Zobrazují se příspěvky se štítkemdown-tempo. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdown-tempo. Zobrazit všechny příspěvky
The Poisoned Glass v Praze
Do Prahy se 17. dubna 2016, pár dní po premiéře na Roadburnu, dovalí hlomozící duo The Poisoned Glass, jež tvoří klíčové postavy americké stoner / doom / sludge / drone scény: G. Stuart Dahlquist a Edgy 59.
https://youtu.be/cCemYTZqCUc
Není mnoho legendárnějších kapel v ranku extrémního doomu než byli Burning Witch. Kapela vzniklá na troskách Thorr’s Hammer měla ve svých řadách kromě výše zmíněné dvojice i další věrozvěsty: Grega Andersona a Stephena O’Malleyho, kteří následně spolu s Dahlquistem založili dnes notoricky známé Sunn O))) (ve trojici nahráli první dvě alba GrimmRobe Demos a ØØ Void). Tvorba Burning Witch inspirovala nespočet dalších, aniž by se ale někdo přiblížil jejich výrazu, kterému je vlastní stejnou měrou jak atavistický “sabbaťácký” metal, tak i bezčasé dronové víry. Krajně neutěšenou psychedelii doplňují drogami a nemocí nasáklé texty v podání Edgyho smirkových skřeků, jež občas prokládá “čistějším” vokálem, co připomene silně dezorientovaného Ozzyho bez jakékoliv kognitivní funkce. Když si vytyčíte prostor mezi následujícími skupinami (ať už BW předcházely, byly souputníky nebo patřily k vlně následovníků), budete mít představu odkud vakuum vcucává: velmi raní Cathedral, Graves at Sea, Noothgrush, Monarch, Thou.
Stuart hrál na basu chvíli i v Goatsnake. Co pak působilo jen jako jeden z jeho projektů, Asva (odvozené ze sanskrtu znamenající “tažný kůň” ale také “nemajetný”), se ukázalo jako jeho nejosobitější počin. Přestože často řazena - a určitě ne bezdůvodně - do drone škatulky a mezi personálně spřizněnými kapelami nakonec relativně přehlížená (v line-upu se mihnul i Trey Spruance z Mr. Bungle, Secret Chiefs 3 a Faith No More), Asva vyčnívala svou originalitou i celkovou náladou. Kde většina prahla po temnotě a všelijaké efektnosti, Asva překvapovala svou upřímností a přes veškerou tíhu zvuku jakýmsi vnitřním světlem. Jejich skladby byly vlastně opravdu skladbami, i přes svou kolosální stopáž a vývoj v tektonickém měřítku. Tyhle tendence se čím dál víc obnažovaly. Album What You Don't Know Is Frontier (Southern Records), se kterým se poprvé (a asi naposledy) objevili roku 2009 v Praze, bylo silně ovlivněné smrtí Stuartova bratra Michaela (mimochodem bubeníka indie rockových Silkworm) a následující Presences of Absences (Important Records) s hostujícím Toby Driverem (Kayo Dot) posunulo Asvu až do oblastí vlastních spíš sakrální hudbě. Patrný vliv Arvo Pärta z jejich muziky kupodivu neudělal ještě zasmušilejší záležitost, ale naopak pozitivní zážitek, ovšem bez nánosů patosu a veškeré uslintané vstřícnosti.
Už při mixování Presences of Absences, tedy v roce 2009, Stuart znovu kontaktoval Edgyho a vzniklo duo The Poisoned Glass - pomalu, jak se na jejich produkci sluší a patří, si začali vyměňovat nápady a nahrávky, což letos vyústí v debut na Ritual Productions (Bong, Ramesses, Horse Latitudes). Basa, varhany, vokál: nic víc, přesto maximální zahuštění atmosféry. Edgyho hlas je pořád ve vrcholné formě, připomínajíc kromě zmíněných reminiscencí třeba i obskurní figurku Mr. Doctor z italsko-slovinských Devil Doll prostou těch nejteatrálnějších poloh. Bude to silné.
