EARTH NA DOBEŠCE
30. března 2012
Earth je zásadní, zřejmě první skutečně pomalá kytarová kapela a drone doom je obecně považován za její dítě. Na samém počátku devadesátých let, kdy svět objevoval grunge a Nirvanu, Kurtův kamarád Dylan Carlson připravoval půdu pro jednu z nejextrémnějších odnoží kytarové hudby. Z kunsthistorického pohledu (haha) je zajímavé si uvědomit, že grunge i drone doom jsou si mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo. Základ je totiž zcela stejný, jen na stupnici tíhy a pomalosti jsou každý někde jinde. Přičemž tím základem je proto-sludge vzniklý ze srážky přímosti hardcore punku s pomalostí a tíhou Black Sabbath u Black Flag (druhá strana desky My War), Flipper a Melvins.
(To mě zcela mimo téma příspěvku vede ke dvěma zmínkám. Zaprvé, Black Sabbath nejen že založili metal jako takový, ale jejich vliv vystopujete vpodstatě ve všech subžánrech tvrdé kytarové hudby. Troufl bych si tvrdit, že žádná jiná kapela neovlivnila tolik kapel, jako oni. S vědomím toho je pak jejich pozdější vývoj, Ozzyho sólová kariéra a jejich současná podoba jedním z umělecky nejsmutnějších příběhů vůbec. Zadruhé, chybí mi tu Kurt. To, že nepřežil svoji populární a komerčně úspěšnou fázi kytarový svět umělecky ochudilo, protože věřím, že nejzajímavějších věcí jsme se od něj měli teprve dočkat. Jeho hudební vkus, schopnost vzít originál a přehrát ho lépe, kamarádi - vedle Carlsona třeba právě Melvins - b strany singlů i vývoj od Bleach k In Utero a You Know You're Right, to všechno vede k prázdnému místu, které tady po něm zůstalo.)
Earth se v průběhu času od distorze drone doomu dostali ke zcela specifické formě hudby na pomezí instrumentálního doom metalu a country. A tento svůj countrydoom přivezli i do Prahy. Mám pomalé kytary rád, zvláště pak na živo. Dostatečná hlasitost dezorientuje, vytrhává z reálného prostředí, pomalé tempo (nebo jeho absence) hypnotizuje, díky čemuž osvobozujícím způsobem neslyším mimovolné myšlenky. Pomalé kytarové koncerty jsou pro mě taková instantní mentální dovolená bez turistů a zavazadel. Ideálně to funguje po dvou až třech pivech. Earth záhadným zůsobem dosáhli stejného efektu, ačkoli byli křehce potichu a já před nimi nestihl ani jedno pivo. Ne že bych z toho koncertu měl tendenci výskat nadšením a po návratu domů týden neposlouchal nic jiného, ale hlavou se mi celý koncert honily jen vlny písku a prachu jak z McCarthyho a ani jednou jsem se nezatěšil na konec. Earth pomohlo i nadmíru vychované a nadšené publikum. Jen jednomu fanouškovi přišlo jako dobrý nápad do soustředěného projevu kapely nadšením skutečně výskat a polodementně tleskat mimo jakýkoli přítomný rytmus, naštěstí to ale nakonec zase dostal pod kontrolu. Výrazným bonusovým bodem pro kapelu byl fakt, že jsem ani chvíli neměl pocit, že poslouchám špinavý (ne v tom dobrém slova smyslu) stoner. K překročení té hranice má Earth blízko, ale pohybovali se výhradně v mezích dobrého vkusu.
Předkapely jsem propásl, takže o nich leda jinde. Doufám, že zvuk závěrky mého foťáku nebyl slyšet o moc dál, než do mého ucha. Poslední co bych chtěl, je zařadit se mezi fotografy, kteří v zájmu zprostředkování a uchování zlomku zážitku z koncertu ten zážitek kazí všem okolo.
