Zobrazují se příspěvky se štítkempost-rock. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempost-rock. Zobrazit všechny příspěvky
AFTER ENVY
Velká očekávání někdy mívají za následek nespokojenost i s jinak povedeným výkonem. Envy se to ale netýká. Nad jejich sehraností zůstával rozum stát, zvuk se brzo dostal přesně tam, kde měl být, dokonce i nasvícení se podařilo, což mě ve spojení s charismatem hráčů přimělo mít sem tam i otevřené oči. Mentálně jsem udělal spoustu pěkných fotek.
Insomniac Dose je ultimátní emo deska. Tolik přímočarého, opakovaně gradovaného prožitku zahraného bez afektu tak, že tomu člověk věří, není snad nikde jinde. Díky tomu ji ale nemůžu poslouchat nijak pravidelně. Vyžaduje veškerou pozornost a nechává mě sice šťastně, ale hodně vyčerpaného. Recitation zdaleka nemá sílu Insomniac Dose, díky čemuž je ale zároveň přístupnější a různorodější, ačkoli podobně epická. Na živo pak kombinace obou funguje skvěle. Ohromnou sílu měla každá zahraná skladba, střídání klasicky gradovaných věcí z Insomniac Dose, romantických předeher (připomínajících Mono) a živějších, veselejších věcí z Recitations vytvořilo perfektní vývoj k poslední skladbě před přídavkem. Tam koncert vygradoval do euforického finále, které nemělo daleko ani k Morriconnemu naživo.
Jakmile jsem zavřel oči, bylo to přesně jak jsem doufal. Nohy se mi pomalu odlepily od podlahy. Se zakloněnou hlavou jsem vystoupal pod strop. Pak celá Akropole explodovala zvukem, začala se naklánět a kymácet a já jsem jako hadrová panenka v bouřce vrážel do zdí, do balkónů, do stropu, do ostatních, než jsem skončil na podlaze s tvářemi mokrými od slz a s nosem od krve. A potom znovu.
Ravelin 7 jsem před pár lety viděl v Yachtu a paradoxně mi tehdy připadali výrazně sehranější. Zvuk měli v Akropoli hodně ostrý a jednotlivé nástroje se spíš přetlačovaly, než aby fungovaly společně. Několik gradací pak vyznělo trochu naprázdno. Potenciál je v jejich hudbě evidentní, ale něco tomu chybělo. V Yachtu se jim to tehdy povedlo výrazně líp.
ENVY
Zavřeme oči. Nohy se nám pomalu odlepí od podlahy. Se zakloněnými hlavami vystoupáme pod strop. Pak celá Akropole exploduje zvukem, začne se naklánět a kymácet a my budeme jako hadrové panenky v bouřce vrážet do zdí, do balkónů, do stropu, do sebe, než skončíme na podlaze s tvářemi mokrými od slz a s nosy od krve. A potom znovu. 15. října totiž přijedou Envy.
ELIZABETH ANKA VAJAGIC
Elizabeth Anka Vajagic, singer-songwriter, Constellation, Kanada, www.myspace.com/elizabethankavajagicHudba Elizabeth Anky Vajagic je rozkročená mezi písničkářstvím a kanadským post-rockem. Na klasickou singer-songwriter produkci je obtížně uchopitelná a abstraktní, na post-rock je přece jen relativně písničkářská. K nenápadně nazvučené kytaře se přidává klavír a hromada tichých ruchů a zvuků typických pro kanadskou post-rockovou scénu (Godspeed You! Black Emperor, Set Fire to Flames, A Silver Mt. Zion). Což není náhodou, s Elizabeth hrají stejní lidé jako v těchto kapelách (alespoň někteří). Naštěstí (alespoň pro mě) není hudba na artovém zvukování postavená. Zásadním nástrojem není kytara, klavír, ani zvukové experimentování, ale HLAS. Hlas Elizabeth je hluboký, dramatický, plný, tajemný. Kdyby hlasy byly jídlo, tento by byl pořádný kus masa (i když ona bude nejspíš vegetariánka, ani nevím proč, tohle přirovnání mi nejde z hlavy). Vše ostatní je tiché a subtilní, vše je pomalé.