Equally excited about their booking is Roadburn’s artist director Walter Hoeijmakers: "The spirit of Burning Witch has always loomed large over Roadburn Festival, so it shouldn’t come as a surprise that I’m overly excited about Stuart Dahlquist and Edgy59 forming a new, unholy racket, named The Poisoned Glass. The sound of The Poisoned Glass has all that you’re looking for in a orchestral doom band – noisy textures, eerie atmospherics, twisted harmonies, slow, haunting dirges, and tortured vocals by the ultimate goth, Edgy59. Like Burning Witch, The Poisoned Glass will become essential as well for all our damned souls."
Ten večer se ale zrovna tak těšíme na obě předkapely, které se na první pohled hodně liší jak od The Poisoned Glass, tak od sebe navzájem, aniž by však chyběla hlubší jednotící linie. Sister Body je duo s historií v kolektivu KLaNGundKRaCH, první kazeta jim vyšla na americkém labelu Spleencoffin, druhá na britském Tesla Tapes. Žánrově patří mezi pohrobky taneční scény, u kterých euforie rave parties devadesátých let přežívá jen jako vzdálená ozvěna. Sister Body staví sice na rytmice dubu, výsledkem je ale těkavý, hypnotický soundtrack k dezorientovaným snům nad ránem, kdy už nefunguje večírkový rauš, ale střízlivost je ještě daleko. Znát je můžete z pražských sklepů, loňského Chee Chaak festivalu nebo prvního loňského večera Vinyla live.
https://plastika.bandcamp.com/
Core Belief z Rakovníka by mohly působit jako hippies, ale jejich sound na pomezí psychedelické kytarovky a shoegaze evokuje spíš indiánský rituál než prosluněný Woodstock. Jejich lapač snů vám nic neodstíní, jen vše zesílí. Bubenice hraje i v Manon Meurt, kteří na sebe upozornili předskakováním My Bloody Valentine nebo The Ecstasy Of Saint Theresa na 25. narozeninách Radia 1.
http://bandzone.cz/corebelief
FB: https://www.facebook.com/events/182364192139010/
PŘEDPRODEJ: https://goout.cz/en/tickets/the-poisoned-glass+sister-body+core-belief/fxk/
https://youtu.be/cCemYTZqCUc
Není mnoho legendárnějších kapel v ranku extrémního doomu než byli Burning Witch. Kapela vzniklá na troskách Thorr’s Hammer měla ve svých řadách kromě výše zmíněné dvojice i další věrozvěsty: Grega Andersona a Stephena O’Malleyho, kteří následně spolu s Dahlquistem založili dnes notoricky známé Sunn O))) (ve trojici nahráli první dvě alba GrimmRobe Demos a ØØ Void). Tvorba Burning Witch inspirovala nespočet dalších, aniž by se ale někdo přiblížil jejich výrazu, kterému je vlastní stejnou měrou jak atavistický “sabbaťácký” metal, tak i bezčasé dronové víry. Krajně neutěšenou psychedelii doplňují drogami a nemocí nasáklé texty v podání Edgyho smirkových skřeků, jež občas prokládá “čistějším” vokálem, co připomene silně dezorientovaného Ozzyho bez jakékoliv kognitivní funkce. Když si vytyčíte prostor mezi následujícími skupinami (ať už BW předcházely, byly souputníky nebo patřily k vlně následovníků), budete mít představu odkud vakuum vcucává: velmi raní Cathedral, Graves at Sea, Noothgrush, Monarch, Thou.