Earth je zásadní, zřejmě první skutečně pomalá kytarová kapela a drone doom je obecně považován za její dítě. Na samém počátku devadesátých let, kdy svět objevoval grunge a Nirvanu, Kurtův kamarád Dylan Carlson připravoval půdu pro jednu z nejextrémnějších odnoží kytarové hudby. Z kunsthistorického pohledu (haha) je zajímavé si uvědomit, že grunge i drone doom jsou si mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo. Základ je totiž zcela stejný, jen na stupnici tíhy a pomalosti jsou každý někde jinde. Přičemž tím základem je proto-sludge vzniklý ze srážky přímosti hardcore punku s pomalostí a tíhou Black Sabbath u Black Flag (druhá strana desky My War), Flipper a Melvins.
(To mě zcela mimo téma příspěvku vede ke dvěma zmínkám. Zaprvé, Black Sabbath nejen že založili metal jako takový, ale jejich vliv vystopujete vpodstatě ve všech subžánrech tvrdé kytarové hudby. Troufl bych si tvrdit, že žádná jiná kapela neovlivnila tolik kapel, jako oni. S vědomím toho je pak jejich pozdější vývoj, Ozzyho sólová kariéra a jejich současná podoba jedním z umělecky nejsmutnějších příběhů vůbec. Zadruhé, chybí mi tu Kurt. To, že nepřežil svoji populární a komerčně úspěšnou fázi kytarový svět umělecky ochudilo, protože věřím, že nejzajímavějších věcí jsme se od něj měli teprve dočkat. Jeho hudební vkus, schopnost vzít originál a přehrát ho lépe, kamarádi - vedle Carlsona třeba právě Melvins - b strany singlů i vývoj od Bleach k In Utero a You Know You're Right, to všechno vede k prázdnému místu, které tady po něm zůstalo.)
Earth se v průběhu času od distorze drone doomu dostali ke zcela specifické formě hudby na pomezí instrumentálního doom metalu a country. A tento svůj countrydoom přivezli i do Prahy. Mám pomalé kytary rád, zvláště pak na živo. Dostatečná hlasitost dezorientuje, vytrhává z reálného prostředí, pomalé tempo (nebo jeho absence) hypnotizuje, díky čemuž osvobozujícím způsobem neslyším mimovolné myšlenky. Pomalé kytarové koncerty jsou pro mě taková instantní mentální dovolená bez turistů a zavazadel. Ideálně to funguje po dvou až třech pivech. Earth záhadným zůsobem dosáhli stejného efektu, ačkoli byli křehce potichu a já před nimi nestihl ani jedno pivo. Ne že bych z toho koncertu měl tendenci výskat nadšením a po návratu domů týden neposlouchal nic jiného, ale hlavou se mi celý koncert honily jen vlny písku a prachu jak z McCarthyho a ani jednou jsem se nezatěšil na konec. Earth pomohlo i nadmíru vychované a nadšené publikum. Jen jednomu fanouškovi přišlo jako dobrý nápad do soustředěného projevu kapely nadšením skutečně výskat a polodementně tleskat mimo jakýkoli přítomný rytmus, naštěstí to ale nakonec zase dostal pod kontrolu. Výrazným bonusovým bodem pro kapelu byl fakt, že jsem ani chvíli neměl pocit, že poslouchám špinavý (ne v tom dobrém slova smyslu) stoner. K překročení té hranice má Earth blízko, ale pohybovali se výhradně v mezích dobrého vkusu.
Předkapely jsem propásl, takže o nich leda jinde. Doufám, že zvuk závěrky mého foťáku nebyl slyšet o moc dál, než do mého ucha. Poslední co bych chtěl, je zařadit se mezi fotografy, kteří v zájmu zprostředkování a uchování zlomku zážitku z koncertu ten zážitek kazí všem okolo.