Vydala zatím jen LP Stand With Stillness Of This Day a EP Nostalgia/Pain. EP je méně písničkářské a víc ambientní a zvukové, hlas i atmosféra ale zůstávají stejné. Obě desky vyšly na Constellation a vypadá to, že obě jsou stále k dispozici.
Elizabethin hlas mě přenáší do dřevěného srubu někde v Kanadě, tak pozdě v noci, že už je brzy ráno (to ale neznamená, že by se mělo blížit svítání), z ohně už jsou jen doutnající žhavé uhlíky a oči udržím otevřené už jen napůl.
HYPOTHERMIA - KAFFE & BLOD
Hypothermia, Kaffe & Blod, minimalistic black metal, 2008, Turannum, Švédsko, www.myspace.com/vemodsorkestern
Hypothermia je projekt Kima Carlssona, kytaristy a zpěváka švédských Lifelover. "Kaffe & Blod" je zatím poslední demo Hypothermie z roku 2008. Vyšlo na kazetě, vinylová verze se chystá. (To je alespoň mně poslední známá informace, vyjít má u Turannum, ti ale zrovna nemají funkční stránky.) Dvě skladby – titulní "Kaffe & Blod" a z improvizace nahraná "Dagg" ("rosa"). Je v podstatě celé instrumentální, až na pár bolavých, zoufalých výkřiků asi pět minut před koncem první skladby. Kim má výborný vokál, nicméně tady mi to přijde trochu zbytečné. Vokály z Hypothermie dělají něco extrémně emočně vypjatého. Něco, co bolí. Vedle toho ale umí instrumentálně vytvořit nevtíravě smutné melodie, které bych mohl poslouchat stále dokola, kvůli té vypjatosti ale neposlouchám.
"Kaffe & Blod" je ale až na těch pár chvil právě taková Hypothermia, v jakou doufám do budoucna. Sychravé, melancholické, monotónní, minimalistické drnkání na kytaru podpořené nenápadnými bicími, bez přehnaných emocí. Toto už rozhodně není black metal. Hypothermia se řekněme někdy od roku 2006 pomalu a postupně posouvá trochu jinam. Lze vidět podobnosti s drnkavými post-rocky (opět viz Jakob – jiné neznám), ale oproti tomu není kytarová hra pokažená žádnými protivně a předvídatelně povznášejícími gradacemi, netenduje k orchestrálnosti, bombastičnosti a podobným pitomostem a v kapele není naskládaných deset lidí jen proto, aby výsledek zněl jako ladění nástrojů (to není případ Jakob, to je případ spousty jiných). Minimalismem a akustickým vyzněním se podobá písničkářům (singer-songwriter), ti ale zase mívají tendence k přeslazené sladkobolnosti. Je paradoxem, že jednoduchá, přímočará hudba se hledá velice obtížně. Efekty, elektrika, elektronika, to vše jen odvádí pozornost. Nejvíc si cením hudby, která ani když je zahraná akusticky a bez jakéhokoli zázemí neztrácí svoji sílu. (Až nás konečně smetou povodně a požáry, to bude jediná hudba, která nám zůstane.) Tohle je přesně ono.
Atmosféra poučená melancholickým black metalem zahraná někde mezi post-rockem a kytarovým folkem. Sychravé. Melancholické. Monotónní. Minimalistické. Výborné. (V podobném duchu se nese závěrečná skladba z LP "Rakbladsvalsen", "Del 4".) Rozhodně doufám, že Kim bude pokračovat tímto směrem. (Taky bych se přimluvil za akustickou instrumentální verzi Lifelover - nahrajte to někdo na kytaru, koupím si to.)
