje zařazení výrazné White Rune na začátek alba. Punku bez přívlastků je na desce nakonec výrazně víc. Pro mě osobně by nicméně opačný výsledek znamenal oblíbenější desku - White Rune je pro mě vrcholem alba. Největší hitovka je pak poslední You're Blessed.

Deska mi přišla pěkně po pankáčsku v nevycpané krabici od pizzy, odpovídajícím způsobem prohnutá. Moc dobrá práce, Escho.

Nedávno jsem navíc s hrůzou zjistil, že 3. prosince byli ve sklepě Chapeau Rouge. Další akce, kterou se pořadatelům podařilo přede mnou utajit (podobně jako třeba Counterblast v Discentru na jaře - to byla akce s hodně vysokým stupněm utajení). Vedle facebookové skupiny pořadatelské A.M. 180 Collective se vstupem na požádání jsem zmínku o tom našel na serveru Indie Music, kde mají i report a fotky. Snad to byl dobrý koncert. Snad na něm příště budu taky.

GOLDFRAPP - FELT MOUNTAIN [RECENZE]

Stejně jako každý rok, právě teď je čas pro první album Goldfrapp. K sychravému světu patří sychravě snová, atmosférou Twin Peaks nasáklá hudba Felt Mountain, jako málo co jiného. Už deset let staré album (mimochodem můj o něco pozdější první pokus o recenzi) je perfektní kombinací podivně noir jazzu, trip hopu bez hip hopového základu a inspirace soundtracky ke starým James Bondům (zvláště Pilots a Human). Album nemá slabé místo, vrcholem alba je pak závěrečná Horse Tears, která je zvláštním způsobem křehká a epická zároveň. Náměsíčné, zvláštně tísnivé a krásné.


Nemůžu než nahrát i obrázek, který sice už nepatří do období Felt Mountain (narozdíl od portrétu krátkovlasé Allison Goldfrapp, hlasu a prezentátorky Goldfrapp; šedá poloneviditelná eminence a druhá polovina dvojice je Will Gregory), ale má příběhu a atmosféry na rozdávání. Navíc pěkně ilustruje dva zásadní znaky Goldfrapp: pozornost věnovanou vizuální stránce a proměnlivost všeho s každým albem - od stylizace přes hudbu až po žánr. V pražském posh SaSaZu zítra odehrají koncert na propagaci svého posledního alba Head First ve znamení popu osmdesátých let a zářivých šusťákových úborů.

GROUPER - DRAGGING A DEAD DEER UP A HILL [RECENZE]

Grouper je projekt Liz Harris, pod kterým vydává desky už od roku 2005. Od původního primárně zvukového projevu prolínajících se zasněných smyček ozvěn kytar se postupem času posunula k více písničkářskému pojetí, zvláště na tomto albu z roku 2008. V podstatě čistý drone se změnil v něco, co snad lze označovat jako drone folk či weird folk. Přibyla klasická struktura skladeb, zpěv a čisté subtilní kytary. Zachována zůstala mimořádně zasněná atmosféra. Dragging a Dead Deer Up a Hill je zřejmě její nejpřístupnější a nejmelodičtější deskou, zároveň ale stále funguje jako kouzlo, jako melancholická droga. Budí dojem shluku polozapomenutých vzpomínek, u kterých si nejste zcela jisti, zda se vám skutečně staly, šlo o sen, nebo o sugesci.

Tento dopad je akcentován snad ještě více při živém vystoupení. K tomu Liz stačí kytara, asi šest diktafonů s audiokazetami, ze kterých přehrává přednahrané ozvěny, promítání lehce se třpytící černé vodní hladiny a neuvěřitelné kruhy pod očima. Celý koncert jsem prožil ve stavu, jaký si matně pamatuji ze snů, ve kterých se marně snažím otevřít oči. Díky Letmo Productions za zprostředkování nádherně nestandardního zážitku.

Její desky se dají koupit přímo od ní, ideálně zřejmě po domluvě přes email. Paradoxně tento email získáte tehdy, až když si její desku koupíte. Vzhledem k tomu, že zřejmě nechce, aby její email visel někde na internetu, nebudu ho dávat ani sem. Pokud by o něj měl někdo zájem, napište mi a pošlu vám ho.

MONARCH! - MER MORTE

Monarch!, Mer Morte, down-tempo, 2008, Throne Records, Francie, www.myspace.com/monarchuberalles

Monarch! jsou z Francie, jsou tři a od roku 2005 vydávají extrémně pomalý doom ohlodaný na sludge. Mají hned několik poznávacích znamení. Nikdo z kapely nevypadá jako metalový šampón. Za mikrofonem mají pěknou holku. Emilie střídá terorizující řev s éterickým čistým vokálem. Grafika je jako od dvanáctileté satanistky. Hudba spočívá ve sladěných erupcích bicích, kytary a basy a následného nekonečného feedbacku. Ekvivalent hromu do sněhové vánice. Žádný umělohmotný ambient ani samply. Jen kytara, basa, bubny a hlas prohnaný přes ozvěnu. Každý tento faktor a jejich vzájemná kombinace je přesně to, proč je mám rád.

