Zobrazují se příspěvky se štítkemblack metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemblack metal. Zobrazit všechny příspěvky
TĚLO VE SKLEPĚ
13. dubna budeme mít s Letmo a závorkama ve sklepě Chapeau večírek. Program zahájí Lovci lebek, kteří na chvíli přilezou ze svého kouta dvorku a utopí nás hlukem. Ve vzduchu už sice nejspíš bude jaro, ale následující nic přinesou vichr a sychravo, a ani dvě patra diskotéky nad námi nás neschovají. A pokud nám nakonec u The Body poteče krev z uší, bude všechno v pořádku. Zbytek večera už se na sebe budeme jenom smát, mluvit nebude mít cenu.
https://www.facebook.com/events/1506673426225017/
http://www.last.fm/event/3750835+The+Body+at+Chapeau+Rouge+on+13+April+2014
v
Cáry mlhy měly včera pět let. Tento výběr je průletem historií blogu a ilustruje jeho vývoj od divného black metalu přes divné písničky po divnou elektroniku.
01 Knelt Rote – Immeasurable
02 Horrid Cross – IV
03 Bone Awl – Smiling Star-Wide
04 Vérmyapre Kommando – Sekhell
05 Fuckmorgue – Where He Goes
06 Kyla – Into The Depths
07 Man Is the Bastard – Regression to Birth
08 Goldfrapp – Horse Tears
09 Grouper – A Cover Over
10 The Drones – Locust
11 Ben Frost & Daníel Bjarnason – Reyja
12 Raime – Passed Over Trail
13 Emptyset – Interstice
14 Sister Body – Red
15 Lightning Glove – To All Traitors
16 Basic House – B.G. Feathers
17 WWW – Kleště
LINK.
ALUK TODOLO - OCCULT ROCK
Aluk Todolo je francouzské trio fungující od roku 2004 a Occult Rock je jejich třetí velká deska. Třetí album bývá pro kapely přelomové. Aluk Todolo to ví a staví se k tomu čelem. Album je jednak se stopáží přes osmdesát minut pokrývající dva disky zhruba stejně dlouhé, jako obě předchozí alba dohromady, jednak je occult rock jejich vlastní označení svého hudebního stylu. To naznačuje, že deska má být ultimátním dílem kapely a manifestem jejich vlastního žánru.
Svůj okultní rock trefně označují jako instrumentální průnik black metalu a krautrocku. Což budí pozornost samo o sobě, protože tyto žánry se běžně nepotkávají. Jednou ze zásadních charakteristik black metalu je pro kytarovou hudbu nestandardní potlačení hraní na nástroje a naopak důraz na vytváření zvuku. Bubny jsou kulomety a kytary nezní jako kytary, ale jako hukot vichru, bzučení vzteklých včel nebo při dostatečně bezohledné živé reprodukci jako amplifikované hejno nasraných krkavců. Kapela, nástroje i technika ustupují do pozadí mimo pozornost, důležitá je výsledná nálada. Tento faktor je hlavní důvod, proč se o Aluk Todolo vůbec dá mluvit jako o kapele, která má s black metalem něco společného.
Krautrock je vnitřně poměrně nejednotný styl zahrnující kytarové kapely i elektroniku, ale minimálně ve vztahu k jeho kytarové verzi lze mluvit o vývojové fázi či větvi psychedelického rocku, která se tematicky točila víc kolem vesmíru a surrealismu než kolem drog. Že psychedelický rock a black metal nejsou přirozenými partnery dobře ilustruje fakt, že průměrný obal desky psychedelického rocku obsahuje víc barev, než obaly všech black metalových desek dohromady.
Occult Rock je žánrově především krautrockem zahraným black metalisty a do značné míry pro black metalisty. Zdánlivě paradoxní situace vyplývá právě z důrazu black metalu na náladu a atmosféru jako protikladu důrazu na technickou stránku věci. Nálada a atmosféra pak bývá tak silná, že posluchači technicky mnohem bližších kapel ji nepřenesou přes srdce. Pustit Aluk Todolo na koncertě psychedelického rocku post-hipíků se rovná teroristickému útoku. Nervní rytmika a negativistický náboj Aluk Todolo bude u netrénovaných posluchačů probouzet záchvaty úzkosti nebo agresivity, a dělejte pak havlovské véčko, když máte ukousané prsty.
