SMILING STAR-WIDE

Lykantropie není jediný způsob, jak se z člověka stane zvíře. 21. 11. se zavřeme do sklepa Chapeau Rouge, necháme se dezorientovat hlukem Napalmed, znásilnit primitivní bestialitou Bone Awl a budeme po sobě zvracet až do rána.

DEPRESSOR – DISCOGRAPHY 1995 – 99 [DOWNLOAD]

Depressor hrají skvělý mix starého crustu, death metalu a industriálu. Jako když se crust srazí s Godflesh. Na to, jak hrají dlouho a dobře jsou tito Američani nepochopitelně neznámí. Přitom jde o jednu z nejtěžších kapel, které jsem slyšel. Crustová přímočarost ve spojení s industriální rytmikou a hrubými vokály vytváří efekt kladiva drtícího vše v cestě. Názvy skladeb jako Victimizer, Decimator, Mammoth nebo War Hammer přesně dokreslují hudbu. Tohle je můj rip kazety, kterou jsem zřejmě v posledním exempláři koupil od kapely (společně se dvěma 2xEP Book of the Dead, dvěma sedmipalcovými splity s Agathocles a trikem za zhruba 1 000 Kč, včetně pošty). Obsahuje vše, co vydali jako demo nebo split EP. Vedle hudby je třeba vyzdvihnout i texty, které mi v mnoha případech mluví z duše. Ačkoli protiválečné, proticírkevní a veganské texty nejsou zrovna vzácností, Depressor věřím každou větu. Nadšený jsem pak z textů zaměřených na stádnost a zkratkovité závěry hardcore scény (Wake Up, Shit Sandwiches, Class War). Dalším tématem jim vlastním je pak okultismus, ten se ale na kazetě nijak zvlášť neprojevuje. O to větší dostal prostor na Book of the Dead, což je mimojiné bezpochyby nejkrásněji udělané EP, které mám. Depressor je pro jednou kapela, proti které nemám nejmenších výhrad, co do hudby, ideologie nebo osobního jednání. Snad brzy by měli vydávat nové EP na Tankcrimes Records.

Na internetu je jinak k nalezení rip CD pod názvem Symbols, což je užší výběr stejných věcí jako na této kazetě – podle slov kapely náhodně poskládané věci, aby měli co nabídnout i lidem bez gramofonu a magnetofonu (CD má třináct skladeb, kazeta třicet dva).

DOWNLOAD.

VÉRMYAPRE KOMMANDO – DEMO [DOWNLOAD]

Jediná nahrávka Vérmyapre Kommando, dvojčlenného projektu z francouzského podzemí Les Légions Noires (LLN). TAKHLE nějak má znít raw black metal. Vedle surově lo-fi zvuku (který ale není jenom utopeným hlukem, jako třeba Pure Fucking Armageddon) vyniká demo chaotičností skladeb, která není v black metalu nijak běžná. Chvílemi jde skoro o bastarda noisecore a black metalu. Do toho se objevují pasáže přímočarého punkového black metalu, jaký dnes hrají například Bone Awl. Vedle Kommanda je skandinávský black se všemi svými kecy a pózami jen technický pop (ono nejen vedle Kommanda) (Darkthrone se tohle netýká). Méně mrazivých kytarových ploch, ale o to více vzteklého, zběsilého hluku. Ne jako klasická vánice. Tohle je vánice, kdy je vám zle, kdy nevíte, které impulzy přichází z okolí a které jen z vaší hlavy, zvracet se chce pořád stejně, i když už dlouho není co, a nemůžete se zbavit pocitu, že se vám z vichru někdo směje.

Mimochodem, na internetu je k nalezení totéž i pod jiným názvem s jinými názvy skladeb, špatně otagované apod. Nicméně tady je vše, co lze od Vérmyapre Komando mít.

DOWNLOAD.

TELL ME, HOW DO WE TASTE?

My o vlku. Dobré i zlé věci chodí ve trojicích, takže The Drones do třetice - 9. října budou společně s Please the Trees v pražské Lucerně. (!!!!!)

HERMIT WANTS TO LIVE ALONE

“A hermit, what does this say? A hermit wants to live alone, he can’t stand the sights or sounds of other people.”
“I’ve reached a conclusion, there’s no place for me in this world.”
“My book isn’t for sale, and I don’t want to be disturbed by anyone. Good bye.”

