RAIME - QUARTER TURNS OVER A LIVING LINE

Raime je Joe Andrews a Tom Halstead z Londýna. První EP vydali v roce 2010 a hned od začátku vycházejí na labelu Blackest Ever Black. Blackest Ever Black patří editorovi Fact Magazine Kiranovi Sande a svoje desky u něj vydali Regis, Cut Hands, Vatican Shadow a Tropic of Cancer. Raime jsem poprvé zaregistroval v Boiler Room, kde hráli po Emptyset. Na konci listopadu vydali svoji první dlouhohrající desku.

Úvod není složený téměř výhradně ze jmen samoúčelně. To, že Raime patří do společnosti jmenovaných naznačuje, že koho zajímá temná strana současné hudby, měl by Raime brát na zřetel.

Na svých předchozích EP se Raime pohybovali mezi žánry jako minimal techno, industrial a dubstep, aniž by ale patřili do kteréhokoli z nich. Jako když vezmete Regisovo techno, zpomalíte ho a atmosférou se snažíte o něco jako Burial pro kluky.

S novou deskou udělali zásadní krok dopředu. Špetky dubstepu byly potlačeny zvukovými plochami ve stylu Emptyset, které mohou být ambientní i hlukové, a to spíš v závislosti na hlasitosti, než textuře vlastního zvuku. Čistě elektronické zvuky byly nahrazeny využitím akustických nástrojů a naprosto tak zmizela určitá pachuť umělé hmoty, kterou ve mně starší věci zanechávaly. Výsledný zvuk je úžasně plný, přesný, hluboký, ostrý. Quarter Turns Over a Living Line je industriální ambientní techno zahrané big bandem. Zavřete do zrezavělého skladiště jazzovou kapelu a nechte ji tam umřít hlady, jejich duchové budou hrát něco jako Raime. Raime na této desce našli naprosto vlastní zvuk, který je spolu s jejich mimožánrovými postupy řadí do elity současné temné strany hudby.

PASSED OVER TRAIL (YT)

Pokud sledujete kterékoli ze jmen zmíněných v úvodu, vyzkoušet novou desku Raime je nutnost. Pokud jste na temnou stranu přišli klasicky z kytarové strany, Quarter Turns Over a Living Line je skvělá příležitost nahlédnout do světa, kde absence elektrické kytary neimplikuje dechovku nebo hip hop, naživo se hraje z krabiček a notebooků, aniž by si většina posluchačů myslela, že kluci paří Counterstrike, a výsledná temnota nepůsobí na normální lidi kvůli přehnanému tlačení na pilu jako vtip. Quarter Turns Over a Living Line je skvělý kousek civilizované temnoty pro pokročilé.

FROST NAŽIVO



"This here, far as I'm concerned, this is how church should feel." (Rant Casey)

22. října 2012, Ben Frost @ Meetfactory, Praha.

KNELT ROTE - INSIGNIFICANCE

Začíná podzim a venku bude konečně zase hnusně a zima, takže přichází ideální čas na metal. Knelt Rote je kapela, kde řve Gordon Ashworth alias Concern. A je extrémně dobrá. Jejich první deska je From Without z roku 2008, která se pohybuje po linii death metal – grindcore – noisecore, sem tam se špetkou power electronics. Je hodně přímočará a agresivní, ale zároveň má tu temnou atmosféru starého death metalu a bavila mě od prvního poslechu. Insignificance poprvé vyšla 2009 a je rozhodně míň přímočará. Do přímky žánrů z From Without se vklínil vliv black metalu, zmizely přechody do noisecore (které si zřejmě Gordon šetří pro Vile Horrendous Aerial Bombardment), album má tři skladby o délce šest, šest a čtrnáct minut a skladby se vnitřně vyvíjejí tak, že by dost dobře mohly být rozděleny úplně jinak, než jsou.