BEN FROST & DANÍEL BJARNASON - SOLARIS
Solaris je především sci-fi román polského spisovatele Stanisława Lema ze staré školy skutečné science fiction. Lem je jediným evropským autorem, který patří do světové ligy sci-fi literatury, a Solaris je jeho neznámějším dílem. Minulý rok to bylo právě padesát let, kdy Solaris vyšlo poprvé, přičemž Ben Frost a pořadatelé Unsound festivalu to nechtěli nechat jen tak prošumět. Frost si vzal na pomoc kamaráda z labelu Bedroom Community Daníela Bjarnasona, který jeho zvukovému skladatelství propůjčuje zázemí klasického skladatelství a aranží, se kterými umí pracovat orchestr, a společně vytvořili v podstatě alternativní soundtrack k filmu, který podle románu Solaris natočil v sedmdesátých letech ikonický ruský režisér Andrej Tarkovskij. Frostovo a Bjarnasonovo Solaris poprvé naživo zaznělo na Unsound festivalu v Krakově v roce 2010. O rok později, v roce padesátého výročí prvního vydání knihy, bylo Solaris zlatým hřebem Unsound festivalu v New Yorku. Rok 2011 byl zároveň rokem vydání Solaris jako alba.
Spojení ambientně laděné elektroniky s klasickými postupy a naopak klasické hudby s postupy ambientu není v současné době úplně ojedinělá záležitost, a to až do té míry, že lze mluvit o určitém trendu – po Jóhannu Jóhannsonovi přišli např. Ólafur Arnalds, Pale Ravine, Haxan Cloak, A Winged Victory for the Sullen, From the Mouth of the Sun, Hildur Guðnadóttir, Hildur Guðnadóttir a Hauschka nebo třeba Tim Hecker a jeho Dropped Pianos. Což ovšem nijak nesnižuje kvality všech zmíněných. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá a až díky hejnu lze pomalu začít uvažovat o tom, že klasická hudba by se mohla vymanit z omezeného prostředí formálních koncertních síní, kde v podstatě po nástupu rocku fungovala jako zcela paralelní svět vedle hudby populární (resp. po vyhoření populární hudby jakožto relevantní umělecké kategorie pak jako paralelní svět vedle nezávislé hudby). Nebo naopak by tento vývoj mohl do koncertních síní přivést publikum, které na tísící prvou adaptaci Mozarta nepřijde. Solaris je v daném mikrožánru zřejmě nejambicióznější projekt, přitom paradoxně nejcitelněji postavený na dočasnosti své existence.
Frostovo By the Throat bylo pro mě zjevení – nadžánrové, mimožánrové, něco, co téměř celistvě uspokojuje můj schizofrenní vkus. Kdybych měl říct jednu desku posledních let, která na mě udělala největší dojem bez ohledu na žánry, bude to nepochybně By the Throat. Frosta tak od té doby sleduji poměrně pečlivě. Díky tomu jsem brzy zachytil první nahrávku ze Solaris, kterou byla skladba Reya. Ta mě nadchla a Solaris jsem si tak koupil hned po jeho vydání. Vinylová verze vyšlá o nějaké dva měsíce později pak byla první deska, kterou jsem si kdy předobjednal. Teď, zhruba po půl roce relativně pravidelného poslouchání, mám Solaris naposlouchané v podstatě stejně, jako po prvním poslechu. Stále stejné mám i dojmy z desky: Solaris je nekatarzivně gradující emoce. Poslouchat Solaris je jako zamilovat se ve zpomaleném záběru, intenzivní mix euforie a napětí v drone úpravě.