Kapela sama svoji hudbu považuje za prostředek dosahování transu, cíleně se snaží o něco šamanského, působícího ne pouze jako estetický vjem. Occult Rock je poskládaný z osmi skladeb nazvaných prostě Occult Rock I až VIII, jejichž stopáž se pohybuje okolo deseti minut. Základem každé skladby je monotónní minimalistický rytmus a donekonečna opakovaný riff, kolem kterého se nabalují další proplétající se složky. Pokoušet se sledovat jednotlivé linky zaměstnává pozornost zcela spolehlivě, podobně jako rozplétání klubka jedovatých hadů. Fascinující je, že i přes zjevnou technickou vyspělost je Occult Rock především rock ohlodaný na kost, bez kudrlinek a rušivých elementů.
V průběhu celého alba se ale kapele tento precizní minimalismus nedaří udržet na stejné úrovni. První disk se skladbami Occult Rock I až IV je perfektní manifestace toho, o co se kapela snaží. Přes první black metalovou skladbu se strojovými blastbeats a přepady do floydovsky vesmírných táhlých kytar se hudba bez zjevných přechodů přelévá do nervního šamanského krautrocku s minimalistickým repetitivním rytmem. Na druhém disku skladby V a VI pokračují sice podobně, zdánlivě jen s výraznější basovou linkou, ale anonymní zvuk, který vám třese receptory v hlavě, najednou ustupuje vědomí, že posloucháte rockovou kapelu. Occult Rock VII utekla z tarantinovského soundtracku. Sama o sobě je skvělá, ale oproti cestě nastoupené na prvním disku z transu spíše vytrhává, než aby jej umocnila. Závěrečná skladba je ukázka spojení přístupu Aluk Todolo s doom metalem koketujícím se svým autistickým drone subžánrem.
OCCULT ROCK II (SC); OCCULT ROCK V (SC)
Na konci se nelze zbavit pocitu, že snahou o ultimátní manifest okultního rocku udělali Aluk Todolo sice katalog stylu, jehož jsou vlajkonoši, deska tím ale trpí koncepční nevyvážeností. Například první výborná a výrazně nejrychlejší skladba po sobě nechává prázdné místo, čímž na sebe přitahuje víc pozornosti, než by účelu rozplynutí se v hudbě slušelo.
Bez ohledu na to je ale Occult Rock výbornou deskou vyčnívající z kytarové scény podobně jako hora na obalu desky. I když jde především o specifické podání psychedelického rocku, světlo se skrz krystal neláme na barevné spektrum, ale na odstíny tuše, a mávání rukama před obličejem nezanechává duhové stopy, ale jenom víří mlhu.
VYŠLO VE FULL MOONU #28.
V sobotu 18. května je spolu s Letmo a Marast Music dovezeme do K4, viz Facebook a last.fm.
VLCI
Vlci jsou soundtrack k tomu být ztracený v lese, když je vám něco v patách. Příklad toho, kdy kytary zprostředkovávají surové přírodní síly správně.
Výběr kombinuje black metal, nihilistický metalový hardcore punk, Neurosis a Frosta. Burzum i Hate Forest jednoznačně patří do kontroverzního black metalu, zároveň jde ale bohužel o nejlepší syrový black metal, jaký kdy vznikl. A pravděpodobně vznikne. (Přesně tyhle skladby, přesně tyhle alba.) Naštěstí na rozdíl od NSBM kapel necpou své světonázory do své produkce a témata se většinou motají právě kolem přírody nebo historie. Paradoxně nejradikálnější text má Wolf Feast, což ale dobře ilustruje, že nihilismus a misantropie neznačí vždycky politickou příslušnost.
Co dodat. Ztraťte se.
1 Gehenna – Spiraling Into My Demise
2 Burzum – Hvis Lyset Tar Oss
3 Ben Frost – The Carpathians
4 Neurosis – Through Silver In Blood
5 California Love – Atom Bomb Death Race
6 Hate Forest – Scythia
7 Burzum – Jesus' Tod
8 California Love – Wolf Feast
LINK.