Překlady ze švédštiny do angličtiny textů Lifelover (Konkurs, Erotik) a Hypothermia (Rakbladsvalsen, Köld). Díky za ně.

Hypothermii bude navíc možno vidět naživo 28. října na brněnské Melodce (společně s Totalselfhatred, Lyrinx, Heiden, Silent Leges Inter Arma a Skyclad).

FUCKMORGUE - DOWN FOREVER [DOWNLOAD]

Čím víc kapel jsem slyšel, tím méně mě jich baví. Jsem trochu jako feťák. Poměrně rychle mi (špinavá, depresivní, agresivní) hudba začne chybět, stále méně mi ale dokáže zprostředkovat takové vytržení, jaké bych si představoval. O to je příjemnější, když zcela nečekaně narazím na naprostý klenot. Jako u Fuckmorgue. Kapela vydala jen jedno CD a přestala fungovat. Zásadní devizou je skvělá zpěvačka s extrémně sexy hlasem a schopnost zcela přirozeně na malém prostoru smíchat hned několik stylů dohromady. Fuckmorgue jsou někde mezi post-metalovými Battle of Mice, avantgardním kdysi-black metalem Joyless (barva i přitažlivost hlasů zpěvaček s určitou rozvernou dětskostí mi přijde hodně podobná) a avantgardním (stále-)black metalem Menace Ruine (Fuckmorgue mě oproti nim neštve, styl zrychlené pouťové hudby z noční můry je ale ten samý). Ještě bych přihodil náměsíčně kouzelnou atmosféru skladby Who Will Love Me Now? od PJ Harvey. Je to vypjaté, emotivní, vzteklé, bezmocné, mrazivé, dramatické, temné a extrémně zábavné. Zatímco většinou si stěžuji na zbytečnou délku skladeb/alba, v tomto případě bych chtěl víc. Sedm skladeb a 20 minut výjimečnosti. Do hlasu zpěvačky a do toho, co s ním vše dělá a umí, jsem se naprosto zamiloval.

(Někteří členové Fuckmorgue pokračují v Kursk, kteří nedávno vydali split se smrští Lycanthrophy.)

DOWNLOAD LINK.

THE DRONES - RIVER OF TEARS [VIDEO]

Video The Drones ke skladbě River of Tears od australského politického písničkáře Keva Carmodyho.

THE DRONES - HAVILAH

The Drones, Havilah, rock, 2008, ATP/Recordings, Austrálie,
www.myspace.com/thedronesthedrones

The Drones jsou australská rocková skupina. Nějak jako oni by mohlo znít smíšení toho, co hrál/hraje Bob Dylan, Nick Cave a Nirvana. Stejně jako zmínění interpreti ve skutečnosti nezní jako nic jiného, vedle této podobnosti ale z každého ze zmíněných kousek mají. Stejně jako Dylan vyprávějí příběhy, nemají daleko k folku ani skutečnému životu, stejně jako Cave mají rádi jen ty temnější příběhy a stejně jako Cobain umí plynule přecházet ze zpěvu do křiku (to skutečně neumí skoro nikdo; nebo možná to skoro nikdo nechce dělat). Oproti Dylanovi nedělají veselé věci a mají blíž k hlučnosti rocku, oproti Caveovi jsou založeni na kytaře a i hlučné pasáže hrají přímočaře, oproti Nirvaně se u nich dají nalézt podobnosti s Dylanem a Cavem (heh). Stejně jako u všech zmíněných má zpěvák velmi osobitý hlas a projev, který nemusí každému vyhovovat. Mezi ostatní rockovou produkcí jsou civilní, přirození, nevypomáhají si retro ani jinou pózou, cílovým publikem nejsou děti.

Havilah je jeich čtvrté regulérní album. Na první poslech neobsahuje nic tak výjimečného, jako byly na předchozí desce Galla Mill skladby Jezebel a Sixteen Straws. Na první poslech skladby poměrně splývají. Rozhodně ale je na co se těšit. Až asi na tři hlučnější, rokovější skladby, je album velice komorní, postavené na kytaře, zpěvu, textech a nostalgii. Čím více jednotlivé skladby znáte, tím jsou lepší. Pár skladeb si pouštím o něco častěji než ty zbylé, žádná ale není nepovedená či rušivá a album velice dobře funguje jako celek (zároveň ale každá skladba dokáže fungovat sama o sobě).