Stuart hrál na basu chvíli i v Goatsnake. Co pak působilo jen jako jeden z jeho projektů, Asva (odvozené ze sanskrtu znamenající “tažný kůň” ale také “nemajetný”), se ukázalo jako jeho nejosobitější počin. Přestože často řazena - a určitě ne bezdůvodně - do drone škatulky a mezi personálně spřizněnými kapelami nakonec relativně přehlížená (v line-upu se mihnul i Trey Spruance z Mr. Bungle, Secret Chiefs 3 a Faith No More), Asva vyčnívala svou originalitou i celkovou náladou. Kde většina prahla po temnotě a všelijaké efektnosti, Asva překvapovala svou upřímností a přes veškerou tíhu zvuku jakýmsi vnitřním světlem. Jejich skladby byly vlastně opravdu skladbami, i přes svou kolosální stopáž a vývoj v tektonickém měřítku. Tyhle tendence se čím dál víc obnažovaly. Album What You Don't Know Is Frontier (Southern Records), se kterým se poprvé (a asi naposledy) objevili roku 2009 v Praze, bylo silně ovlivněné smrtí Stuartova bratra Michaela (mimochodem bubeníka indie rockových Silkworm) a následující Presences of Absences (Important Records) s hostujícím Toby Driverem (Kayo Dot) posunulo Asvu až do oblastí vlastních spíš sakrální hudbě. Patrný vliv Arvo Pärta z jejich muziky kupodivu neudělal ještě zasmušilejší záležitost, ale naopak pozitivní zážitek, ovšem bez nánosů patosu a veškeré uslintané vstřícnosti.
Už při mixování Presences of Absences, tedy v roce 2009, Stuart znovu kontaktoval Edgyho a vzniklo duo The Poisoned Glass - pomalu, jak se na jejich produkci sluší a patří, si začali vyměňovat nápady a nahrávky, což letos vyústí v debut na Ritual Productions (Bong, Ramesses, Horse Latitudes). Basa, varhany, vokál: nic víc, přesto maximální zahuštění atmosféry. Edgyho hlas je pořád ve vrcholné formě, připomínajíc kromě zmíněných reminiscencí třeba i obskurní figurku Mr. Doctor z italsko-slovinských Devil Doll prostou těch nejteatrálnějších poloh. Bude to silné.
Equally excited about their booking is Roadburn’s artist director Walter Hoeijmakers: "The spirit of Burning Witch has always loomed large over Roadburn Festival, so it shouldn’t come as a surprise that I’m overly excited about Stuart Dahlquist and Edgy59 forming a new, unholy racket, named The Poisoned Glass. The sound of The Poisoned Glass has all that you’re looking for in a orchestral doom band – noisy textures, eerie atmospherics, twisted harmonies, slow, haunting dirges, and tortured vocals by the ultimate goth, Edgy59. Like Burning Witch, The Poisoned Glass will become essential as well for all our damned souls."
Ten večer se ale zrovna tak těšíme na obě předkapely, které se na první pohled hodně liší jak od The Poisoned Glass, tak od sebe navzájem, aniž by však chyběla hlubší jednotící linie. Sister Body je duo s historií v kolektivu KLaNGundKRaCH, první kazeta jim vyšla na americkém labelu Spleencoffin, druhá na britském Tesla Tapes. Žánrově patří mezi pohrobky taneční scény, u kterých euforie rave parties devadesátých let přežívá jen jako vzdálená ozvěna. Sister Body staví sice na rytmice dubu, výsledkem je ale těkavý, hypnotický soundtrack k dezorientovaným snům nad ránem, kdy už nefunguje večírkový rauš, ale střízlivost je ještě daleko. Znát je můžete z pražských sklepů, loňského Chee Chaak festivalu nebo prvního loňského večera Vinyla live.
https://plastika.bandcamp.com/
Core Belief z Rakovníka by mohly působit jako hippies, ale jejich sound na pomezí psychedelické kytarovky a shoegaze evokuje spíš indiánský rituál než prosluněný Woodstock. Jejich lapač snů vám nic neodstíní, jen vše zesílí. Bubenice hraje i v Manon Meurt, kteří na sebe upozornili předskakováním My Bloody Valentine nebo The Ecstasy Of Saint Theresa na 25. narozeninách Radia 1.