DRINK AT ALTAR OF PLAGUES FOR YEAR OF NO LIGHT
Bylo deštivého prvního máje a mně se po nějaké době podařilo opět se dostat na Sedmičku. (Po cestě mi hráli Thergothon a Stabat Mater, což společně s deštěm a ještě o něco větší než obvyklé koncentraci žebráků a bezdomovců všude okolo udělalo už z cesty zvláštní zážitek.) Owlstorm Booking svým tuším prvním koncertem u nás skrze Slávka do Prahy vrátili francouzské Year of No Light a představili irské Altar of Plagues.
Year of No Light jsem minule viděl a mám jejich první desku, nicméně nepoznal jsem je. Najednou mají dva bubeníky, tři kytaristy, basáka a nemají zpěváka. Základ hudby je stejný, stále hrají něco, čemu se střídavě říká post-metal, post-hardcore, artcore; prostě zlého bratra post-rocku. Navíc se zálibou v post-punku, kterou lze vedle povedeného coveru Disorder od Joy Division vidět i v důrazu na rytmice. I díky němu a dobrému zvuku se v jejich hudbě dalo příjemně se ztratit.
Stejně jako u Altar of Plagues. O nich jsem věděl jen to, co jsem se dočetl z propagace koncertu. I přes to, že jde o Iry, hrají zcela kaskádský (z Cascadian) typ black metalu. Čili black metal jako od Wolves in the Throne Room, zde konkrétně jako Wolves in the Throne Room v době, kdy mě bavili. Vedle splitu Year of No Light s Rosettou a East of the Wall a LP Insuciety jsem nakoupil i tour verze desek SOL a White Tomb, tak doufám, že z desky budou znít podobně jako naživo. Obě kapely mohly hrát střídavě celou noc a bylo by to fajn. Velmi prospělo i to, že na pódiu zůstaly jen bubny a kapely hrály vytažené do publika. Sedmička tak vypadala optimálně zaplněná, nezůstávalo zbytečné stydlivé místo mezi pódiem a publikem a já neměl pocit, že se na kapelu dívám do akvária. Sedmička ten večer fungovala lépe než obvykle.
Mokrá cesta z kopce pak příjemně uzavřela večer prvního máje, který byl vlastně mnohem víc máchovský, než líbání pod sochou může kdy být.
HORRID CROSS - DEMO I & II [DOWNLOAD]
Black metal od lidí z hardcore scény je vždy dobrá zpráva. Eliminuje se nebezpečí pubertálního adorování války, čistoty rasy (aneb „pojďme šukat jen mezi sebou, ať rychle degenerujeme“), převlékání se za rytíře (vážně, jak se takoví lidé mohou brát tak smrtelně vážně), běhání ve slovanských halenách nebo vikingských kroužkových košilích, snobské pseudofilozofické plácání a podobné oblíbené black metalové kratochvíle. Najednou je důraz na hudbě samotné, na její atmosféře, energii. Když se navíc hudba daří tak, jako v případě Horrid Cross, je to svátek (samozřejmě zcela nesvatý).Horrid Cross se poskládali ze členů Nazi Dust a Divisions a na svých dvou dosavadních demokazetách vydaných během roku 2009 zahráli v mých očích ultimátní black metal. Lineární, rychlý, syrový, surový, lo-fi, všechno co má black metal být a nic navíc. Frenetický běh nočním lesem (díky H.K.) jak má být. Každé demo má jen tři skladby, dohromady mají zhruba sedmnáct minut, první nemá texty, jen křik, druhé už nějaké texty má, ale netuším o čem. Domácí kopie obou kazet jsem si objednal na irradiatedcorpse@hotmail.com, pět dolarů za kus, label ke kterému budou mít nejblíž bude pravděpodobně Youth Attack a Satan's Din.
Pevně doufám ve vydávání dalších věcí ve stejném stylu.
KYLA - INTO THE DEPTHS/BLOOD
Kyla je především Kim Carlsson, stejně jako Hypothermia. Tento sedmipalec je znovu vydané kazetové demo z roku 2005, jen bez outra. Více než Hypothermii se Kyla podobá Tristovým Sebevražedným andělům. Nepřehledné ledové kytarové plochy, monotónní bicí a ztracené výkřiky rezonují v okolní prázdnotě. Křik víc než cokoli jiného zní jako plíce trhající snaha vydat zvuk, být slyšet. Ani náznak textu, vývoje, gradace, prázdnota je hlavní a jediný motiv. Stejně dobře funguje na zmrzlém poli, daleko ode všeho, jako mezi sklepy, garážemi a paneláky. Kyla je stejně jako Trist kulminace monotónnosti black metalu podtržená znásilněním shoegaze kytar. Jakmile se objeví kapela, co zkříží black metal se shoegaze tak, aby nejen zvukově utekla stereotypům obou žánrů, budu mít novou oblíbenou kapelu.