Základ Insignificance je pořád v death metalu ze staré školy, respektive v jeho minimalistické formě bez kytarových sól. U každého death metalu je zásadní, aby se k u němu nedalo přilepit oblíbené adjektivum technický, což většinou znamená "nemáme tušení co chceme hrát, ale hele jak nám to pěkně jde". U Insignificance žádné zbytečné opičárny nenajdete. S příklonem k black metalu přibyl neurčitý pocit epičnosti a posun v atmosféře, ale bez toho naivně romantického nádechu, který k black metalu táhne holky v korzetech. To se protíná s grindcore frenetickým bubnováním a přepady do power electronics špíny, a to vše bez toho, aby album znělo jako směska.

Metal většinou poslouchám na ipodu všude možně, a tak mi chvíli trvalo, než jsem dokázal Insignificance ocenit. Ale minulý týden vše najednou zapadlo do sebe, točím Insignificance pořád dokola a říkám si, že to bude možná jedna z mých top desek agresivní hudby. To nejlepší z extrémního metalu, po odsekání blbinek a taháků pro děti, přímo z hlubokého podzemí Portlandu.

Stream celého alba najdete na Nuclear War Now! bandcampu.

DEATH GRIPS - WORLD OF DOGS



Death Grips vydali desku Exmillitary, podepsali smlouvu s Epic Records, které patří Sony a u kterých vydává mimo jiné Avril Lavigne, Jennifer Lopez a Ozzy Osbourne, vydali desku Money Store, a všichni si jich všimli. Většinou si můžete přečíst něco o tom, že hrají agresivní hip hop, což je blbost, a že je to experimentální a zajímavý, což je. Elektronický dost často taneční podkres, basy, živé bubny a hluboký, víceméně rapující vokál Burnetta, kterého podle vzhledu člověk s pudem sebezáchovy ne že nechce potkat o půlnoci v podchodu, toho prostě nechce potkat.

Teď si Death Grips zase všichni všímají. Udělali novou desku No Love Deep Web a říká se, že Epic ji nechtěli vydat hned, ale až někdy později. Tak ji Death Grips dali celou na Soundcloud ke stažení s fotkou ztopořeného penisu z pohledu jeho majitele jako coverem. Epic jim prý naoplátku shodili stránky.

Dneska zveřejnili k desce první video a je to mnohem menší legrace, než jejich starší videa (mimo Guillotine). Čímž nechci říct, že by se člověk nebavil. No joy kind of fun.

TECHNOMBIENT



Když mi bylo okolo patnácti (plus mínus pár let), techno znamenalo to samé jako disco a disco byla nadávka. I Chaozz říkali, že nikdy neklesnou k tomu, aby dělali techno. Jinou elektroniku jsme neznali. Prodigy a Chemical Brothers tohle trochu nabourávali, ale vlastně moc ne. Chtělo to dlouhou cestu k objevu, že techno nejsou jenom davy zpocených šampónů se svítícími náramky a tykadly, ale že existuje i techno ohlodané na kost, se zvukem, jako když do sebe v opuštěné továrně narážejí ocelové trubky. Kapitola sama pro sebe pak je, když tento minimal industriál rezignuje na rytmus. Najednou se objeví temný drone ambient, jaký jsem marně hledal. Městská noční můra. Zlý trip v Berghainu. Jména ve výběru jsou jména, která stojí za to sledovat.

Datach'i a Vex'd se s ostatními ve výběru potkávají v té ambientní stránce, normálně je ale Datach'i zběsilý breakcore ve stylu Venetian Snares a Vex'd chytrý dubstep. Zbytek je minimal techno jak poleno, i když Mika Vainio hraje v poslední době víc drone než techno. Emptyset tuhle arytmickou polohu při zachování čisté elektroniky berou v současnosti jako hlavní náplň svojí tvorby a docela dobře mohou představovat evoluční stupeň. Doufám.

1 Regis – Solution (Voice)
2 Donor – Rhetoric
3 Emptyset – Mirror
4 Mika Vainio – Berns
5 Datach'i – Whhispering Windows
6 Shifted – Yearning
7 Mika Vainio – In a Frosted Lake
8 Vex'd – Destruction

LINK.

