TRICKY @ LUCERNA MUSIC BAR

8. listopadu 2010.

FLICKR.

AFTER ENVY

Envy, Ravelin 7 - Palác Akropolis, 15. října 2011.

Velká očekávání někdy mívají za následek nespokojenost i s jinak povedeným výkonem. Envy se to ale netýká. Nad jejich sehraností zůstával rozum stát, zvuk se brzo dostal přesně tam, kde měl být, dokonce i nasvícení se podařilo, což mě ve spojení s charismatem hráčů přimělo mít sem tam i otevřené oči. Mentálně jsem udělal spoustu pěkných fotek.

Insomniac Dose je ultimátní emo deska. Tolik přímočarého, opakovaně gradovaného prožitku zahraného bez afektu tak, že tomu člověk věří, není snad nikde jinde. Díky tomu ji ale nemůžu poslouchat nijak pravidelně. Vyžaduje veškerou pozornost a nechává mě sice šťastně, ale hodně vyčerpaného. Recitation zdaleka nemá sílu Insomniac Dose, díky čemuž je ale zároveň přístupnější a různorodější, ačkoli podobně epická. Na živo pak kombinace obou funguje skvěle. Ohromnou sílu měla každá zahraná skladba, střídání klasicky gradovaných věcí z Insomniac Dose, romantických předeher (připomínajících Mono) a živějších, veselejších věcí z Recitations vytvořilo perfektní vývoj k poslední skladbě před přídavkem. Tam koncert vygradoval do euforického finále, které nemělo daleko ani k Morriconnemu naživo.

Jakmile jsem zavřel oči, bylo to přesně jak jsem doufal. Nohy se mi pomalu odlepily od podlahy. Se zakloněnou hlavou jsem vystoupal pod strop. Pak celá Akropole explodovala zvukem, začala se naklánět a kymácet a já jsem jako hadrová panenka v bouřce  vrážel do zdí, do balkónů, do stropu, do ostatních, než jsem skončil na podlaze s tvářemi mokrými od slz a s nosem od krve. A potom znovu.

Ravelin 7 jsem před pár lety viděl v Yachtu a paradoxně mi tehdy připadali výrazně sehranější. Zvuk měli v Akropoli hodně ostrý a jednotlivé nástroje se spíš přetlačovaly, než aby fungovaly společně. Několik gradací pak vyznělo trochu naprázdno. Potenciál je v jejich hudbě evidentní, ale něco tomu chybělo. V Yachtu se jim to tehdy povedlo výrazně líp.

ENVY

Zavřeme oči. Nohy se nám pomalu odlepí od podlahy. Se zakloněnými hlavami vystoupáme pod strop. Pak celá Akropole exploduje zvukem, začne se naklánět a kymácet a my budeme jako hadrové panenky v bouřce  vrážet do zdí, do balkónů, do stropu, do sebe, než skončíme na podlaze s tvářemi mokrými od slz a s nosy od krve. A potom znovu. 15. října totiž přijedou Envy.

MOUNTAINGOAT

Digitální fotce se zřejmě nikdy nepodaří dostat do sebe tolik atmosféry, jako fotce na film. Perfektně to dokládá geniální fotka Daniela Higgse od Ondry Fišera. K tomu přikládám svůj výběr z jeho fotek někdy od roku 2006. Větší výběr najdete na jeho Flickru.

Koncert California Love v Jelení musel být neskutečné peklo. Triko s Ondrovou fotkou z koncertu dokládá, že v Bad Skulls mají vkus.

OBSCENE SOCIETY 2011

Obscene Society Fest je společným podnikem Obscene Productions a Insane Society a letos se v pardubickém Žlutém Psovi konal už šestnáctý ročník. Kapelami i návštěvníky fest připomínal menší Playfast. Nebyl jsem tam úplně od začátku, ale Evidenci to hrálo skvěle, Needful Things předvedli neskutečnou smršť srovnatelnou s Bloody Phoenix (takže vážně SMRŠŤ!) a Doom mě roznesli. Stejně jako Warcollapse a Deviated Instinct na Playfastu i Doom hráli s obrovským nasazením a rozpoutali pod pódiem peklo. Zatímco u všech kapel před tím jsem zvládal fotit z kraje pod pódiem bez větších problémů, při Doom jsem vlál v jednom velkém moshpitu s foťákem a skokany nad hlavou. Velký zážitek. Nemohl jsem se nabažit, a tak jsem po celou dobu čekání na vlak a cesty zpátky do Prahy inkasoval Zkázu do uší. Možná i díky tomu jsem nedojel třeba do Drážďan. Let - there - be - DOOM!

Dole postupně Onanizer, Evidence smrti, Lycanthrophy, Needful Things, Komatoz, NowyourefuckeD (sympatická kapela, viz jejich fórum) a samozřejmě Doom. Větší galerie a rozlišení fotek na Flickru (nejpříjemnější způsob prohlížení je pustit si prezentaci).

FLICKR.

PLAY FAST OR DON'T 2010

Být na svém blogu svým pánem má tu výhodu, že nemusím hledat výmluvy, proč píšu report o téměř rok staré akci. Ale pro pořádek, text je stejně jen na úvod, důvodem postu jsou fotky a těm je přece jedno, jak jsou staré. Navíc se blíží další ročník, takže mi to trvalo tak dlouho, až je to skoro relevantní.