Desku nebude úplně lehké u nás pořídit. Turannum už asi dva a půl měsíce pracuje na eshopu tak usilovně, že stará stránka zmizela z webu. Možná se dostala k někomu komerčněji zaměřenému (ten, kdo chce aspoň sem tam něco prodat) do distribuce. Stáhnutelné by to mělo být bez problémů.
VÉRMYAPRE KOMMANDO – DEMO [DOWNLOAD]
Jediná nahrávka Vérmyapre Kommando, dvojčlenného projektu z francouzského podzemí Les Légions Noires (LLN). TAKHLE nějak má znít raw black metal. Vedle surově lo-fi zvuku (který ale není jenom utopeným hlukem, jako třeba Pure Fucking Armageddon) vyniká demo chaotičností skladeb, která není v black metalu nijak běžná. Chvílemi jde skoro o bastarda noisecore a black metalu. Do toho se objevují pasáže přímočarého punkového black metalu, jaký dnes hrají například Bone Awl. Vedle Kommanda je skandinávský black se všemi svými kecy a pózami jen technický pop (ono nejen vedle Kommanda) (Darkthrone se tohle netýká). Méně mrazivých kytarových ploch, ale o to více vzteklého, zběsilého hluku. Ne jako klasická vánice. Tohle je vánice, kdy je vám zle, kdy nevíte, které impulzy přichází z okolí a které jen z vaší hlavy, zvracet se chce pořád stejně, i když už dlouho není co, a nemůžete se zbavit pocitu, že se vám z vichru někdo směje.
Mimochodem, na internetu je k nalezení totéž i pod jiným názvem s jinými názvy skladeb, špatně otagované apod. Nicméně tady je vše, co lze od Vérmyapre Komando mít.
HERMIT WANTS TO LIVE ALONE
“A hermit, what does this say? A hermit wants to live alone, he can’t stand the sights or sounds of other people.”
“I’ve reached a conclusion, there’s no place for me in this world.”
“My book isn’t for sale, and I don’t want to be disturbed by anyone. Good bye.”
Překlady ze švédštiny do angličtiny textů Lifelover (Konkurs, Erotik) a Hypothermia (Rakbladsvalsen, Köld). Díky za ně.
Hypothermii bude navíc možno vidět naživo 28. října na brněnské Melodce (společně s Totalselfhatred, Lyrinx, Heiden, Silent Leges Inter Arma a Skyclad).
“I’ve reached a conclusion, there’s no place for me in this world.”
“My book isn’t for sale, and I don’t want to be disturbed by anyone. Good bye.”
Překlady ze švédštiny do angličtiny textů Lifelover (Konkurs, Erotik) a Hypothermia (Rakbladsvalsen, Köld). Díky za ně.
Hypothermii bude navíc možno vidět naživo 28. října na brněnské Melodce (společně s Totalselfhatred, Lyrinx, Heiden, Silent Leges Inter Arma a Skyclad).
FUCKMORGUE - DOWN FOREVER [DOWNLOAD]
Čím víc kapel jsem slyšel, tím méně mě jich baví. Jsem trochu jako feťák. Poměrně rychle mi (špinavá, depresivní, agresivní) hudba začne chybět, stále méně mi ale dokáže zprostředkovat takové vytržení, jaké bych si představoval. O to je příjemnější, když zcela nečekaně narazím na naprostý klenot. Jako u Fuckmorgue. Kapela vydala jen jedno CD a přestala fungovat. Zásadní devizou je skvělá zpěvačka s extrémně sexy hlasem a schopnost zcela přirozeně na malém prostoru smíchat hned několik stylů dohromady. Fuckmorgue jsou někde mezi post-metalovými Battle of Mice, avantgardním kdysi-black metalem Joyless (barva i přitažlivost hlasů zpěvaček s určitou rozvernou dětskostí mi přijde hodně podobná) a avantgardním (stále-)black metalem Menace Ruine (Fuckmorgue mě oproti nim neštve, styl zrychlené pouťové hudby z noční můry je ale ten samý). Ještě bych přihodil náměsíčně kouzelnou atmosféru skladby Who Will Love Me Now? od PJ Harvey. Je to vypjaté, emotivní, vzteklé, bezmocné, mrazivé, dramatické, temné a extrémně zábavné. Zatímco většinou si stěžuji na zbytečnou délku skladeb/alba, v tomto případě bych chtěl víc. Sedm skladeb a 20 minut výjimečnosti. Do hlasu zpěvačky a do toho, co s ním vše dělá a umí, jsem se naprosto zamiloval.