http://bandzone.cz/corebelief
FB: https://www.facebook.com/events/182364192139010/
PŘEDPRODEJ: https://goout.cz/en/tickets/the-poisoned-glass+sister-body+core-belief/fxk/
THE BODY - I SHALL DIE HERE
Metal už dávno není žánr, ve kterém by docházelo k výraznému posouvání hranic. Zareagoval na to poměrně logicky návratem ke kořenům, díky čemuž najednou spoustu kapel hraje mix Black Sabbath a Electric Wizard a říká tomu stoner, Darkthrone se pak podařilo přitáhnout pozornost ke starému thrash metalu. Extrémní metal už dlouho nepřišel s něčím, co by tu nebylo už před deseti lety. Vzácnou výjimkou jsou Knelt Rote a The Body, v obou případech kapely žijící v americkém Portlandu.
The Body nezapadají hladce do žádné z metalových škatulek. Převážně pomalý rytmus asociuje doom metal nebo sludge, estetika je do značné míry společná s vážně braným grindcorem a zvukově připomínají řezavý industriál. Zvláštní kapitolou jsou vokály. Namísto předpokládaného hluboce posazeného growlu či murmuru Chip King křičí vysoce posazeným hlasem, který skoro připomíná Jeffa Smithe, vokalistu legendární americké skramz kapely Jeromes Dream. Což je zvuk, který od chlapa s vizáží motorkáře kombinovaného s fanatickým survivalistou nečekáte (druhý a poslední člen kapely Lee Buford vypadá zrovna tak). King tak budí dojem, že Smithe sežral a ten z jeho břicha zběsile křičí o pomoc. Poloha vokálu výrazně pomáhá nepříjemně reálnému vyznění kapely, protože neslyšíte metalovou pózu, ale skutečný křik.
The Body vydávají desky od roku 2004, více pozornosti ale začali přitahovat až v posledních pár letech (Knelt Rote tento typ pozornosti teprve čeká). A pozornosti přibude, právě vyšlá deska I Shall Die Here je totiž peklo. Na ní spojili své síly s Haxan Cloakem, který je známý svými hororovými, temně ambientními plochami s využitím akustických nástrojů, a výsledek je možná to nejlepší pro obě zúčastněné strany. The Body dělají to, co vždycky, Haxan Cloak to zvučí a produkuje. Spolupráce jim paradoxně eliminovala určitou roztěkanost a výsledek je hodně soustředěná, na kost ohlodaná noční můra. Nejde ale o noční můru ze světa Dračího doupěte, I Shall Die Here je hudební podkres k mučení arabů americkými vojáky, ke křižování protestujících ve zmrzlém lese na okraji Kyjeva nebo k rozřezávání afrických albínů tamními čaroději. Jo, ty tady umřeš, ale ještě mi chvilku vydrž.
Není to tak dávno, co se objevila zpráva, že americká armáda mučí mimo jiné hudbou Skinny Puppy. Vkus dobrý, ale I Shall Die Here bere audiosadismus na jiný level. Jenom na druhý track Alone All the Way bych dával pozor. Být nihilistický boxerský manažer, tímto trackem budu svému svěřenci vymývat mozek před zápasem. Výsledkem by nepochybně byly zdemolované šatny a k smrti ubití protivníci, rozhodčí i hostesky. To je zhudebněné násilí s ohromně motivačně gradující rytmikou. Ostatní věci jsou trochu jako zmodernizovaní Khanate, kteří neuspávají nekonečností.
V Praze už v neděli!
http://carymlhy.blogspot.co.uk/2014/01/telo-ve-sklepe.html https://www.facebook.com/events/1506673426225017/ http://www.last.fm/event/3750835+The+Body+at+Chapeau+Rouge+on+13+April+2014
UTOPENÝ V BAHNĚ A.K.A. THIS IS SLUDGE
Se sludgem je vždycky potíž. Obecná shoda je, že vznikl nejspíš tak, že se zpomalil punk. Jak už jsem psal v reportu z Earth, byly u toho nejspíš Black Flag, Flipper a Melvins. Nicméně hardcore punkový sludge je spíš popelka, mnohem častěji sludge sousedí a překrývá se se stonerem nebo doom metalem.