Havilah není tak australské, jako zmiňovaná Galla Mill. Je univerzálnější, bez evidentních hitů, s o něco náročnějšími texty, stále smutné a stále skvělé.

NOVÝ VZHLED

Snaha byla o maximální jednoduchost. Pokud sem někdo chodí a má chuť to nějak komentovat, sem s tím.

WOLVES IN THE THRONE ROOM - BLACK CASCADE

Wolves In The Throne Room, Black Cascade, black metal, 2009, Southern Lord, USA, www.myspace.com/wolvesinthethroneroom

"Two Hunters" je výborné výjimečné album, jejich druhý koncert na 007 mě taky hodně bavil, na nové desky Wolves In The Throne Room jsem tak byl rozhodně zvědavý. EP "Malevolent Grain" slibovalo skladbu s ženským vokálem, což je po nádherné "Cleansing" slušné lákadlo. EP jsem si nakonec poslechl asi jednou a tím to pro mě skončilo. Místo melancholie a ambientně kytarových stěn měly skladby spíše rockovou strukturu, rockové kytarové postupy, atmosféra mě neoslovila ani za mák. Nevznikl ani ten drobný drápek, kdy mě album sice na první poslech nebaví, ale zůstane ve mně chuť to s ním zkoušet znovu. Tak tomu bylo například u posledních Lifelover. Na "Black Cascade" jsem slyšel pozitivní reakce, že je projev kapely přímočařejší, ostřejší. Sakra, kde? S "Black Cascade" mám úplně stejný problém, jako s předchozím EP. Vůbec mě to nebaví.

Místo na black metal nestandardně příjemných kytar stále ale zahalených v sychravém hukotu v kombinaci s excelentními polyrytmickými bicími, ve kterých se dalo krásně se utopit, hrají Wolves najednou čisťounký hi-fi black metal s kytarovými nájezdy a s bicími, které byly degradovány do rockově šlapavého podkreslení. Vždy je pozornost soustředěna jen na jednu složku (zatímco u "Two Hunters" se hlava točila při pokusu sledovat každou linku), jakmile jedna nastoupí, ostatní se poslušně stáhnou do pozadí. Místo namoklého lesa album asociuje asepticky čisté studio. Nikdy se nedočkám toho pocitu pravého "frenetického běhu měsíčním lesem" (nevím jak moc přesná citace H.K., perfektně výstižná), pro který mám tento typ hudby rád. Vše je na uzdě a umírá nudou.

Když už se tempo zrychlí (tak jako hned na začátku alba), honem zase zpomalí, asi aby bylo dostatečně progresivní. Příliš velký důraz na techničnost zabije cokoli. Poslední možnosti sychrava zabíjí nad kytarami klenoucí se klávesy a zvukové nastavení jednotlivých složek. Bicí jsou v pozadí, vokály vepředu, hlavně ať to není moc tvrdé. Wolves jsou na Black Cascade black metal tak moc, jako Green Day punk. Green Day si ale poslechnu raději. Přiznám se, album jsem slyšel jen asi třikrát. A to jen proto, že to jsou Wolves In The Throne Room. Jiné kapele takhle znějící bych nedal šanci ani do konce alba. Wolves skutečně začínají být black metalovou kapelou nehrající pro black metalové publikum. Jen to přestávám chápat jako kompliment. Když čtu komentáře o Black Cascade o tom, jaké je to zlo a špína, mám pocit, že jsem z jiné planety.

Neodpustím si ještě komentář k vinylové verzi "Two Hunters". Ta je krásná, bohužel s bonusovým materiálem. To zní sice pěkně, ale bonusy často pouze boří strukturu alba. Ta byla zrovna u "Two Hunters" mimořádná. Bonusem vzala za své. Díky deskám si poslední skladbu, která byla přidána, můžu pouštět skutečně jen jako bonus, jako skladbu samu o sobě, ona je dost povedená, ale co má znamenat šest minut ambientní vaty u "Cleansing"? Dokonce ani plynule nenavazuje na zbytek skladby, vata skončí a začne "Cleansing". Velice povedené. Jehlu se snažím trefit vždy až za vatu a poslechnout si desku tak, jak byla vydána na CD. Kapela/vydavatelství mi to dost znesnadňuje.