(Někteří členové Fuckmorgue pokračují v Kursk, kteří nedávno vydali split se smrští Lycanthrophy.)
WOLVES IN THE THRONE ROOM - BLACK CASCADE
Wolves In The Throne Room, Black Cascade, black metal, 2009, Southern Lord, USA, www.myspace.com/wolvesinthethroneroom
"Two Hunters" je výborné výjimečné album, jejich druhý koncert na 007 mě taky hodně bavil, na nové desky Wolves In The Throne Room jsem tak byl rozhodně zvědavý. EP "Malevolent Grain" slibovalo skladbu s ženským vokálem, což je po nádherné "Cleansing" slušné lákadlo. EP jsem si nakonec poslechl asi jednou a tím to pro mě skončilo. Místo melancholie a ambientně kytarových stěn měly skladby spíše rockovou strukturu, rockové kytarové postupy, atmosféra mě neoslovila ani za mák. Nevznikl ani ten drobný drápek, kdy mě album sice na první poslech nebaví, ale zůstane ve mně chuť to s ním zkoušet znovu. Tak tomu bylo například u posledních Lifelover. Na "Black Cascade" jsem slyšel pozitivní reakce, že je projev kapely přímočařejší, ostřejší. Sakra, kde? S "Black Cascade" mám úplně stejný problém, jako s předchozím EP. Vůbec mě to nebaví.
Místo na black metal nestandardně příjemných kytar stále ale zahalených v sychravém hukotu v kombinaci s excelentními polyrytmickými bicími, ve kterých se dalo krásně se utopit, hrají Wolves najednou čisťounký hi-fi black metal s kytarovými nájezdy a s bicími, které byly degradovány do rockově šlapavého podkreslení. Vždy je pozornost soustředěna jen na jednu složku (zatímco u "Two Hunters" se hlava točila při pokusu sledovat každou linku), jakmile jedna nastoupí, ostatní se poslušně stáhnou do pozadí. Místo namoklého lesa album asociuje asepticky čisté studio. Nikdy se nedočkám toho pocitu pravého "frenetického běhu měsíčním lesem" (nevím jak moc přesná citace H.K., perfektně výstižná), pro který mám tento typ hudby rád. Vše je na uzdě a umírá nudou.
Když už se tempo zrychlí (tak jako hned na začátku alba), honem zase zpomalí, asi aby bylo dostatečně progresivní. Příliš velký důraz na techničnost zabije cokoli. Poslední možnosti sychrava zabíjí nad kytarami klenoucí se klávesy a zvukové nastavení jednotlivých složek. Bicí jsou v pozadí, vokály vepředu, hlavně ať to není moc tvrdé. Wolves jsou na Black Cascade black metal tak moc, jako Green Day punk. Green Day si ale poslechnu raději. Přiznám se, album jsem slyšel jen asi třikrát. A to jen proto, že to jsou Wolves In The Throne Room. Jiné kapele takhle znějící bych nedal šanci ani do konce alba. Wolves skutečně začínají být black metalovou kapelou nehrající pro black metalové publikum. Jen to přestávám chápat jako kompliment. Když čtu komentáře o Black Cascade o tom, jaké je to zlo a špína, mám pocit, že jsem z jiné planety.