Play Fast or Don't je tradiční hardcore/crust/grindcore festival. Postupně přitahuje čím dál tím víc návštěvníků a nejen proto se v roce 2010 konal v areálu starého letiště Hradce Králové, kde probíhá např. taky Rock for People. Počet lidí, který se dva roky zpátky mačkal v jinak krásném prostoru královéhradecké pivovarské flošny, se ve velkém aréalu letiště příjemně rozptýlil. Ročníku 2010 vládli Warcollapse, Deviated Instinct a Bloody Phoenix. Co se prvních dvou týče, nikdy už to sice nebude, jako když hráli před dvaceti lety, to jim ale vůbec nebránilo, aby jejich neředěný crust měl tíhu, sílu a energii jako vagón kladiv řítící se ze skály. Co se Bloody Phoenix týče, znovu mě smetli. Znovu jsem si koupil jejich triko, tentokrát v odpovíající velikosti, znovu jsem si odnášel Death to Everyone (tentokrát na LP a nedostal jsem ho, ale koupil, což možná nebylo nejekonomičtější rozhodnutí, když nemám žádné jiné jejich album, ale co už) a znovu jsem si příjemně popovídal s bubeníkem. Největším překvapením pro mě byli Counterblast, kteří oproti sludge kapelám, které dle dobrého zvyku do playlistu festivalu zařazují, hráli mnohem víc civilizovaný post-metal typu starých desek Cult of Luna. Trochu mi to narušilo teorii dělící slugde a post-metal podle spřízněnosti s crustem a špinavosti hráčů. Poprvé jsem naživo viděl Festu, které se naštěstí po dlouhém hiatu (funguje to slovo takto?) vrátil těžce nahraditelný Vápno. A vidět Evidenci je vždycky fajn. Domů jsem si vedle zmíněných Bloody Phoenix odvážel Siebensünden, Counterblast a nově vydané vinyly prvních dvou desek Cult of Luna, trochu paradoxně až na výjimku samé pomalé věci. Dobrý víkend.

Dole postupně Festa Desperato, Warcollapse, Komatoz, Jesus Cröst, Archagathus, Evidence smrti, Hibernation, Deviated Instinct a Counterblast. Obsáhlejší set a fotky ve větším rozlišení na Flickru.

FLICKR.

IN THE MOOD FOR LOVE. CALIFORNIA LOVE

Neposlouchám hudbu pro hudbu samotnou. Hudba je zprostředkovatel. Chci skrze ní vidět obrazy, cítit emoce, prožívat zážitky, ať už imaginární nebo znovu ty skutečné. Kdykoli hudba přitahuje moc pozornosti sama k sobě, ztrácí pro mě význam. To se stává jednak kdykoli je technická úroveň cílem a nikoli pouze prostředkem a jednak když je hudba moc sevřená určitou formou. V rámci punku si vedle jiného nedokážu užít většinu disbeatu, ruší mě když je ve starém hardcore moc punku (myslím tím punk v tom rozšířeném významu stereotypních hudebních postupů, nikoli ve významu přístupu k dělání věcí), většina věcí v pogo rytmu pro mě nemá smysl. Což výrazně eliminuje počet kapel, které mají potenciál mě skutečně oslovit. Po pár letech skutečně entuziastického objevování nových a nových věcí jsem došel k závěru, že nepotřebuji znát všechny kapely, protože 90 % jich stejně hraje stejně. Že mi jich stačí pár. Pro esenci vzteku, nenávisti a nemocné misantropie stačí California Love.

California Love byli čtyři hráči poskládaní z kapel Dead And Gone, Talk Is Poison and Look Back and Laugh. 2006 vydali dvanáctipalcové EP Can’t Waste Death, 2007 LP Reaping the Whirlwind a 2010 posmrtně EP Post-Mortem Emanations a split s Gehenna s jedním dvouminutovým trackem Feuersturm. Skrze všechny nahrávky se extrémně rychlý hardcore punk láme do řezavého sludge. Na pár místech hardcore smršť plynule přechází až do zlomků black metalových ploch (Wolf Feast, Feuersturm). Nejdelší track nemá přes dvě a půl minuty. Reaping the Whirlwind se do sludge láme nejčastěji, EP jsou lineárnější, rychlejší. U mě právě Reaping the Whirlwind jasně vládne. (Víc sludge do tří minut!) Čím California Love vyčnívá je extrémně hrubý hrdelní vokál, který ale nepřepadává do grindové nebo třeba black metalové polohy a nesnaží se stíhat rychlost hudby (což umí spolehlivě udělat z fastcore vtip). Právě díky tomu má California Love takovou sílu a spíš než o další smečku ze škatule jde o skutečný zvuk vzteku a hnusu.

"There was a fucking time when the weak were weeded out, preyed upon by those more powerful. There was a fucking time when the weak were taken out, preyed upon by those more capable. Chased down and torna part by their fangs. Now the gene pool has been clogged with waste, lame and weak, can’t escape, hear the bowle, encroaching death, you’re torn apart, eaten by wolves, in the black of night. The others got away, all the weaklings, left to die, you will not survive, the weak can’t survive." Wolf Feast dokládá, že California Love to s misantropií myslí vážně. Ačkoli tento text může být pro spoustu lidí za hranicí únosného, za sebe jsem nepřistoupil na závěr, že text automaticky znamená propagaci. Role je funkčním prostředkem katarze a skrze návštěvu nenávisti můžeme být dočasně očištěni. V kontroverzi text Wolf Feast jasně vede, ale všechny stojí za to. "Look through my eyes, onto a world in flames, see earth as it is a massive shallow grave. Conceived to die. I wait for the end, of the wretched human race, massive overpopulation, conspicuous procreation. When the last structure falls, the last preachers’ preached, when the planet is free from this fucking disease" (Feuersturm).

Mediafire nebo Soulseek všechno má, Bad Skulls taky.