Kapitola sama pro sebe je vztah sludge a post-metalu. Většina post-metalových kapel má více či méně taky něco společného s hardcorem, ale oproti sludge má post-metal většinou styčné plochy s post-rockem nebo progresivním metalem. Vzhledem k nevyjasněnosti post žánrů se zkoušely termíny jako atmosférický sludge, což je ale hrozná blbost. Sludge je bahno – hnusné, smrdí a pomalu vás stáhne pod hladinu. Zbyde vám jenom bezmoc.
Podle mě platí, že nikdo nehraje sludge líp, než hardcore punkové / power violence kapely. Ten přímočarý přístup a nevyjasněná, nedogmatická image mi vyhovují nejvíc. Navíc jsou to kapely, které dokáží zahrát sludge i pod tři minuty. Nicméně snad až mimo staré sedmipalce Corrupted téměř neexistují alba, která by byla celá poskládána z krátkých sludge skladeb.
Endless Blockade byla nejlepší power violence kapela mimo první vlnu žánru, společně s California Love. A jediný okultní power violence, který znám. Dneska hrají ve skoro stejném složení pod jménem Column of Heaven, ale není to ono. O California Love už jsem psal, je to hudební ekvivalent nenávisti. Japonští Corrupted byli nejlepší sludge kapela všech dob. Taky nejtvrdší. Ještě hrají, ale po posledním albu v jiném stylu oznámil zpěvák odchod, takže je lepší už asi nic neočekávat. Z nějakého důvodu měli texty ve španělštině, Estar En Visperas De Ultima pěkně v kostce shrnuje jejich různé polohy. Crossed Out a Man Is The Bastard jsou power violence kapely ze staré školy, Excruciating Terror je legendární grindcore a Warcollapse ultimátní crust. (Janne z Warcollapse má vedle toho projekt Siebensünden, což je blíž na kost ohlodanému doom metalu s vokálem jako od čarodějnice s polámanými hnáty.)
Utopený v bahně je výběr sludge skladeb od kapel, které nehrály sludge, a Corrupted s Noothgrush, absolutní špičky sludge kapel.
1 The Endless Blockade - Angra Mainyu
2 California Love – Stumble To Failure
3 Corrupted – Estar En Visperas De Ultima
4 Crossed Out – Crutch
5 Man Is the Bastard – The Arena
6 Excruciating Terror – Self Destruct
7 Warcollapse – Massgenocide
8 Noothgrush – Extraction
LINK.
PIG DESTROYER - NATASHA
Pig Destroyer jsou grindcorem tak nějak ve své vlastní lize. Nepatří mezi oldschool grindcore ani mezi moderní gore porn groove grindy, a přes spalující grindcore nasazení jsou pořád někde na dohled metalu. Možná něco jako kdysi Assück. Třeba Phantom Limb mi přijde (nebo minimálně v době, kdy jsem o desce psal přišla) jako ultimátní kolize grindcore a Slayer. Což mi sedí (nebo minimálně tehdy sedělo). Navíc nejen že mají texty, ale mají texty, které stojí zato si i přečíst. Zvláště pokud se chcete podívat do supertísnivého světa amerických náctiletých otloukánků stalkujících královny plesů s brutálním vyústěním. Zobecnil bych to na textovou tématiku starého amerického death metalu vsazeného do reálnějšího prostředí na úrovni makabrózní poezie.