Neodpustím si ještě komentář k vinylové verzi "Two Hunters". Ta je krásná, bohužel s bonusovým materiálem. To zní sice pěkně, ale bonusy často pouze boří strukturu alba. Ta byla zrovna u "Two Hunters" mimořádná. Bonusem vzala za své. Díky deskám si poslední skladbu, která byla přidána, můžu pouštět skutečně jen jako bonus, jako skladbu samu o sobě, ona je dost povedená, ale co má znamenat šest minut ambientní vaty u "Cleansing"? Dokonce ani plynule nenavazuje na zbytek skladby, vata skončí a začne "Cleansing". Velice povedené. Jehlu se snažím trefit vždy až za vatu a poslechnout si desku tak, jak byla vydána na CD. Kapela/vydavatelství mi to dost znesnadňuje.
KRUH - DEMO
Kruh, Demo, black metal, 2008, Gasmask Records, Česká republika, www.myspace.com/kruh69
Přirovnání k Burzum je používáno tak často a tak scestně, že už v podstatě ztratilo smysl. Nicméně demo projektu Kruh se takovému přirovnání nemůže vyhnout. Pro jednou jde ale o Burzum na desce "Filosofem". Neuvědomuji si, že bych kdy slyšel něco skutečně podobného skladbám "Jesus' Tod" nebo "Dunkelheit". Tři skladby dema na ploše třiceti minut jsou právě takové. Stejné prvky, jen vytvářející nový celek. Asi nejmarkantnější je to u stylu vokálů, kdy namísto krkavčího krákorání skladby dotváří zefektované deklamování. Texty jsou v češtině, na mnoha místech jim ale není moc rozumět. Každopádně jde o příjemnou alternativu k majoritě black metalu, skoro se chce říci dospělejší variantu. V rámci toho bych se nebál vokály příště přiblížit civilnějšímu projevu ještě víc, se stejným použitím efektu.
Kruh ale stojí především na výborné kytaře. Na kost minimalistické, přesto má každá skladba nenápadně rozpoznatelné melodie, jejichž nálada je jedním z hlavních určujících prvků dema. Druhým zásadním prvkem je zvuk. Ten ve spojení s melodiemi vytváří naprosto sychravou atmosféru. Black metal Kruhu není mráz, je to sychravé vlhko lesa s neutuchajícím mrholením, ideální prostředí pro šíření nemocí. Každá ze tří skladeb je relativně výrazně jiná než ostatní, dohromady díky dobré struktuře dema fungují výborně. "Zima" hypnoticky vtahuje do sychrava, "Hněv matky země" je přesně v duchu svého názvu zemětřesení a vichřice v jednom, s blastbeats v hlavní roli a kytarami a vokály v kontrastním tempu. Závěrečná "Smrt jako naděje" je uvedena pěti minutami syrového ambientu, který nabízí prostor pro nadechnutí, a vystavěna na rifu, který zosobňuje SMUTEK. Když se k tomu v závěru skladby přidá skutečně nemocný kašel, běhá mi mráz po zádech. Skvělá skladba a skvělé vyvrcholení dema.
Se starým black metalem má Kruh společnou nemocnou atmosféru, minimalismus a naprostou absenci zbytečných kudrlinek, oproti němu má pomalejší tempo a větší důraz na SMUTEK než na ZLO. Vedle toho, český black metal, za který není třeba se stydět (ať už kvůli produkci, ideologii nebo projevům členů), je VZÁCNOST.
HYPOTHERMIA - KAFFE & BLOD
Hypothermia, Kaffe & Blod, minimalistic black metal, 2008, Turannum, Švédsko, www.myspace.com/vemodsorkestern
Hypothermia je projekt Kima Carlssona, kytaristy a zpěváka švédských Lifelover. "Kaffe & Blod" je zatím poslední demo Hypothermie z roku 2008. Vyšlo na kazetě, vinylová verze se chystá. (To je alespoň mně poslední známá informace, vyjít má u Turannum, ti ale zrovna nemají funkční stránky.) Dvě skladby – titulní "Kaffe & Blod" a z improvizace nahraná "Dagg" ("rosa"). Je v podstatě celé instrumentální, až na pár bolavých, zoufalých výkřiků asi pět minut před koncem první skladby. Kim má výborný vokál, nicméně tady mi to přijde trochu zbytečné. Vokály z Hypothermie dělají něco extrémně emočně vypjatého. Něco, co bolí. Vedle toho ale umí instrumentálně vytvořit nevtíravě smutné melodie, které bych mohl poslouchat stále dokola, kvůli té vypjatosti ale neposlouchám.