LVMEN - HERON
Lvmen, Heron, ambient hardcore/post-rock, 2008, Day After, Česká republika, www.myspace.com/lvmen
Lvmen jsou bezesporu výjimečná kapela. S každou deskou zní tak trochu jinak a přece zcela nezaměnitelně a jedinečně. Tak nějak lvmenovsky. Raison D’Etre obdivuju od jeho vydání, Mondo se v nepřístupnosti pustilo ještě o krok dál, a přesto se mu povedlo v mých očích svého skvělého předchůdce překonat (co se debutu týče, poslechnu si ho rád, ale vedle těchto dvou dlouhohrajících desek mu patří až třetí místo). Jejich nepravděpodobně ambientní hardcore nerozlučně spojený s atmosférou Markéty Lazarové, to je syrový mráz zalézající za nehty, nebe plné těžkých mraků a ohlušujícího vichru. Povrchní přirovnávání k Neurosis je vedle projekcí při koncertech a enigmatičnosti obou kapel možno obhájit faktem, že ani jedna z těchto kapel nemá žádnou skutečně podobnou (ostatní přirovnání opravdu jsou pouze větší či menší pitomosti).
Heron je opět někde jinde než kterákoli jejich předchozí nahrávka. Mimo samplů téměř instrumentální hudba má najednou mnohem blíž k rocku, resp. post-rocku, než k hardcore v jakékoli podobě. Naštěstí jde o vzácný případ post-rocku s pořádnými zuby i pořádnými kytarami. I přes převažující instrumentálnost se vytratilo ono ambientní pojetí, které dávalo zcela zapomenout na standardní nástroje a nechávalo mě na promrzlém strništi pod zamračenou oblohou. Hudba Lvmen byla vždy nerozdělitelný celek, najednou sleduji přechody od výraznější basy ke kytarové pasáži a podobně. Plechový zvuk bicích je dalším faktorem zbytečně držícím pozornost na povrchu. Nedá se říct, že by se produkce změnila nějak drasticky, stále je poznat, že jde o Lvmen. Velmi výrazná je ale změna atmosféry. Sem tam se objeví ta specifická tíseň, která mě u nich vždy přitahovala, po většinu času jde ale o citově neutrální desku, která spíše než na abstraktním prožitku, se kterým je třeba se ztotožnit, staví na univerzálnější energii hudební gradace.
K nejsilnějším momentům alba patří rozhodně skvělá „XIX“, která přes pomalý začátek dává nejvíce vzpomenout na kouzelnou atmosféru starých Lvmen, podobně jako „XVI“ s dlouhým samplem v polštině (alespoň myslím). Dojem z „XVI“ mi bohužel kazí rozverná kytara v závěru. Vyloženě rušivý je nesmyslně náhlý konec druhé „XV“, po kterém album vlastně začíná nanovo. A podobných prvků má album víc. Žádný ze samplů také nedosahuje síly libovolné pasáže z Markéty. Remixy dopadly výrazně lépe, než jsem se obával, pořád je ale dobře, že jsou pouze na vinylu, kde se dají bez problému odrušit. Bonusy na CD bourající skladbu alba, to je mor.
Zatímco na instrumentální pojetí jsem byl po koncertě připraven a těšil se na něj (nemám vždycky chuť ždímat emoce do poslední kapky, i když zrovna Husarova křiku je velká škoda), příklon k rockovému pojetí je zklamáním. Lvmen na Heron ztratili něco ze své jedinečnosti a zařadili se ke skupině kapel hrající rock pod maskou post-hardcore. Místo malování sychravě rozmáchlých obrazů prostě jen hrají.
Nechci desku soudit z nějakého pohledu pochybně objektivních kvalit. Lvmen na Heron jenom začínají hrát pro jiné publikum než dřív. Tipuji, že fanoušci produkce takových Silver Rocket kapel budou velice spokojeni.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
