IN THE MOOD FOR LOVE. CALIFORNIA LOVE

Neposlouchám hudbu pro hudbu samotnou. Hudba je zprostředkovatel. Chci skrze ní vidět obrazy, cítit emoce, prožívat zážitky, ať už imaginární nebo znovu ty skutečné. Kdykoli hudba přitahuje moc pozornosti sama k sobě, ztrácí pro mě význam. To se stává jednak kdykoli je technická úroveň cílem a nikoli pouze prostředkem a jednak když je hudba moc sevřená určitou formou. V rámci punku si vedle jiného nedokážu užít většinu disbeatu, ruší mě když je ve starém hardcore moc punku (myslím tím punk v tom rozšířeném významu stereotypních hudebních postupů, nikoli ve významu přístupu k dělání věcí), většina věcí v pogo rytmu pro mě nemá smysl. Což výrazně eliminuje počet kapel, které mají potenciál mě skutečně oslovit. Po pár letech skutečně entuziastického objevování nových a nových věcí jsem došel k závěru, že nepotřebuji znát všechny kapely, protože 90 % jich stejně hraje stejně. Že mi jich stačí pár. Pro esenci vzteku, nenávisti a nemocné misantropie stačí California Love.

California Love byli čtyři hráči poskládaní z kapel Dead And Gone, Talk Is Poison and Look Back and Laugh. 2006 vydali dvanáctipalcové EP Can’t Waste Death, 2007 LP Reaping the Whirlwind a 2010 posmrtně EP Post-Mortem Emanations a split s Gehenna s jedním dvouminutovým trackem Feuersturm. Skrze všechny nahrávky se extrémně rychlý hardcore punk láme do řezavého sludge. Na pár místech hardcore smršť plynule přechází až do zlomků black metalových ploch (Wolf Feast, Feuersturm). Nejdelší track nemá přes dvě a půl minuty. Reaping the Whirlwind se do sludge láme nejčastěji, EP jsou lineárnější, rychlejší. U mě právě Reaping the Whirlwind jasně vládne. (Víc sludge do tří minut!) Čím California Love vyčnívá je extrémně hrubý hrdelní vokál, který ale nepřepadává do grindové nebo třeba black metalové polohy a nesnaží se stíhat rychlost hudby (což umí spolehlivě udělat z fastcore vtip). Právě díky tomu má California Love takovou sílu a spíš než o další smečku ze škatule jde o skutečný zvuk vzteku a hnusu.

"There was a fucking time when the weak were weeded out, preyed upon by those more powerful. There was a fucking time when the weak were taken out, preyed upon by those more capable. Chased down and torna part by their fangs. Now the gene pool has been clogged with waste, lame and weak, can’t escape, hear the bowle, encroaching death, you’re torn apart, eaten by wolves, in the black of night. The others got away, all the weaklings, left to die, you will not survive, the weak can’t survive." Wolf Feast dokládá, že California Love to s misantropií myslí vážně. Ačkoli tento text může být pro spoustu lidí za hranicí únosného, za sebe jsem nepřistoupil na závěr, že text automaticky znamená propagaci. Role je funkčním prostředkem katarze a skrze návštěvu nenávisti můžeme být dočasně očištěni. V kontroverzi text Wolf Feast jasně vede, ale všechny stojí za to. "Look through my eyes, onto a world in flames, see earth as it is a massive shallow grave. Conceived to die. I wait for the end, of the wretched human race, massive overpopulation, conspicuous procreation. When the last structure falls, the last preachers’ preached, when the planet is free from this fucking disease" (Feuersturm).

Mediafire nebo Soulseek všechno má, Bad Skulls taky.