NAPALMED - III

Napalmed, iii, noise, 2008, vlastní náklad, Česká republika, www.myspace.com/napalmed

Třetí album českých Napalmed je slušný posluchačský oříšek. A co teprve recenzentský. Noise nepatří mezi mé standardní zájmy, nejsem tedy schopen posoudit, jak moc se podobá či nepodobá jiné kapele ze scény, jak moc je originální. Snad alespoň pro určitou představu, ze stránek kapely je zřetelně patrný obdiv k Merzbow.

Nejbližší možné srovnání, kterého jsem schopen, je s ambientem jako takovým. Jak u "iii", tak u v podstatě jakéhokoli ambientu je hudební složka v klasickém slova smyslu výrazně potlačena, hlavní roli hraje zvuk jako takový. Noise pravděpodobně nebude nikdo vyhledávat jako hudbu pro relaxaci, naopak běžně negativní dojem je vítaný. To už ostatně vyplývá ze samotného názvu žánru. Srovnání (které tentokrát fakt dost potřebuji využít) tedy zúžím na dark ambient, který je také vyhledávám pro přenášení negativních pocitů. Mluví se o strachu, tísni, prázdnotě. Většinou získám dojem vzdáleného nářku velryb, jsem otráven spoustou keců o mrazu a nekonečnosti vesmíru a ať to mám jakkoli nahlas, stejně je to vše stažené úplně do pozadí a prostor, který by měl být vyplněn zvukem, je prázdný.

V tomto je hlavní pozitivní rozdíl "iii". Hluk poskytnutý prostor vyplňuje beze zbytku, každá skulinka prostoru je naplněna ruchem, šumem, hlomozem, cinkáním, břinkáním. Při snaze o popis se mi asociuje slavná Čapkova věta, kde tuším v Povídkách Malostranských popisuje zvuky staré tramvaje. Ale já nejsem Čapek, Čapkova slovní zásoba mi bohužel chybí, musíte si to tedy představit sami. Představte si spoustu synonym a podobných slov pro těch pár, která jsem použil. A přesně tak to zní. Rozhodně to ale není pouze zvukový chaos. Velmi jasně se mi při poslechu v hlavě objevuje představa opuštěného polorozpadlého továrního kolosu, ve které zuří vichřice a nepředvídatelně se uvolňující elektrické výboje. Rytmická část (vytvářená hroznou spoustou věcí, viz stránky kapely) se z chaosu mění do skutečných rytmů, čímž hluk Napalmed získává rituálně industriální tvář. Přechody do rytmu příjemně oživují hluk a přitahují pozornost, iii tak nesklouzává mimo hranice pozornosti. Nebo alespoň ne tak moc, jako třeba onen dark ambient. Ten výsledný efekt bouřky a vichřice je mi velmi sympatický, do určité míry mi připomíná "Cursed Realms" od Sunn O))). Jen je atmosféra okultna a divokosti nahrazena industriálnem.

Co mi ale vadí je, že album se skládá prostě z jedné skladby o osmdesáti minutách. Proč? To je skladba tak celistvá a ucelená, že by nesnesla rozdělení do skladeb několika? Nemyslím si. Osmdesát minut nemám chuť (o času ani nemluvím) poslouchat skoro nic, natož pak něco tak náročného. Nejsem schopen to doposlouchat do konce v jednom zátahu. Hledat místo, kde jsem naposledy skončil, je otrava. Takže nakonec poslouchám určitou část ze začátku skladby dokola. Dle mého zbytečně. Jinak ale když mám chuť poslouchat nehudbu, tohle v mých omezených rozhledech vede.

Pozornosti neujde hodně zajímavý originální rozkládací obal.