Vedle toho vždycky trochu koketovali i se zpomalením. Třeba na Prowler in the Yard je několik věcí, kde grindcore nekoliduje se Slayer, ale s Black Sabbath. Tahle tendence vyvrcholila na bonusovém DVD (kvůli 5.1 surround zvuku) k desce Terrifyer nazvaném Natasha. Natasha je jedna třiceti osmi minutová sludge skladba o vraždě ze zhrzené lásky a sežrání vypravěče a pachatele obětí vrostlou v a sroslou s místem, kde ji nechal. Třicet osm minut je hodně. Osobně nejsem fanda nesoudně dlouhých skladeb. Nicméně na youtube existuje tohle video se sedmiminutovým Natashiným výstřihem odehraným na pozadí příběhu ze střední jihokorejské školy o problémové holce, klukovi, co se do ní zamiluje, a násilných konfliktů s jejím starým gangem. Video je natočeno reálně a syrově na vysoké úrovni jihokorejských filmů (v posledních dejme tomu deseti letech od tam přišla spousta perfektních filmů, třeba Oldboy a Sympathy for Lady Vengeance nebo starší věci od Kim Ki-duka patří mezi mé top filmy vůbec). Podle komentáře na YT jde o video k nějakého korejskému popu (kdyby tak takhle vypadaly všechny popové klipy) a je natolik dobré, že mám pocit, jako bych koukal na plnohodnotný film vměstnaný do sedmi minut. Ačkoli dějově nemá s Natashovu nic společného (s trochou fantazie by vlastně mohl být jejím prequelem), fungují dohromady perfektně. Klip je výrazně lepší, než metalová videa bývají a Natasha mu dává obludně mrazivou atmosféru s až hmatatelnou hrozbou tragédie, z čehož vychází jeden z mých nejoblíbenějších klipů.
Post je přes stáří videa i skladby (2004) skoro aktuální proto, že Pig Destroyer přijedou na Brutal Assault. Byla by velká chyba mít Brutal Assault zažitý jen jako sjezd ožralých důkazů evoluce. Samozřejmě tam takové potkáte. S postupujícím časem stráveným na místě se pak zdá, že někteří návštěvníci mají opice za ještě hodně nedávné předky a možná je stále potkávají na rodinných slavnostech. Na druhou stranu, Brutal Assault nabízí kouzelnou směs všemožného metalu a příbuzných stylů, kterou mezi festivaly budete hledat s obtížemi, a to i ze světového hlediska. A mají perfektní stan s téměř nonstop horory, kde se člověk může najíst, schovat před sluncem, deštěm a kde trávím zhruba stejně času jako na kapelách. Hlavně ale na soupisce kapel tradičně figuruje jméno, kvůli kterému má cenu tam jet, i kdyby zbytek festivalu tvořila vata našlehaná z kytarových sól, džínových vest a piva (někdy je i tohle fajn). Jel jsem tam kvůli Neurosis (a po většinu festivalu se bavil rozpoznáváním lidí, kteří tam byli jen kvůli nim), jel jsem tam kvůli Ulver. Loni mi taková kapela na soupisce chyběla, zato letos mě tam vedle Pig Destroyer silně táhnou ještě Ministry a Godflesh, s Crowbar jako bonusem. A extrémně mě baví představa, že Pig Destroyer zahrají Natashu. Celou.
EARTH NA DOBEŠCE
30. března 2012
Earth je zásadní, zřejmě první skutečně pomalá kytarová kapela a drone doom je obecně považován za její dítě. Na samém počátku devadesátých let, kdy svět objevoval grunge a Nirvanu, Kurtův kamarád Dylan Carlson připravoval půdu pro jednu z nejextrémnějších odnoží kytarové hudby. Z kunsthistorického pohledu (haha) je zajímavé si uvědomit, že grunge i drone doom jsou si mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo. Základ je totiž zcela stejný, jen na stupnici tíhy a pomalosti jsou každý někde jinde. Přičemž tím základem je proto-sludge vzniklý ze srážky přímosti hardcore punku s pomalostí a tíhou Black Sabbath u Black Flag (druhá strana desky My War), Flipper a Melvins.