"Kaffe & Blod" je ale až na těch pár chvil právě taková Hypothermia, v jakou doufám do budoucna. Sychravé, melancholické, monotónní, minimalistické drnkání na kytaru podpořené nenápadnými bicími, bez přehnaných emocí. Toto už rozhodně není black metal. Hypothermia se řekněme někdy od roku 2006 pomalu a postupně posouvá trochu jinam. Lze vidět podobnosti s drnkavými post-rocky (opět viz Jakob – jiné neznám), ale oproti tomu není kytarová hra pokažená žádnými protivně a předvídatelně povznášejícími gradacemi, netenduje k orchestrálnosti, bombastičnosti a podobným pitomostem a v kapele není naskládaných deset lidí jen proto, aby výsledek zněl jako ladění nástrojů (to není případ Jakob, to je případ spousty jiných). Minimalismem a akustickým vyzněním se podobá písničkářům (singer-songwriter), ti ale zase mívají tendence k přeslazené sladkobolnosti. Je paradoxem, že jednoduchá, přímočará hudba se hledá velice obtížně. Efekty, elektrika, elektronika, to vše jen odvádí pozornost. Nejvíc si cením hudby, která ani když je zahraná akusticky a bez jakéhokoli zázemí neztrácí svoji sílu. (Až nás konečně smetou povodně a požáry, to bude jediná hudba, která nám zůstane.) Tohle je přesně ono.
Atmosféra poučená melancholickým black metalem zahraná někde mezi post-rockem a kytarovým folkem. Sychravé. Melancholické. Monotónní. Minimalistické. Výborné. (V podobném duchu se nese závěrečná skladba z LP "Rakbladsvalsen", "Del 4".) Rozhodně doufám, že Kim bude pokračovat tímto směrem. (Taky bych se přimluvil za akustickou instrumentální verzi Lifelover - nahrajte to někdo na kytaru, koupím si to.)
LIFELOVER - KONKURS
Lifelover, Konkurs, post-punk black metal, 2008, Avantgarde Music, Švédsko, www.lifelover.se
Black metal pro odvážné posluchače s naprostou eliminací metalové složky, to jsou Lifelover. Poslední album "Konkurs" jsem po zveřejnění dvou ukázek z něj očekával s určitými obavami. "Erotik" mohlo být naprosto skvělé album, nebýt jeho druhé části, respektive několika skladeb, které mi vyloženě vadily. Po ukázkách jsem měl strach, že se Lifelover vydávají cestou právě těch skladeb, které mě od nich odrazovaly. Prvotní dojmy z alba byly rozpačité. Na jednu stranu se mé obavy nepotvrdily a album mělo několik skutečně silných skladeb už na první poslech ("Shallow", "Cancertid"), na druhou stranu značná část alba po relativně dlouhou dobu zněla jako naprosto prázdná vata. Délka alba je rozhodně nestandardní a skvělé pasáže střídaly takové, kdy jsem vůbec nevěděl, co poslouchám. I přes ten pocit prázdnoty má Konkurs ale něco, co mě přimělo pouštět si ho znovu a znovu.
Zcela zásadním rozdílem od prvních dvou alb je výrazná změna atmosféry. Zatímco "Pulver" i "Erotik" jsou dravá a agresivní s perverzním nádechem, "Konkurs" představuje bezmoc a apatii, která je o to horší, že jí probleskují vzpomínky na dřívější sílu. Jako by se sexuální predátor stal najednou sám obětí zamčenou ve svém vlastním sklepě vybaveném jen řetězy a dřevěnou lavicí, trápenou hladem a zimou. Instrumentálně je album jednoduché. První část alba se nese ve znamení onoho klíčového post-punkového důrazu na neměnný až repetetivní rytmus. Velice výrazným prvkem jsou výrazné, jednoduché a zvonivé klávesy. To je klasická podoba Lifelover. Šlo by říci, že se opakují, ale vzhledem k tomu, že celé hudební žánry jsou založené na papouškování pár vlajkonošů, není to zrovna pádný argument. Lifelover mají svoji podobu a budu rád, když se jí budou držet. Po jednom stu soustředěných poslechů se navíc ukáže, že obviňovat je na základě alba "Konkurs" ze stagnace by byl velký omyl.