KRUH - DEMO

Kruh, Demo, black metal, 2008, Gasmask Records, Česká republika, www.myspace.com/kruh69

Přirovnání k Burzum je používáno tak často a tak scestně, že už v podstatě ztratilo smysl. Nicméně demo projektu Kruh se takovému přirovnání nemůže vyhnout. Pro jednou jde ale o Burzum na desce "Filosofem". Neuvědomuji si, že bych kdy slyšel něco skutečně podobného skladbám "Jesus' Tod" nebo "Dunkelheit". Tři skladby dema na ploše třiceti minut jsou právě takové. Stejné prvky, jen vytvářející nový celek. Asi nejmarkantnější je to u stylu vokálů, kdy namísto krkavčího krákorání skladby dotváří zefektované deklamování. Texty jsou v češtině, na mnoha místech jim ale není moc rozumět. Každopádně jde o příjemnou alternativu k majoritě black metalu, skoro se chce říci dospělejší variantu. V rámci toho bych se nebál vokály příště přiblížit civilnějšímu projevu ještě víc, se stejným použitím efektu.

Kruh ale stojí především na výborné kytaře. Na kost minimalistické, přesto má každá skladba nenápadně rozpoznatelné melodie, jejichž nálada je jedním z hlavních určujících prvků dema. Druhým zásadním prvkem je zvuk. Ten ve spojení s melodiemi vytváří naprosto sychravou atmosféru. Black metal Kruhu není mráz, je to sychravé vlhko lesa s neutuchajícím mrholením, ideální prostředí pro šíření nemocí. Každá ze tří skladeb je relativně výrazně jiná než ostatní, dohromady díky dobré struktuře dema fungují výborně. "Zima" hypnoticky vtahuje do sychrava, "Hněv matky země" je přesně v duchu svého názvu zemětřesení a vichřice v jednom, s blastbeats v hlavní roli a kytarami a vokály v kontrastním tempu. Závěrečná "Smrt jako naděje" je uvedena pěti minutami syrového ambientu, který nabízí prostor pro nadechnutí, a vystavěna na rifu, který zosobňuje SMUTEK. Když se k tomu v závěru skladby přidá skutečně nemocný kašel, běhá mi mráz po zádech. Skvělá skladba a skvělé vyvrcholení dema.

Se starým black metalem má Kruh společnou nemocnou atmosféru, minimalismus a naprostou absenci zbytečných kudrlinek, oproti němu má pomalejší tempo a větší důraz na SMUTEK než na ZLO. Vedle toho, český black metal, za který není třeba se stydět (ať už kvůli produkci, ideologii nebo projevům členů), je VZÁCNOST.

HYPOTHERMIA - KAFFE & BLOD

Hypothermia, Kaffe & Blod, minimalistic black metal, 2008, Turannum, Švédsko, www.myspace.com/vemodsorkestern

Hypothermia je projekt Kima Carlssona, kytaristy a zpěváka švédských Lifelover. "Kaffe & Blod" je zatím poslední demo Hypothermie z roku 2008. Vyšlo na kazetě, vinylová verze se chystá. (To je alespoň mně poslední známá informace, vyjít má u Turannum, ti ale zrovna nemají funkční stránky.) Dvě skladby – titulní "Kaffe & Blod" a z improvizace nahraná "Dagg" ("rosa"). Je v podstatě celé instrumentální, až na pár bolavých, zoufalých výkřiků asi pět minut před koncem první skladby. Kim má výborný vokál, nicméně tady mi to přijde trochu zbytečné. Vokály z Hypothermie dělají něco extrémně emočně vypjatého. Něco, co bolí. Vedle toho ale umí instrumentálně vytvořit nevtíravě smutné melodie, které bych mohl poslouchat stále dokola, kvůli té vypjatosti ale neposlouchám.

"Kaffe & Blod" je ale až na těch pár chvil právě taková Hypothermia, v jakou doufám do budoucna. Sychravé, melancholické, monotónní, minimalistické drnkání na kytaru podpořené nenápadnými bicími, bez přehnaných emocí. Toto už rozhodně není black metal. Hypothermia se řekněme někdy od roku 2006 pomalu a postupně posouvá trochu jinam. Lze vidět podobnosti s drnkavými post-rocky (opět viz Jakob – jiné neznám), ale oproti tomu není kytarová hra pokažená žádnými protivně a předvídatelně povznášejícími gradacemi, netenduje k orchestrálnosti, bombastičnosti a podobným pitomostem a v kapele není naskládaných deset lidí jen proto, aby výsledek zněl jako ladění nástrojů (to není případ Jakob, to je případ spousty jiných). Minimalismem a akustickým vyzněním se podobá písničkářům (singer-songwriter), ti ale zase mívají tendence k přeslazené sladkobolnosti. Je paradoxem, že jednoduchá, přímočará hudba se hledá velice obtížně. Efekty, elektrika, elektronika, to vše jen odvádí pozornost. Nejvíc si cením hudby, která ani když je zahraná akusticky a bez jakéhokoli zázemí neztrácí svoji sílu. (Až nás konečně smetou povodně a požáry, to bude jediná hudba, která nám zůstane.) Tohle je přesně ono.