Mer Morte je jedna skladba rozdělená na dvě strany desky. Celá první strana je předehra, jednoduchost hudby Monarch! dovedená do extrému. Zvuk, feedback a vzdálený hlas Emilie, spíš náznak než zpěv. Slyšíte mrazivě vábivou sirénu, ale je schovaná někde v mlze. Druhá strana pak naopak hned od začátku graduje, mezi erupcemi zvuku se zkracuje interval a Emilie pomalu, ale vší silou vykřikuje slova textu. Dlouhý konec už opět odeznívá ve stylu první strany, jen šepotu a polozpěvu je víc.

U extrémního down-tempa se těžko hodnotí kvalita. Je mi úplně jedno, že technicky to není hudba. (Na druhou stranu, pamatovat si tempo, nástup gradující frekvence a strukturu u minimalizmu roztahaného na čtyřicet minut nebude jen tak). Mer Morte je zřejmě jejich nejklidnější věc, skoro jde spíš o rytmický kytarový ambient, než o sludge (jako hráli na skvělém eponymním 2xCD) a má nejblíž k nařčení z toho, že jde jen o prázdnou zvukovou vatu. Přesto mě to baví. Mer Morte neterorizuje, neděsí, nezraňuje. Má specifickou atmosféru a zvuk, ve kterém se rád nechám topit. Okultní, na feedbacku postavený chill-out, který zcela vyplňuje prostor.

Varování: Throne Records trvá asi čtyři měsíce dostat zaplacenou desku z Francie sem. Doporučení: předně zkuste kontaktovat Doomentia Records. Plakát uvnitř je příjemný bonus.

KYLA - INTO THE DEPTHS/BLOOD

Kyla, Into the Depths/Blood, black metal, 2009 (kazeta 2005), Turannum, Švédsko

Kyla je především Kim Carlsson, stejně jako Hypothermia. Tento sedmipalec je znovu vydané kazetové demo z roku 2005, jen bez outra. Více než Hypothermii se Kyla podobá Tristovým Sebevražedným andělům. Nepřehledné ledové kytarové plochy, monotónní bicí a ztracené výkřiky rezonují v okolní prázdnotě. Křik víc než cokoli jiného zní jako plíce trhající snaha vydat zvuk, být slyšet. Ani náznak textu, vývoje, gradace, prázdnota je hlavní a jediný motiv. Stejně dobře funguje na zmrzlém poli, daleko ode všeho, jako mezi sklepy, garážemi a paneláky. Kyla je stejně jako Trist kulminace monotónnosti black metalu podtržená znásilněním shoegaze kytar. Jakmile se objeví kapela, co zkříží black metal se shoegaze tak, aby nejen zvukově utekla stereotypům obou žánrů, budu mít novou oblíbenou kapelu.

Desku nebude úplně lehké u nás pořídit. Turannum už asi dva a půl měsíce pracuje na eshopu tak usilovně, že stará stránka zmizela z webu. Možná se dostala k někomu komerčněji zaměřenému (ten, kdo chce aspoň sem tam něco prodat) do distribuce. Stáhnutelné by to mělo být bez problémů.

THE DRONES - HAVILAH

The Drones, Havilah, rock, 2008, ATP/Recordings, Austrálie,
www.myspace.com/thedronesthedrones

The Drones jsou australská rocková skupina. Nějak jako oni by mohlo znít smíšení toho, co hrál/hraje Bob Dylan, Nick Cave a Nirvana. Stejně jako zmínění interpreti ve skutečnosti nezní jako nic jiného, vedle této podobnosti ale z každého ze zmíněných kousek mají. Stejně jako Dylan vyprávějí příběhy, nemají daleko k folku ani skutečnému životu, stejně jako Cave mají rádi jen ty temnější příběhy a stejně jako Cobain umí plynule přecházet ze zpěvu do křiku (to skutečně neumí skoro nikdo; nebo možná to skoro nikdo nechce dělat). Oproti Dylanovi nedělají veselé věci a mají blíž k hlučnosti rocku, oproti Caveovi jsou založeni na kytaře a i hlučné pasáže hrají přímočaře, oproti Nirvaně se u nich dají nalézt podobnosti s Dylanem a Cavem (heh). Stejně jako u všech zmíněných má zpěvák velmi osobitý hlas a projev, který nemusí každému vyhovovat. Mezi ostatní rockovou produkcí jsou civilní, přirození, nevypomáhají si retro ani jinou pózou, cílovým publikem nejsou děti.

Havilah je jeich čtvrté regulérní album. Na první poslech neobsahuje nic tak výjimečného, jako byly na předchozí desce Galla Mill skladby Jezebel a Sixteen Straws. Na první poslech skladby poměrně splývají. Rozhodně ale je na co se těšit. Až asi na tři hlučnější, rokovější skladby, je album velice komorní, postavené na kytaře, zpěvu, textech a nostalgii. Čím více jednotlivé skladby znáte, tím jsou lepší. Pár skladeb si pouštím o něco častěji než ty zbylé, žádná ale není nepovedená či rušivá a album velice dobře funguje jako celek (zároveň ale každá skladba dokáže fungovat sama o sobě).

Havilah není tak australské, jako zmiňovaná Galla Mill. Je univerzálnější, bez evidentních hitů, s o něco náročnějšími texty, stále smutné a stále skvělé.