Při znalosti expresivních posledních desek Frosta (By the Throat) a Bjarnasona (Processions) se může zdát Solaris jako překvapení. Výrazově je velmi subtilní a abstraktní a při nedostatku pozornosti se snadno může většina alba zdát vatou. Je to starší Frostovo album Steel Wound nebo závěrečná skladba z jeho Theory of Machines – Forgetting You is Like Breathing Water, které mi Solaris připomínají. Neexpresivní vyznění jde navíc ruku v ruce s motivem a charakterem desky jakožto alternativního soundtracku, resp. soundtracku "na motivy". Existuje mnoho výborných soundtracků, které ale samostatně nijak zvlášť nefungují. Na druhou stranu, skládat soundtrack k použití ve filmu primárně s ohledem na jeho samostatnou uplatnitelnost se zdá být jako špatný nápad. Ačkoli Solaris nebyl psán jako podkres pro film, což autorům nepochybně dávalo větší svobodu, než kdyby byl, velmi dobře si jej ale jako podkres filmu představit dokážu. Možná díky respektování pravidel použitelného soundtracku se částečně ztratila schopnost hudby, která není primárně určena jako podpora konkrétních obrazů nebo příběhu, obrazy a příběh vytvářet. To Frostovo a Bjarnasonovo Solaris neumí – je o jeden stupeň abstrakce a introverze výš, operuje s přenášením pocitu. Což, jak jsem při snaze opřít svůj text o určitou informační hodnotu zjistil, bylo Frostovým záměrem. Kruhem mě to tak vrací k mé recepci Frostovy hudby – v hypotetickém světě, kde umím skládat hudbu, skládám něco jako Frost.
Bonusem je pro mě sympatický obal desky, který ačkoli na první pohled nevypadá jako příklad perfektního cover artu, dokládá, že se Frost nebere tak vážně, jak by se z některých rozhovorů mohlo zdát, viz předobraz obalu.
REYA (VM)
17. května bude Solaris zahráno naživo už popáté (viz komentáře), a to v koncertní síni Bély Bartóka v Budapešti. Frost bude opět doprovázen Bjarnasonem dirigovaným Krakovským symfonickým orchestrem (tedy orchestrem z místa Lemova rodného města a zároveň rodného města Solaris) a vystoupení bude opět doplněno o manipulace záběrů z Tarkovského Solaris připravených Brianem Eno a Nickem Robertsonem (k tomu co si představit pod manipulací záběrů a vůbec o historii projektu viz tady, Frostův skladatelský postup rozhodně stojí za povšimnutí). Vedle Solaris zazní skladby od Arvo Pärta a Henryka Górecki. Zatímco ve vlivech Pärta i Góreckiho je pravidelně zmiňován Bartók, Frost bývá označován za průsečík Reznora a právě Pärta. Tato přímá linie přímo vybízí k osmělování se ve vodách klasické hudby – Pärt i Górecki jsou k tomu výborné tipy.
Ve zkratce, pro návštěvu Budapeště není a jen tak nebude moc lepších záminek.
Spojení ambientně laděné elektroniky s klasickými postupy a naopak klasické hudby s postupy ambientu není v současné době úplně ojedinělá záležitost, a to až do té míry, že lze mluvit o určitém trendu – po Jóhannu Jóhannsonovi přišli např. Ólafur Arnalds, Pale Ravine, Haxan Cloak, A Winged Victory for the Sullen, From the Mouth of the Sun, Hildur Guðnadóttir, Hildur Guðnadóttir a Hauschka nebo třeba Tim Hecker a jeho Dropped Pianos. Což ovšem nijak nesnižuje kvality všech zmíněných. Navíc jedna vlaštovka jaro nedělá a až díky hejnu lze pomalu začít uvažovat o tom, že klasická hudba by se mohla vymanit z omezeného prostředí formálních koncertních síní, kde v podstatě po nástupu rocku fungovala jako zcela paralelní svět vedle hudby populární (resp. po vyhoření populární hudby jakožto relevantní umělecké kategorie pak jako paralelní svět vedle nezávislé hudby). Nebo naopak by tento vývoj mohl do koncertních síní přivést publikum, které na tísící prvou adaptaci Mozarta nepřijde. Solaris je v daném mikrožánru zřejmě nejambicióznější projekt, přitom paradoxně nejcitelněji postavený na dočasnosti své existence.