OBSCENE EXTREME 2010

Obscene Extreme se letos konal po jedenácté, pro mě to byla premiéra. Mix grindcore, death metalu a crustu znamená méně metalové pózy než na Brutal Assaultu, méně dogmatismu než na Play Fast Or Don't (nemluvě o Fluff Festu), větší variabilitu hudby i lidí a slušnou pravděpodobnost, že ať budu koukat na kteroukoli kapelu, budu se bavit. Zážitek z festivalu jsem měl bohužel docela omezený. Přijeli jsme až během pátečního večera (a stan stavěli do setu Doom), v sobotu večer začalo hustě pršet a přestalo až někdy nad ránem (a já byl moc pohodlný na to si to užít déšť nedéšť), takže zbývá páteční noc a sobotní den. I za tu chvíli ale hrála spousta výborných kapel - vyzdvihl bych neocrust Passiv Dödshjälp, crust Social Chaos a především old school grindcore smršť Bloody Phoenix. Peklo, co rozpoutali, se nedalo srovnat s ničím jiným, co jsem na festivalu slyšel. Naprostá vichřice a počátek dlouhodobějšího vztahu.

Z kapel, co tam byly a já je neviděl, mě paradoxně mrzí hlavně Lycanthrophy a Needful Things, ze zvědavosti pak Doom a Rompeprop.

Festivalu samotnému nebylo co vytknout. Obrovské plus je skvělý areál, kde se dá mimojiné zároveň sedět ve stínu a koukat na pódium. Docela mě mrzí, že se mi tam nepodařilo strávit víc času. Díky, Obscene Productions.

Na začátku léta jsem si koupil foťák a v průběhu festivalu zhruba přišel na to, jak zvýšit ISO a fotit na prioritu času. Celou galerii najdete na Flickru.

FLICKR.

GOLDFRAPP - FELT MOUNTAIN [RECENZE]

Stejně jako každý rok, právě teď je čas pro první album Goldfrapp. K sychravému světu patří sychravě snová, atmosférou Twin Peaks nasáklá hudba Felt Mountain, jako málo co jiného. Už deset let staré album (mimochodem můj o něco pozdější první pokus o recenzi) je perfektní kombinací podivně noir jazzu, trip hopu bez hip hopového základu a inspirace soundtracky ke starým James Bondům (zvláště Pilots a Human). Album nemá slabé místo, vrcholem alba je pak závěrečná Horse Tears, která je zvláštním způsobem křehká a epická zároveň. Náměsíčné, zvláštně tísnivé a krásné.


Nemůžu než nahrát i obrázek, který sice už nepatří do období Felt Mountain (narozdíl od portrétu krátkovlasé Allison Goldfrapp, hlasu a prezentátorky Goldfrapp; šedá poloneviditelná eminence a druhá polovina dvojice je Will Gregory), ale má příběhu a atmosféry na rozdávání. Navíc pěkně ilustruje dva zásadní znaky Goldfrapp: pozornost věnovanou vizuální stránce a proměnlivost všeho s každým albem - od stylizace přes hudbu až po žánr. V pražském posh SaSaZu zítra odehrají koncert na propagaci svého posledního alba Head First ve znamení popu osmdesátých let a zářivých šusťákových úborů.

GROUPER - DRAGGING A DEAD DEER UP A HILL [RECENZE]

Grouper je projekt Liz Harris, pod kterým vydává desky už od roku 2005. Od původního primárně zvukového projevu prolínajících se zasněných smyček ozvěn kytar se postupem času posunula k více písničkářskému pojetí, zvláště na tomto albu z roku 2008. V podstatě čistý drone se změnil v něco, co snad lze označovat jako drone folk či weird folk. Přibyla klasická struktura skladeb, zpěv a čisté subtilní kytary. Zachována zůstala mimořádně zasněná atmosféra. Dragging a Dead Deer Up a Hill je zřejmě její nejpřístupnější a nejmelodičtější deskou, zároveň ale stále funguje jako kouzlo, jako melancholická droga. Budí dojem shluku polozapomenutých vzpomínek, u kterých si nejste zcela jisti, zda se vám skutečně staly, šlo o sen, nebo o sugesci.

Tento dopad je akcentován snad ještě více při živém vystoupení. K tomu Liz stačí kytara, asi šest diktafonů s audiokazetami, ze kterých přehrává přednahrané ozvěny, promítání lehce se třpytící černé vodní hladiny a neuvěřitelné kruhy pod očima. Celý koncert jsem prožil ve stavu, jaký si matně pamatuji ze snů, ve kterých se marně snažím otevřít oči. Díky Letmo Productions za zprostředkování nádherně nestandardního zážitku.

