Zobrazují se příspěvky se štítkemfolk. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfolk. Zobrazit všechny příspěvky
Lost Harbours, Waterflower a Stereocilia
Psychedelický/drone folk je super (sub)žánr, akorát z nějakého důvodu zajímá minimum posluchačů, obdobně jako pobaltští hudebníci. U tohoto koncertu se tyhle dva fakty krásně sejdou, stejně jako dvě rozdílná turné, křižující se jen v Praze, a to v pátek 23. září v Punctum.
V případě Richardem Thompsonem vedených Lost Harbours zase jednou nevíme, co vlastně čekat. Na jednu stranu Thompson (Brit usazený v Lotyšsku) umí napsat silné kytarové melodie upomínající na magické pastorály Richarda Youngse či Alexandera Tuckera (nyní známého z Grumbling Fur), ovšem posunuté do až hymnických poloh a výrazně melancholické. Jindy se ambientní plochy přesouvají z pozadí do centra dění a pak můžeme mluvit o paralelách s veličinami typu Natural Snow Buildings či projekty Stevena R. Smithe, v nejpůsobivějších momentech však Lost Harbours překračují tyto klasiky a představují výraz ryze vlastní. V žánru, který bývá postaven na smyčkování a psychedelické rozevlátosti, vynikají Lost Harbours citem pro detail a zvuk, s nímž tvoří nelineární ambientní skladby prodchnuté mlhou pobaltských lesů. Výsledek je temnější a zároveň křehčí, než bývá zvykem: prchavé přírodní meditace.
https://www.facebook.com/LostHarbours/
http://www.lostharbours.com/
https://soundcloud.com/lostharbours
Druhý lotyšský projekt je pro změnu skutečně a autenticky lotyšský. Waterflower je hudba bez povrchu, hudba ozvěn, v níž se z hřejivého ambientního šumu noří konkrétnější momenty a vágní hlasové cáry. Nabízí se paralela s melancholickým rozpadem Williama Basinskiho, ovšem pokud Basinski dbá na konceptuální čistotu, Waterflower představuje nepořádnější, bohatší variantu, v níž jde právě o vytvoření snové krajiny, která nemusí být fantaskní podle běžného chápání, četnost bílých míst však nutí zapojit představivost a zkusit vytušit pomyslný celek. Výsledky pak mohou být pokaždé jiné. Novější nahrávky se zdají přibližovat víc k písním, k jakémusi rozostřenému popu.
https://www.facebook.com/WaterflowerMusic/
https://soundcloud.com/waterflower
John Scott aka Stereocilia míří k abstrakci jinými prostředky. Idylické kytarové plochy a repetitivní motivy vytváří jakýsi nekýčovitý new age klid zabarvený podobně jako Popol Vuh či vedlejší projekty Barn Owl Higuma či Elm atmosférou předkolumbovské Ameriky. Vzhledem k bristolskému původu se nabízí také paralela s tamní devadesátkovou ambient/post-rockovou scénou vedenou Flying Saucer Attack. Scottovy prostředky jsou poměrně základní, díky tomu však může naplno vyniknout čistota jeho kytarového rozjímání.
http://www.stereociliamusic.com/
https://www.facebook.com/Stereocilia1
Vstupné jen na místě, v dobrovolném rozmezí 100-200.
https://www.facebook.com/events/1577022552600877
V případě Richardem Thompsonem vedených Lost Harbours zase jednou nevíme, co vlastně čekat. Na jednu stranu Thompson (Brit usazený v Lotyšsku) umí napsat silné kytarové melodie upomínající na magické pastorály Richarda Youngse či Alexandera Tuckera (nyní známého z Grumbling Fur), ovšem posunuté do až hymnických poloh a výrazně melancholické. Jindy se ambientní plochy přesouvají z pozadí do centra dění a pak můžeme mluvit o paralelách s veličinami typu Natural Snow Buildings či projekty Stevena R. Smithe, v nejpůsobivějších momentech však Lost Harbours překračují tyto klasiky a představují výraz ryze vlastní. V žánru, který bývá postaven na smyčkování a psychedelické rozevlátosti, vynikají Lost Harbours citem pro detail a zvuk, s nímž tvoří nelineární ambientní skladby prodchnuté mlhou pobaltských lesů. Výsledek je temnější a zároveň křehčí, než bývá zvykem: prchavé přírodní meditace.
https://www.facebook.com/LostHarbours/
http://www.lostharbours.com/
https://soundcloud.com/lostharbours
Druhý lotyšský projekt je pro změnu skutečně a autenticky lotyšský. Waterflower je hudba bez povrchu, hudba ozvěn, v níž se z hřejivého ambientního šumu noří konkrétnější momenty a vágní hlasové cáry. Nabízí se paralela s melancholickým rozpadem Williama Basinskiho, ovšem pokud Basinski dbá na konceptuální čistotu, Waterflower představuje nepořádnější, bohatší variantu, v níž jde právě o vytvoření snové krajiny, která nemusí být fantaskní podle běžného chápání, četnost bílých míst však nutí zapojit představivost a zkusit vytušit pomyslný celek. Výsledky pak mohou být pokaždé jiné. Novější nahrávky se zdají přibližovat víc k písním, k jakémusi rozostřenému popu.