Frostovo By the Throat bylo pro mě zjevení – nadžánrové, mimožánrové, něco, co téměř celistvě uspokojuje můj schizofrenní vkus. Kdybych měl říct jednu desku posledních let, která na mě udělala největší dojem bez ohledu na žánry, bude to nepochybně By the Throat. Frosta tak od té doby sleduji poměrně pečlivě. Díky tomu jsem brzy zachytil první nahrávku ze Solaris, kterou byla skladba Reya. Ta mě nadchla a Solaris jsem si tak koupil hned po jeho vydání. Vinylová verze vyšlá o nějaké dva měsíce později pak byla první deska, kterou jsem si kdy předobjednal. Teď, zhruba po půl roce relativně pravidelného poslouchání, mám Solaris naposlouchané v podstatě stejně, jako po prvním poslechu. Stále stejné mám i dojmy z desky: Solaris je nekatarzivně gradující emoce. Poslouchat Solaris je jako zamilovat se ve zpomaleném záběru, intenzivní mix euforie a napětí v drone úpravě.
Při znalosti expresivních posledních desek Frosta (By the Throat) a Bjarnasona (Processions) se může zdát Solaris jako překvapení. Výrazově je velmi subtilní a abstraktní a při nedostatku pozornosti se snadno může většina alba zdát vatou. Je to starší Frostovo album Steel Wound nebo závěrečná skladba z jeho Theory of Machines – Forgetting You is Like Breathing Water, které mi Solaris připomínají. Neexpresivní vyznění jde navíc ruku v ruce s motivem a charakterem desky jakožto alternativního soundtracku, resp. soundtracku "na motivy". Existuje mnoho výborných soundtracků, které ale samostatně nijak zvlášť nefungují. Na druhou stranu, skládat soundtrack k použití ve filmu primárně s ohledem na jeho samostatnou uplatnitelnost se zdá být jako špatný nápad. Ačkoli Solaris nebyl psán jako podkres pro film, což autorům nepochybně dávalo větší svobodu, než kdyby byl, velmi dobře si jej ale jako podkres filmu představit dokážu. Možná díky respektování pravidel použitelného soundtracku se částečně ztratila schopnost hudby, která není primárně určena jako podpora konkrétních obrazů nebo příběhu, obrazy a příběh vytvářet. To Frostovo a Bjarnasonovo Solaris neumí – je o jeden stupeň abstrakce a introverze výš, operuje s přenášením pocitu. Což, jak jsem při snaze opřít svůj text o určitou informační hodnotu zjistil, bylo Frostovým záměrem. Kruhem mě to tak vrací k mé recepci Frostovy hudby – v hypotetickém světě, kde umím skládat hudbu, skládám něco jako Frost.
Bonusem je pro mě sympatický obal desky, který ačkoli na první pohled nevypadá jako příklad perfektního cover artu, dokládá, že se Frost nebere tak vážně, jak by se z některých rozhovorů mohlo zdát, viz předobraz obalu.
REYA (VM)
17. května bude Solaris zahráno naživo už popáté (viz komentáře), a to v koncertní síni Bély Bartóka v Budapešti. Frost bude opět doprovázen Bjarnasonem dirigovaným Krakovským symfonickým orchestrem (tedy orchestrem z místa Lemova rodného města a zároveň rodného města Solaris) a vystoupení bude opět doplněno o manipulace záběrů z Tarkovského Solaris připravených Brianem Eno a Nickem Robertsonem (k tomu co si představit pod manipulací záběrů a vůbec o historii projektu viz tady, Frostův skladatelský postup rozhodně stojí za povšimnutí). Vedle Solaris zazní skladby od Arvo Pärta a Henryka Górecki. Zatímco ve vlivech Pärta i Góreckiho je pravidelně zmiňován Bartók, Frost bývá označován za průsečík Reznora a právě Pärta. Tato přímá linie přímo vybízí k osmělování se ve vodách klasické hudby – Pärt i Górecki jsou k tomu výborné tipy.