(To mě zcela mimo téma příspěvku vede ke dvěma zmínkám. Zaprvé, Black Sabbath nejen že založili metal jako takový, ale jejich vliv vystopujete vpodstatě ve všech subžánrech tvrdé kytarové hudby. Troufl bych si tvrdit, že žádná jiná kapela neovlivnila tolik kapel, jako oni. S vědomím toho je pak jejich pozdější vývoj, Ozzyho sólová kariéra a jejich současná podoba jedním z umělecky nejsmutnějších příběhů vůbec. Zadruhé, chybí mi tu Kurt. To, že nepřežil svoji populární a komerčně úspěšnou fázi kytarový svět umělecky ochudilo, protože věřím, že nejzajímavějších věcí jsme se od něj měli teprve dočkat. Jeho hudební vkus, schopnost vzít originál a přehrát ho lépe, kamarádi - vedle Carlsona třeba právě Melvins - b strany singlů i vývoj od Bleach k In Utero a You Know You're Right, to všechno vede k prázdnému místu, které tady po něm zůstalo.)
Earth se v průběhu času od distorze drone doomu dostali ke zcela specifické formě hudby na pomezí instrumentálního doom metalu a country. A tento svůj countrydoom přivezli i do Prahy. Mám pomalé kytary rád, zvláště pak na živo. Dostatečná hlasitost dezorientuje, vytrhává z reálného prostředí, pomalé tempo (nebo jeho absence) hypnotizuje, díky čemuž osvobozujícím způsobem neslyším mimovolné myšlenky. Pomalé kytarové koncerty jsou pro mě taková instantní mentální dovolená bez turistů a zavazadel. Ideálně to funguje po dvou až třech pivech. Earth záhadným zůsobem dosáhli stejného efektu, ačkoli byli křehce potichu a já před nimi nestihl ani jedno pivo. Ne že bych z toho koncertu měl tendenci výskat nadšením a po návratu domů týden neposlouchal nic jiného, ale hlavou se mi celý koncert honily jen vlny písku a prachu jak z McCarthyho a ani jednou jsem se nezatěšil na konec. Earth pomohlo i nadmíru vychované a nadšené publikum. Jen jednomu fanouškovi přišlo jako dobrý nápad do soustředěného projevu kapely nadšením skutečně výskat a polodementně tleskat mimo jakýkoli přítomný rytmus, naštěstí to ale nakonec zase dostal pod kontrolu. Výrazným bonusovým bodem pro kapelu byl fakt, že jsem ani chvíli neměl pocit, že poslouchám špinavý (ne v tom dobrém slova smyslu) stoner. K překročení té hranice má Earth blízko, ale pohybovali se výhradně v mezích dobrého vkusu.
Předkapely jsem propásl, takže o nich leda jinde. Doufám, že zvuk závěrky mého foťáku nebyl slyšet o moc dál, než do mého ucha. Poslední co bych chtěl, je zařadit se mezi fotografy, kteří v zájmu zprostředkování a uchování zlomku zážitku z koncertu ten zážitek kazí všem okolo.
Earth je zásadní, zřejmě první skutečně pomalá kytarová kapela a drone doom je obecně považován za její dítě. Na samém počátku devadesátých let, kdy svět objevoval grunge a Nirvanu, Kurtův kamarád Dylan Carlson připravoval půdu pro jednu z nejextrémnějších odnoží kytarové hudby. Z kunsthistorického pohledu (haha) je zajímavé si uvědomit, že grunge i drone doom jsou si mnohem blíž, než by se na první pohled zdálo. Základ je totiž zcela stejný, jen na stupnici tíhy a pomalosti jsou každý někde jinde. Přičemž tím základem je proto-sludge vzniklý ze srážky přímosti hardcore punku s pomalostí a tíhou Black Sabbath u Black Flag (druhá strana desky My War), Flipper a Melvins.
(To mě zcela mimo téma příspěvku vede ke dvěma zmínkám. Zaprvé, Black Sabbath nejen že založili metal jako takový, ale jejich vliv vystopujete vpodstatě ve všech subžánrech tvrdé kytarové hudby. Troufl bych si tvrdit, že žádná jiná kapela neovlivnila tolik kapel, jako oni. S vědomím toho je pak jejich pozdější vývoj, Ozzyho sólová kariéra a jejich současná podoba jedním z umělecky nejsmutnějších příběhů vůbec. Zadruhé, chybí mi tu Kurt. To, že nepřežil svoji populární a komerčně úspěšnou fázi kytarový svět umělecky ochudilo, protože věřím, že nejzajímavějších věcí jsme se od něj měli teprve dočkat. Jeho hudební vkus, schopnost vzít originál a přehrát ho lépe, kamarádi - vedle Carlsona třeba právě Melvins - b strany singlů i vývoj od Bleach k In Utero a You Know You're Right, to všechno vede k prázdnému místu, které tady po něm zůstalo.)