Její desky se dají koupit přímo od ní, ideálně zřejmě po domluvě přes email. Paradoxně tento email získáte tehdy, až když si její desku koupíte. Vzhledem k tomu, že zřejmě nechce, aby její email visel někde na internetu, nebudu ho dávat ani sem. Pokud by o něj měl někdo zájem, napište mi a pošlu vám ho.

FUCK DANCE, I WANT SEIZURE [VIDEO]

Koncertní program je letošní květen neuvěřitelně nabitý jmény, které stojí za to vidět. Den před brněnským koncertem Discharge (15. května) bude v pražské Arše hrdý rodák z Winnipegu Aaron Funk se svoji breakcore hydrou Venetian Snares. Žádné zbytečné výšky, o to víc infarktu.
Na výborném fan videu je skladba z alba The Chocolate Wheelchair Album z roku 2003. Ne úplně aktuální věc, ale dobře ilustruje rozvernou agresivitu, kterou jsem se naučil si s Venetian Snares spojovat, a v jejímž duchu se nese i poslední album Filth. Pokud zrovna není vystřídaná romanticky rozervanou vážnou hudbou s útoky frenetického breakcore (alba Rossz Csillag Alatt Született a My Downfall) nebo prostě vzteklým hlukem.

OSLAV SVÝ ZOUFALSTVÍ

Zkáza se pozastavila a Festa Desperato hraje dál. Jedna z našich nejlepších hardcore punkových kapel zahraje 16. května v brněnském Yachtu. Jako bonus je v ceně i disbeat legenda Discharge (!) a slovenští Roxor. Utopíme se ve vichřici špíny.

DRINK AT ALTAR OF PLAGUES FOR YEAR OF NO LIGHT

Bylo deštivého prvního máje a mně se po nějaké době podařilo opět se dostat na Sedmičku. (Po cestě mi hráli Thergothon a Stabat Mater, což společně s deštěm a ještě o něco větší než obvyklé koncentraci žebráků a bezdomovců všude okolo udělalo už z cesty zvláštní zážitek.) Owlstorm Booking svým tuším prvním koncertem u nás skrze Slávka do Prahy vrátili francouzské Year of No Light a představili irské Altar of Plagues.

Year of No Light jsem minule viděl a mám jejich první desku, nicméně nepoznal jsem je. Najednou mají dva bubeníky, tři kytaristy, basáka a nemají zpěváka. Základ hudby je stejný, stále hrají něco, čemu se střídavě říká post-metal, post-hardcore, artcore; prostě zlého bratra post-rocku. Navíc se zálibou v post-punku, kterou lze vedle povedeného coveru Disorder od Joy Division vidět i v důrazu na rytmice. I díky němu a dobrému zvuku se v jejich hudbě dalo příjemně se ztratit.

Stejně jako u Altar of Plagues. O nich jsem věděl jen to, co jsem se dočetl z propagace koncertu. I přes to, že jde o Iry, hrají zcela kaskádský (z Cascadian) typ black metalu. Čili black metal jako od Wolves in the Throne Room, zde konkrétně jako Wolves in the Throne Room v době, kdy mě bavili. Vedle splitu Year of No Light s Rosettou a East of the Wall a LP Insuciety jsem nakoupil i tour verze desek SOL a White Tomb, tak doufám, že z desky budou znít podobně jako naživo. Obě kapely mohly hrát střídavě celou noc a bylo by to fajn. Velmi prospělo i to, že na pódiu zůstaly jen bubny a kapely hrály vytažené do publika. Sedmička tak vypadala optimálně zaplněná, nezůstávalo zbytečné stydlivé místo mezi pódiem a publikem a já neměl pocit, že se na kapelu dívám do akvária. Sedmička ten večer fungovala lépe než obvykle.

Mokrá cesta z kopce pak příjemně uzavřela večer prvního máje, který byl vlastně mnohem víc máchovský, než líbání pod sochou může kdy být.