WHITE LUNG - SORRY

Mám rád devadesátky, přímočaré kytary, punk ve flanelových košilích, Sonic Youth a holky, co se neztratí. Tím pádem nejde nemít rád White Lung. Tři holky a jeden kluk z Kanady vydali druhou desku, jmenuje se Sorry a od It's the Evil se nic nezměnilo, pořád mám při poslechu chuť rozverně demolovat dřevěné vybavení lyžařské chaty.

TAKE THE MIRROR (YT)

22. září budou Brně v Kabinetu múz Divadla v 7 a půl s Terrible Feelings a MacGyverem, 24. září budou v Praze v klubovně Povaleč s Vas Szuszanne a Václavem Klausem.

MARIA MINERVA @ ROHAM BÁR

19. května 2012, Budapešť

V Budapešti jsem byl kvůli Solaris. Frost hrál ve čtvrtek, v Budapešti jsem zůstal až do neděle. Moc jsem nespal, přes den dělal turistu, v noci objevoval místní bary, před odjezdem usnul při balení kufru, přejel zastávku tramvaje na nádraží - kdyby kolem mě byly nápisy v ewokštině, rozumněl bych stejně - a zmeškal vlak asi o pět minut a díky schopnosti mých spolunávštěvníků Budapeště plánovat jsem viděl koncert Marii Minervy.

První hrála místní kapela Mayberian Sanskülotts, což byl příjemný mix písničkářství, maďarského folku a jemných tónů post-rocku s roztomilou frotnwomankou (jak to říct česky?). Vystoupení zahrnovalo mimo jiné bubnování na sádrovou ovci a euforickou cover verzi Born Slippy.

Maria byla výrazně hlučnější, a to jak ve srovnání s předkapelou, tak ve srovnání s tím, co bych čekal na základě toho, co najdete na youtube mezi prvními odkazy. Vezměte syňtákové retro a zasněný vokál, jako uslyšíte z její studiové produkce, zhlučněte a rozskřípejte to, přidejte promítání smyček osmdesátkových/raně devádesátkových videoklipů a starých filmů a estetiku barev a projevu jako z Burtonovy Mrtvé nevěsty. Funguje to.

Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #1

Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #2
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #3
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #5
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #6
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #7
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #8
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #9
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #10
Mayberian Sanskülotts @ Roham Bár #111
Maria Minerva @ Roham Bár #1
Maria Minerva @ Roham Bár #3
Maria Minerva @ Roham Bár #4
Maria Minerva @ Roham Bár #5
Maria Minerva @ Roham Bár #6
Maria Minerva @ Roham Bár #7
Maria Minerva @ Roham Bár #9

Maria Minerva @ Roham Bár #8
Maria Minerva @ Roham Bár #11

VLCI



Vlci jsou soundtrack k tomu být ztracený v lese, když je vám něco v patách. Příklad toho, kdy kytary zprostředkovávají surové přírodní síly správně.

Výběr kombinuje black metal, nihilistický metalový hardcore punk, Neurosis a Frosta. Burzum i Hate Forest jednoznačně patří do kontroverzního black metalu, zároveň jde ale bohužel o nejlepší syrový black metal, jaký kdy vznikl. A pravděpodobně vznikne. (Přesně tyhle skladby, přesně tyhle alba.) Naštěstí na rozdíl od NSBM kapel necpou své světonázory do své produkce a témata se většinou motají právě kolem přírody nebo historie. Paradoxně nejradikálnější text má Wolf Feast, což ale dobře ilustruje, že nihilismus a misantropie neznačí vždycky politickou příslušnost.

Co dodat. Ztraťte se.