Vedle rytmických skladeb pak přijdou pasáže poměrně náročné na udržení pozornosti. Bez snahy soustředit se snadno zapomenu, že vůbec něco poslouchám. Repetice pár motivů, bubny stažené do pozadí, místo kytarových ploch jen minimalistické vydrnkávání stále stejných tónů dokola. Běžnému posluchači něco takového zaručeně přijde otupující, nenápadité a hrozně depresivní. A to je právě ono. Mám pocit, že na rozdíl od tak zvaných depresive suicidal kapel se Lifelover skutečně snaží hudbou vyjádřit depresivní stavy. Nebo se o to nesnaží, ale daří se jim to mimoděk. Deprese není smutek ani melancholie, což jsou mnohem příznačnější označení pocitů, se kterými operují dsbm kapely. Deprese jako otupující apatie, nevůle k jakékoli aktivitě, odevzdanost, bezmoc, to je přesně to, co ze skladeb v druhé části alba cítím. Rozhodně nic příjemného. U žádné jiné kapely nebo alba jsem neměl takto silné asociace deprese. Jakoby se ulice nebo podlaha pokoje najednou začaly zalévat stoupající vodou a nebylo kam utéct. Když se do toho skutečně v "Mitt Annexia" ozvaly zvuky drobných vln, pocit topení se byl najednou mimořádně reálný. V těchto chvílích už nemají s post-punkem nic společného. Tady jsou místo Lifelover Jakob bez gradace a s patologickými návaly úzkosti. Určitá post-rockovost je tady skutečně přítomna. Jde ale spíše o prvky, které jsme si zvykli s post-rockem spojovat, než které by stály u zrodu potřeby nějak pojmenovat nový styl.
Instrumentálně je album jednoduché, to se ale rozhodně nedá říct o struktuře celého alba. Ta je buď mimořádně promyšlená, nebo toto zdání umí mimořádně dobře vzbudit. Skladby na sebe navazují, opakují se v nich motivy z předešlých, ze začátku dávajícím nejvíce vzpomenout na starší alba se přelévá do otupujícího středu ze kterého vychází možná nejzajímavější řetězení skladeb na konci alba. Konkurs je mimořádně nepřístupné, temné a depresivní album v tom skutečném slova smyslu, které nabízí hrozně moc pro objevování. Hrozná délka alba, prázdné skladby, repetice rytmu i motivů, bezmoc, to vše jakoby bylo skutečně zamýšleným prostředkem.
SORTSIND - SÅR [DOWNLOAD]
Sortsind (Černá mysl) byli dánská kapela, hráli od roku 1999, vydali trojskladbové album Tomhed, Sår a More Days, to vše je pak obsaženo na 2xLP Vanvid. Jde o black metal s blast beats, středními tempy, ambientními pasážemi a zcela mimořádným hysterickým děsivým vokálem. Dohromady to tvoří naprosto neuvěřitelně zlou a čarovnou atmosféru. Sortsind v sobě mají divokost starého black metalu i něco z dsbm, ostatní dsbm kapely jsou ale vedle Sortsind jen melancholie pro děti. Tohle jsou skutečné děsy puštěné ze řetězu. Dokonce i ambientní pasáže jsou výborné, zvláště díky stále přítomnému HLASU, který šeptá cosi o satanovi. Ideální čas pro Sår jsou noční cesty přes les, vylidněné rozbité části města nebo opuštěné garáže. Za tmou najednou tušíte obrysy zřícených hradů se sklepy plnými zneužitých roztrhaných těl, plazící se vyděšené zdegerované přízraky se zřetelnými vrozenými vadami a řetězy na rozedřených rukou a dezorientované stíny, jak si zoufale snaží nasoukat cáry střev zpět do roztrženého břicha. Názvy skladeb jako "Mezi nemrtvými", "Já jsem zima", "Mezi šedými pomníky", "Hroby u hradu", "Černé slzy" či "Nemocná mysl" přesně odpovídají dojmu, jaký z hudby Sortsind mám, texty budou zřejmě stát také za to (Sår je v dánštině, překlad mám z last fm od Botofta). Ve zkratce, je to nádhera.
Všechny jejich věci jsou volně stáhnutelné na jejich last fm, tady je odkaz na Sår v jednom souboru - DOWNLOAD. (Díky udt za prvotní doporučení.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