Atmosféra poučená melancholickým black metalem zahraná někde mezi post-rockem a kytarovým folkem. Sychravé. Melancholické. Monotónní. Minimalistické. Výborné. (V podobném duchu se nese závěrečná skladba z LP "Rakbladsvalsen", "Del 4".) Rozhodně doufám, že Kim bude pokračovat tímto směrem. (Taky bych se přimluvil za akustickou instrumentální verzi Lifelover - nahrajte to někdo na kytaru, koupím si to.)

NEUROSIS - LIVE VISUALS [VIDEO]

První album Neurosis které jsem si koupil bylo "A Sun That Never Sets" v roce 2001. Koupil jsem ho na základě recenze ve Sparku a rozhodně jsem nelitoval. S Neurosis to byla láska na první poslech. Něco naprosto netušeného a nečekaného. Že žádná kapela nezní ani podobně je bez debat. Mimo to mě ale ani nenapadá jiná kapela, která by vycházela z hardcore punkové scény (i když už je to dávno) a svoji produkcí takovým způsobem asociovala pohanskou pravěkou přírodu v celé té divokosti, prosycenou kouřem z pohřebních hranic a válečných ohňů pod těžkými bouřkovými mraky. Ta syrovost a hrubost zůstala u Neurosis zachována i přes to, jak je jejich hudba složitá a komplexní.

Přesně taková atmosféra je obsažena i ve vizualizacích Joshe Grahama k poslednímu albu "Given To The Rising". Tím, jak k hudbě Neurosis skutečně neuvěřitelně sedí, se zážitek nadále prohlubuje. Když tyto vizualizace navíc za kapelou běžely na obrovském plátně na třináctém ročníku Brutal Assault, ve vzácné chvíli bez deště a ve všydupřítomném bahně, bylo to něco naprosto nezapomenutelného. Bezpochyby můj prozatím největší koncertní zážitek, který jen tak něco nepřekoná.

Vizualizace jsem našel na stránkách Joshe Grahama www.suspendedinlight.com.



"Given To The Rising"

We stand encircled by wing and fire
Our deepest ties return and turn upon us
The shrouded reason, the bleeding answer
The human plague in womb
Bring clouds of war
Let us rest
Our future breed is the last
In the conscience waits
Dreams of the new sun
We're blood in the dust
Given to the Rising
Through this we claw roots
Of trees in the world of iron
Our father's steps fueled the boiling sea
The wretched harvest reaped by the hands of dawning
Our pain cannot forgive the silent machine of the fatal flaw in man
That brings us to the end

"The End Of The Road"

The land here absorbs light
Inverting false hopes to night
Fault lines of reason shake thin
Grit erodes a skein of earth
To rise and become of use
A relentless motion of tongue
Deflower the nature of light
Deflower the nature of water
Realize, reflect, and refract leagues and layers grow deeper
Like roots into the ocean
The wellspring is nailed to a chain
A lost and binding dream
Carving a reckless control
Of the knives hanging clean
From a wild and innocent grace
Stars black the blood of silence
The lightning shears the heart
Fall unto

"Distill (Watching The Swarm)"

A swarm devours the heart
The seed burns where it lay build designs of none
Roots have poisoned the clay
A flame tongued blade
Opens holes in the sky
You stand holding the gate
They've all drowned in the flood
Sun-whitened bones
In a landscape of hounds
The bound shade a light
To disperse the stars
We watch, we watch
It is of the moon
It is all of the moon
In this weather we must build fire
Distill
Break them all down
Distill
Fear them all apart

DOWNLOAD.