Ve zkratce, pro návštěvu Budapeště není a jen tak nebude moc lepších záminek.
ZACK KOUNS - WE FOUND LOVE
Je prvního máje, takže tohle se hodí - Zack Kouns a jeho cover verze We Found Love od Rihanny. Zack Kouns umí zřejmě hrát na všechno a jako většina hudebníků mimo normální škálu si zvolil tvorbu na pomezí snesitelnosti. V jeho případě se jedná o směs zpěvu ve stylu amerických tradicionálů (a tedy prazákladu nejen amerického písničkářkství, něco jako tohle) a pískajících/drone/industriálních syntezátorů. Kounsovo We Found Love mi posunem nálady do patologicky hypnotické melancholie připomíná dokonce Coil a jejich verzi Tainted Love. Dle jeho slov: "Setting: a deep dark night, animals are tearing at your flesh and you've wrapped barbed wire around your face. Salvation."
Cover mimo jiné ukazuje dvě věci - We Found Love je dobře napsaná skladba (a jestli někoho ze současné pop scény můžu poslouchat, je to právě Rihanna) a Kouns to se svým hlasem umí. Video samo o sobě je bohužel úplně mimo náladu a hipster až to bolí. Skladbu samotnou si ale přehrávám pořád dokola.
EMPTYSET - MEDIUM
Emptyset chystají EP Medium, které má vyjít na konci března na Subtext Recordings. K tomu si nechali od Claytona Welhama a Sama Williamse nahrát video k titulní skladbě. Točilo se ve Woodchester Mansion, navenek hotové, ale uvnitř nikdy nedostavěné budovy neogotického sídla z 19. století. Woodchester Mansion je ideálním místem pro gotický horor, neživot několika duchů a vzhledem k možnosti si sídlo pronajmout i pro večírky na úrovni.
Z tracku samotného se zdá, že Emptyset hodlají pokračovat v minimalisticky výhružném netanečním technu v duchu minulé desky Demiurge (je na We Want War), takže je na co se těšit.
THE KVB @ FINAL CLUB
21. ledna 2012
Sledovat Letmo Productions se vyplácí. Což dělám. Druhá fáze, bez které to tak úplně nefunguje, je na jejich koncerty chodit. Což mi celý podzim nevycházelo. Byl jsem tak dobře informován o tom, co mi všechno uteklo. Kdyby šly věci podle plánu, přišel bych i o jejich lednový koncert, ale věci naštěstí podle plánu někdy nejdou. Neodjet na hory kvůli práci většinou bolí mnohem víc. Head in Body, The KVB, nacpaný Final, nákup nového splitu Trista s Lonesummer a okupování Finalu do zavíračky po třetí ráno, všechno to stálo za to.
Head in Body naživo je vlastně duo Head in Body a My Sister is Pregnant, dvou různých entit pražského kolektivu KLaNGundKRaCH. Jejich/jeho hudbu není lehké uchopit. Kdyby Jack Nicholson v The Shining nepřišel na přízračný swingový večírek, ale na přízračnou, snovou techno party, hráli by tam Head in Body. Pro získání konkrétnější představy doporučuji nový singl Dreamkiller. Zdaleka nehráli roli pouhé předkapely, a to ani s ohledem na kvalitu produkce, ani v s ohledem na počet přilákaných návštěvníků.
The KVB, Klaus von Barrel, naživo doprovázený klávesistkou Kat Day, hraje temnou, smutnou variantu Jesus and Mary Chain. Shoegaze kytary, vokál stažený mezi ostatní nástroje, jednoduchá, chytlavá melodika a jako bonus fakt, že vám umožní nadýchat se oparu osmdesátých let ve fázi hraní po sklepích. Umístění The KVB v několika žebříčcích roku 2011 mělo navíc za následek, že už to nebyli jenom Letmo, kdo o nich před koncertem věděl, a kapacita Finalu tak byla z velké části využita (hýbat se pořád ale dalo).