1 Gehenna – Spiraling Into My Demise
2 Burzum – Hvis Lyset Tar Oss
3 Ben Frost – The Carpathians
4 Neurosis – Through Silver In Blood
5 California Love – Atom Bomb Death Race
6 Hate Forest – Scythia
7 Burzum – Jesus' Tod
8 California Love – Wolf Feast

BEN FROST - BY THE THROAT



"I hate the woods at night. Especially the sounds. People are always talking about nature like it’s all sweet and friendly. All I can figure is they never spent a night tight to a tree in the woods. Ever since camp I’ve hated the woods. There isn’t much else that scares me." (Marv)

By The Throat je protiútok proti přírodní new age relaxační hudbě (Frost pro themilkfactory). By the Throat je syrová příroda. Na rozdíl ale od ambientu čerpajícího ze syrové atmosféry přírody, nebo třeba black metalu, By The Throat přiznává současnost s její technikou. Nesnaží se elektronikou nebo elektrickými kytarami budit dojem absolutní neposkvrněné divočiny (což ideologicky prostě nefunguje), ale zprostředkovává pokoření této techniky a její bezmoc proti divokým prehistorickým silám. Jako byste byli na fajn pikniku, ale najednou je noc, zima a blíží se vlci. Jako když se v lese potmě otáčíte za hrozně hlasitým zvukem vlastního srdce a sluchové vnímání prostoru vám dezorientuje váš vlastní dech. Jako když s autem zapadnete do sněhu a okolo vás není nic než tma a sníh.

Těchto pocitů Frost dosahuje hlučným ambientem poskládaným z hlukových stěn zefektované kytary, zdánlivě náhodných fragmentů melodií zahraných na akustické nástroje a drone plochami z mimo jiné  dechových nástrojů a přízračného sboru, který jakoby prolétal kolem vás. Zatímco člověk je na albu slyšet skrze zvuk respirátoru, vlčí vytí se opakovaně vrací. Slyšíme sice sbor, ale jen jako součást pohřební halucinace. Nejvýraznější skladbou je první a nejhlučnější Killshot, která pravděpodobně nadlouho ovlivní vnímání celého alba. Ve skutečnosti je na albu méně noise, než se díky Killshot zdá. Nicméně jestli má By The Throat jeden jediný specifický prvek, je to právě hluk na Killshot, který opakovaně a nesnesitelně dlouho graduje, čímž (při dostatečné hlasitosti a čistotě zvuku) dokáže vytvořit fyzický pocit ohrožení a úzkosti. Jako když obrovská radlice před sebou hrne masu zmrzlého sněhu. Přímo na mě.

BY THE THROAT (VM)

Vedle hudby, která je dostatečně hlučná a svým způsobem agresivní, aby bavila mé zlé já, a přitom dostatečně hudební, aby byla víc, než jen součástí některé škatulky agresivní hudby, má pro mě By The Throat dva další bonusy. Jednak citaci Twin Peaks (které je součástí mého osobního top ten veškerého umění) a jednak odlehčující, lehce sebeironický a polidšťující odkaz na Ghostbusters (Peter Venkman je jméno hlavní postavy, kterou hraje Bill Murray, což je vlastně třetí bonus, protože Murray vládne).

LEO NEEDS A NEW PAIR OF SHOES (YT)

Zhruba od roku 1996 jsem dlouho dlouho poslouchal z walkmana The Wall, kterou jsem si z tátovy desky přehrál na kazetu. Někdy okolo roku 2001 jsem četl Spark a chodil do Redblacku asi tak, jak děti chodí do cukrárny, a tak jsem objevil A Sun That Never Sets od Neurosis. V roce 2009 přišlo By The Throat a trojice zásadních desek se mi uzavřela.

Dnes vyšel na Bedroom Community repress By The Throat na vinylu. (Pokud By The Throat náhodou nemáte, na Frostově bandcampu je celá k poslechu.)

BEN FROST & MARC SILVER - THERE ARE NO OTHERS, THERE IS ONLY US



Ben Frost vedle hudby na svá alba skládá hudbu pro celou řadu dalších účelů: přes soundtracky k filmům, hudby k převážně k tanečnímu divadlu až po reklamu (viz tady). There Are No Others, There Is Only Us je krátký film Marca Silvera, kde s půl milionem špačků (zdroj youtube, nepočítal jsem je) vizuálně fascinujícím způsobem přemýšlí o síle spolupracujícího davu. Hudbu složil Ben Frost, nahrál ji Borgar Magnason.