https://www.facebook.com/WaterflowerMusic/
https://soundcloud.com/waterflower
John Scott aka Stereocilia míří k abstrakci jinými prostředky. Idylické kytarové plochy a repetitivní motivy vytváří jakýsi nekýčovitý new age klid zabarvený podobně jako Popol Vuh či vedlejší projekty Barn Owl Higuma či Elm atmosférou předkolumbovské Ameriky. Vzhledem k bristolskému původu se nabízí také paralela s tamní devadesátkovou ambient/post-rockovou scénou vedenou Flying Saucer Attack. Scottovy prostředky jsou poměrně základní, díky tomu však může naplno vyniknout čistota jeho kytarového rozjímání.
http://www.stereociliamusic.com/
https://www.facebook.com/Stereocilia1
Vstupné jen na místě, v dobrovolném rozmezí 100-200.
https://www.facebook.com/events/1577022552600877
Head of Wantastiquet a Woven Skull v Potrvá
Ve čtvrtek 22. října vás znovu zveme do Potrvá, https://www.facebook.com/events/765156386944599/.
Head Of Wantastiquet je projekt Paula LaBrecquea, rodáka z Bostonu v současné chvíli usazeného v Berlíně, který vznikl jako jeden z vícera vedlejších projektů členů kapely Sunburned Hand of the Man (kapela vydala desky mimo jiné na Conspiracy Records či na labelu Thurstona Moora Ecstatic Peace). Head Of Wantastiquet vrství kytary, synthezátory, ruchy a šumy do omanných smyček a pohybuje se především v mlhách melancholicky psychedelického drone folku. Kromě toho dělá Paul příležitostně řidiče kapelám (do Prahy "dovezl" např. LSD March, Ignatze nebo Red Sparowes) a jeho první pražské vystoupení z roku 2009 vydali Letmo jako split kazetu s Hellvete. https://headofwantastiquet.bandcamp.com/
Head Of Wantastiquet je projekt Paula LaBrecquea, rodáka z Bostonu v současné chvíli usazeného v Berlíně, který vznikl jako jeden z vícera vedlejších projektů členů kapely Sunburned Hand of the Man (kapela vydala desky mimo jiné na Conspiracy Records či na labelu Thurstona Moora Ecstatic Peace). Head Of Wantastiquet vrství kytary, synthezátory, ruchy a šumy do omanných smyček a pohybuje se především v mlhách melancholicky psychedelického drone folku. Kromě toho dělá Paul příležitostně řidiče kapelám (do Prahy "dovezl" např. LSD March, Ignatze nebo Red Sparowes) a jeho první pražské vystoupení z roku 2009 vydali Letmo jako split kazetu s Hellvete. https://headofwantastiquet.bandcamp.com/
Head of Wantastiquet jede na turné společně s irskou kapelou Woven Skull, která podobně folkově laděnou psychedelii podkresluje výraznou rytmikou, oscilující mezi rituální repeticí a nervní improvizací. Na jejich deskách můžete mimochodem najít i příspěvky v Praze dříve usazeného Jorge Boehringera, známého například z projektu Core of the Coleman.
Steve Gunn na Sedmičce
9. června 2015 vystoupil na Sedmičce díky Scrape Sound americký kytarista a písničkář Steve Gunn (https://www.facebook.com/events/821587057889924/). Na Gunna jsem narazil zhruba před půl rokem - hledal jsem věci Cama Dease, kterému jsme s Letmo na jaře dělali koncert, a našel mimo jiné kompilaci Imaginational Anthem Vol. 5, na které mají instrumentální stopy vedle Dease i například Bill Orcutt, Daniel Bachman a právě Steve Gunn. Gunnovo druhé sólové album Way Out Weather se navíc umístilo hodně vysoko v žebříčku The Wire, takže dát mu chvíli času se zdálo jako dobrý nápad. A jde o jeden z mých nejpříjemnějších objevů poslední doby. Gunnova sólová tvorba (většina jeho katalogu jsou různé spolupráce) je civilizované, dospělé písničkářství na pomezí amerikany a rocku s lehkým nádechem atmosféry Pink Floyd, s potenciálem bavit extrémně různorodé publikum. To se tak nějak v mikro rozměru ukázalo i na Sedmičce, i když na větší návštěvnost v našem mikro-velkoměstě je Gunnovo jméno ještě málo profláklé. Předskakovali Mary Lattimore a Jeff Zeigler, kteří mě začali bavit mnohem víc, když jsem je přestal sledovat jako divák na koncertě a začal poslouchat jen jako ambientní podkres návštěvy Sedmičky.
DIANE CLUCK V POTRVÁ
14. května 2015, Letmo, https://www.facebook.com/events/436634883176571/. Jeden z nejtišších koncertů, co jsem zažil. Fotit se vpodstatě nedalo, ale bylo to hezký.
https://flic.kr/s/aHskc69Exa
https://flic.kr/s/aHskc69Exa
DITCHMAG #1 A CÁRY MLHY MIXTAPE
V pátek vyšlo první číslo Ditchmagu, nepravidelného magazínu o hudbě, a to jednak v limitovaném počtu výtisků, jednak volně přístupné online. Jeho součástí je i můj výběr dle mého důležitých věcí roku 2014 (které jsem zároveň stihl naposlouchat). Víc tady: http://ditchmag.cz/mixtape-cisla/. Jsem rád, že jsem toho mohl být součástí.
http://ditchmag.cz/
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