Z narkoticky rytmického bezčasí Head in Body jsem plynule přešel do podzemí osmdesátých let a díky charakteru Final Clubu jsem se do reality vracel jen pozvolna.
Sledovat Letmo Productions se vyplácí. Což dělám. Druhá fáze, bez které to tak úplně nefunguje, je na jejich koncerty chodit. Což mi celý podzim nevycházelo. Byl jsem tak dobře informován o tom, co mi všechno uteklo. Kdyby šly věci podle plánu, přišel bych i o jejich lednový koncert, ale věci naštěstí podle plánu někdy nejdou. Neodjet na hory kvůli práci většinou bolí mnohem víc. Head in Body, The KVB, nacpaný Final, nákup nového splitu Trista s Lonesummer a okupování Finalu do zavíračky po třetí ráno, všechno to stálo za to.
Head in Body naživo je vlastně duo Head in Body a My Sister is Pregnant, dvou různých entit pražského kolektivu KLaNGundKRaCH. Jejich/jeho hudbu není lehké uchopit. Kdyby Jack Nicholson v The Shining nepřišel na přízračný swingový večírek, ale na přízračnou, snovou techno party, hráli by tam Head in Body. Pro získání konkrétnější představy doporučuji nový singl Dreamkiller. Zdaleka nehráli roli pouhé předkapely, a to ani s ohledem na kvalitu produkce, ani v s ohledem na počet přilákaných návštěvníků.
The KVB, Klaus von Barrel, naživo doprovázený klávesistkou Kat Day, hraje temnou, smutnou variantu Jesus and Mary Chain. Shoegaze kytary, vokál stažený mezi ostatní nástroje, jednoduchá, chytlavá melodika a jako bonus fakt, že vám umožní nadýchat se oparu osmdesátých let ve fázi hraní po sklepích. Umístění The KVB v několika žebříčcích roku 2011 mělo navíc za následek, že už to nebyli jenom Letmo, kdo o nich před koncertem věděl, a kapacita Finalu tak byla z velké části využita (hýbat se pořád ale dalo).
Z narkoticky rytmického bezčasí Head in Body jsem plynule přešel do podzemí osmdesátých let a díky charakteru Final Clubu jsem se do reality vracel jen pozvolna.
CUT HANDS @ GALERIE DIVUS
20. ledna 2012
Cut Hands je nový projekt Williama Bennetta, zakladatele Whitehouse a legendární postavy extrémní elektroniky. V Cut Hands spojil industrial s africkými tribal rytmy a vytvořil tak perfektní přemostění základní archetypální hudby do současného městského světa. Podobnou hudbu jsem hledal dlouho a tak trochu mě zaráží, že na stejném konceptu neexistuje spousta projektů už dávno. Support Cut Hands tvořil noise/drone projekt S/M a společný set od DJ Aitcher Clarka & VJ Pleione, a to v režii Arkham Productions.
Večer byl poznamenaný několika faktory. V návaznosti na určité technické potíže hrál Bennett oproti plánu jako první, S/M hráli do zbytečně rozsvíceného sálu, na závěrečný set Clarka ke své škodě téměř nikdo nevydržel a obecně bylo lidí méně, než by produkci i sálu galerie Divus slušelo. S/M svým skřípavým drone mohli dobře uvést náladu a Bennett i Clark (ten zvláště v druhé půlce setu) by si zasloužili rozpohybovanější taneční party. V Divusu jsem si vzpomněl na poslední pražské vystoupení Venetian Snares, které mělo přesně to, co tomuto večeru scházelo - perfektně gradující dramaturgii, stroboskop do černého sálu a mosh pit pod pódiem.
Nicméně ačkoli jsem si odnesl pocit ne zcela využitého potenciálu (je třeba říct, že většina vytýkaného byla mimo vliv kohokoli zúčastněného), nemyslím, že někdo své účasti litoval - obsah produkce ani její zvuk k tomu nedával důvod. Organizátorům patří velké díky i přes mé držkování.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
