GROUPER - DRAGGING A DEAD DEER UP A HILL [RECENZE]

Grouper je projekt Liz Harris, pod kterým vydává desky už od roku 2005. Od původního primárně zvukového projevu prolínajících se zasněných smyček ozvěn kytar se postupem času posunula k více písničkářskému pojetí, zvláště na tomto albu z roku 2008. V podstatě čistý drone se změnil v něco, co snad lze označovat jako drone folk či weird folk. Přibyla klasická struktura skladeb, zpěv a čisté subtilní kytary. Zachována zůstala mimořádně zasněná atmosféra. Dragging a Dead Deer Up a Hill je zřejmě její nejpřístupnější a nejmelodičtější deskou, zároveň ale stále funguje jako kouzlo, jako melancholická droga. Budí dojem shluku polozapomenutých vzpomínek, u kterých si nejste zcela jisti, zda se vám skutečně staly, šlo o sen, nebo o sugesci.

Tento dopad je akcentován snad ještě více při živém vystoupení. K tomu Liz stačí kytara, asi šest diktafonů s audiokazetami, ze kterých přehrává přednahrané ozvěny, promítání lehce se třpytící černé vodní hladiny a neuvěřitelné kruhy pod očima. Celý koncert jsem prožil ve stavu, jaký si matně pamatuji ze snů, ve kterých se marně snažím otevřít oči. Díky Letmo Productions za zprostředkování nádherně nestandardního zážitku.


Její desky se dají koupit přímo od ní, ideálně zřejmě po domluvě přes email. Paradoxně tento email získáte tehdy, až když si její desku koupíte. Vzhledem k tomu, že zřejmě nechce, aby její email visel někde na internetu, nebudu ho dávat ani sem. Pokud by o něj měl někdo zájem, napište mi a pošlu vám ho.

FUCK DANCE, I WANT SEIZURE [VIDEO]

Koncertní program je letošní květen neuvěřitelně nabitý jmény, které stojí za to vidět. Den před brněnským koncertem Discharge (15. května) bude v pražské Arše hrdý rodák z Winnipegu Aaron Funk se svoji breakcore hydrou Venetian Snares. Žádné zbytečné výšky, o to víc infarktu.
Na výborném fan videu je skladba z alba The Chocolate Wheelchair Album z roku 2003. Ne úplně aktuální věc, ale dobře ilustruje rozvernou agresivitu, kterou jsem se naučil si s Venetian Snares spojovat, a v jejímž duchu se nese i poslední album Filth. Pokud zrovna není vystřídaná romanticky rozervanou vážnou hudbou s útoky frenetického breakcore (alba Rossz Csillag Alatt Született a My Downfall) nebo prostě vzteklým hlukem.

OSLAV SVÝ ZOUFALSTVÍ

Zkáza se pozastavila a Festa Desperato hraje dál. Jedna z našich nejlepších hardcore punkových kapel zahraje 16. května v brněnském Yachtu. Jako bonus je v ceně i disbeat legenda Discharge (!) a slovenští Roxor. Utopíme se ve vichřici špíny.

DRINK AT ALTAR OF PLAGUES FOR YEAR OF NO LIGHT


Bylo deštivého prvního máje a mně se po nějaké době podařilo opět se dostat na Sedmičku. (Po cestě mi hráli Thergothon a Stabat Mater, což společně s deštěm a ještě o něco větší než obvyklé koncentraci žebráků a bezdomovců všude okolo udělalo už z cesty zvláštní zážitek.) Owlstorm Booking svým tuším prvním koncertem u nás skrze Slávka do Prahy vrátili francouzské Year of No Light a představili irské Altar of Plagues.

Year of No Light jsem minule viděl a mám jejich první desku, nicméně nepoznal jsem je. Najednou mají dva bubeníky, tři kytaristy, basáka a nemají zpěváka. Základ hudby je stejný, stále hrají něco, čemu se střídavě říká post-metal, post-hardcore, artcore; prostě zlého bratra post-rocku. Navíc se zálibou v post-punku, kterou lze vedle povedeného coveru Disorder od Joy Division vidět i v důrazu na rytmice. I díky němu a dobrému zvuku se v jejich hudbě dalo příjemně se ztratit.

Stejně jako u Altar of Plagues. O nich jsem věděl jen to, co jsem se dočetl z propagace koncertu. I přes to, že jde o Iry, hrají zcela kaskádský (z Cascadian) typ black metalu. Čili black metal jako od Wolves in the Throne Room, zde konkrétně jako Wolves in the Throne Room v době, kdy mě bavili. Vedle splitu Year of No Light s Rosettou a East of the Wall a LP Insuciety jsem nakoupil i tour verze desek SOL a White Tomb, tak doufám, že z desky budou znít podobně jako naživo. Obě kapely mohly hrát střídavě celou noc a bylo by to fajn. Velmi prospělo i to, že na pódiu zůstaly jen bubny a kapely hrály vytažené do publika. Sedmička tak vypadala optimálně zaplněná, nezůstávalo zbytečné stydlivé místo mezi pódiem a publikem a já neměl pocit, že se na kapelu dívám do akvária. Sedmička ten večer fungovala lépe než obvykle.

Mokrá cesta z kopce pak příjemně uzavřela večer prvního máje, který byl vlastně mnohem víc máchovský, než líbání pod sochou může kdy být.