Silverovo Vimeo umožňuje video i ke stažení v dobrém rozlišení.

CONCERN @ K4

7. května 2012

Matar Dolores je duo z Itálie, Concern je Gordon Ashworth z US a společné turné je letmo zavedlo i do sklepní K4. Koncert by mohl být ještě komornější, jedině kdyby nepřišel vůbec nikdo - takto se v průběhu večera počet návštěvníků zdvojnásobil příchodem tří nově příchozích. To mělo nicméně za následek velmi příjemnou, až rodinnou atmosféru, která vedle společných slivovicí vyústila do mého podílení se na nazpívání narozeninového blahopřání pro přítelkyni Gordona. Tímto bych se jí rád omluvil. Pro pořadatele to není zrovna ideální konstelace, ale já měl pro sebe celou pohovku hned vedle pódia a nemohl si stěžovat.

Nikdo jsme přesně nevěděli, co od Matar Dolores čekat. Konsensus očekávání se ustálil na výplachu hlukem, místo kterého ale Italové v průběhu asi dvaceti minut svého vystoupení poskládali zvukovou koláž ve stylu musique concrète (do jaké míry je zvuková koláž synonymem pro musique concrète?) založenou na field recordings.Víc po mě nechtějte.

Concern je již osmiletým projektem, který měl právě tímto turné uzavřít svoji existenci. Jednotlivé desky Concernu se pohybují mezi kolážemi, drone a ambientem s širokým využíváním vysamplovaných akustických nástrojů a jejich smyček. Napřiklad poslední deska Misfortune, která vyšla přesně týden před pražským koncertem, je celá založená na využití specifického druhu harfy (15 string box-harp/lap harp). Na netemný ambient jsem si vytvořil dvě kritéria. Má smysl poslouchat tohle, když bych mohl poslouchat Grouper? A měl bych chuť se zúčastnit několika hodinové produkce? (Ultimátní ambientní zážitek pro mě byl Circular Veil na letošním berlínském CTM festivalu, což bylo sedmihodinové vystoupení Grouper společně s Jefre Cantu-Ledesmou.) Hodnotit Concern po jednom poslechu nemá smysl, ale odnesl jsem si pocit, že bych se nebránil strávit v jeho zvuku výrazně delší dobu. A několik desek.

Večer s koncem produkce neskončil. Vedle zmíněného narozeninového přání spočíval následující program v nočním turismu po stopách Vontů, prohlídky černé siluety zhasnutého hradu a závěrem na Stalinovi, kde nám společnost dělal letenský samorost s tetováním motýlka na krku, kariérou se šesti lety v komunistickém lágru a chrčícím rádiem, které do několika metrů vzdálenosti šířilo skřípavý industrial noise, ze kterého se k mému překvapení po snížení vzdálenosti stala Anna K. Na mikině měl Che Guevaru a na rozloučení nám mocně zahajloval. Jak často vidíte hajlovat někoho s Che na mikině? Jak často vidíte mikinu s Che na někom, koho zavřeli komunisti?

Gordon je mimo jiné aktivní jako hlukové Oscillating Innards a na podzim by se měl do Prahy vrátit, prý se svojí death metalovou kapelou. To by teoreticky mohli být Vile Horrendous Aerial Bombardment, což je zdá se noisecore jako prase. Je na co se těšit.

Doplnění (11. června): Death metal, o kterém Gordon mluvil, je Knelt Rote. Turné zatím není přesně naplánované, ale bude se točit okolo berlínského festivalu Nuclear War Now!, kde Knelt Rote hrají 9. listopadu. S Vile Horrendous Aerial Bombardment chystá vydat první desku do konce roku.

Matar Dolores @ K4 #1


Matar Dolores @ K4 #2

Matar Dolores @ K4 #3

Concern @ K4 #1

Concern @ K4 #2

Concern @ K4 #3

Concern @ K4 #4

Concern @ K4 #5