Earth se v průběhu času od distorze drone doomu dostali ke zcela specifické formě hudby na pomezí instrumentálního doom metalu a country. A tento svůj countrydoom přivezli i do Prahy. Mám pomalé kytary rád, zvláště pak na živo. Dostatečná hlasitost dezorientuje, vytrhává z reálného prostředí, pomalé tempo (nebo jeho absence) hypnotizuje, díky čemuž osvobozujícím způsobem neslyším mimovolné myšlenky. Pomalé kytarové koncerty jsou pro mě taková instantní mentální dovolená bez turistů a zavazadel. Ideálně to funguje po dvou až třech pivech. Earth záhadným zůsobem dosáhli stejného efektu, ačkoli byli křehce potichu a já před nimi nestihl ani jedno pivo. Ne že bych z toho koncertu měl tendenci výskat nadšením a po návratu domů týden neposlouchal nic jiného, ale hlavou se mi celý koncert honily jen vlny písku a prachu jak z McCarthyho a ani jednou jsem se nezatěšil na konec. Earth pomohlo i nadmíru vychované a nadšené publikum. Jen jednomu fanouškovi přišlo jako dobrý nápad do soustředěného projevu kapely nadšením skutečně výskat a polodementně tleskat mimo jakýkoli přítomný rytmus, naštěstí to ale nakonec zase dostal pod kontrolu. Výrazným bonusovým bodem pro kapelu byl fakt, že jsem ani chvíli neměl pocit, že poslouchám špinavý (ne v tom dobrém slova smyslu) stoner. K překročení té hranice má Earth blízko, ale pohybovali se výhradně v mezích dobrého vkusu.
Předkapely jsem propásl, takže o nich leda jinde. Doufám, že zvuk závěrky mého foťáku nebyl slyšet o moc dál, než do mého ucha. Poslední co bych chtěl, je zařadit se mezi fotografy, kteří v zájmu zprostředkování a uchování zlomku zážitku z koncertu ten zážitek kazí všem okolo.
SUNDOWNING @ CHAPEAU ROUGE
6. ledna 2012
Koncerty ve sklepě Chapeau bývají trochu absurdní. Ježíš táhne na Berlín jako předkapela Monarch! hráli snad víc než dvakrát tak dlouho než Monarch! (tam ale svoji roli hrálo to, že Monarch! se po cestě někde ztratili), hned po konci skvělého koncertu Bone Awl se do sklepa začali trousit fanoušci Kayova electro večírku, jejichž věkový průměr se pohyboval ne moc nad sedmnácti, a pravidlo trojic potvrdil koncert Sundowning. Nebo spíš takhle, já si myslel, že jdu na koncert Sundowning. Ve skutečnosti jsem šel na minifest mladých českých progresivně metalových a metalcore kapel (celkem byly tuším čtyři), ke kterému byli Sundowning z nějakého důvodu připojeni. Fanoušky těch kapel Sundowning nezajímali a naopak. Z nějakého důvodu byly na stránkách Chapeau se Sundowning uvedeny dvě úplně jiné kapely. A z nějakého důvodu Sundowning vyhnali před poslední skladbou (což vzhledem k tomu, že zahrát jich měli zhruba pět, bylo vážně brzo), aby se parket uvolnil pro následující electro večírek, který prostě těch deset minut už nemohl se startem počkat. Když jsem se nevlídně ptal pořadatele, čím se to tak stane, klub prý původně stanovil jiný konec akce, než nakonec vynucoval. Z klubu jsem se nikoho na nic neptal a šel domů.
Nicméně, koncert Sundowning byl dobrý. Nikdy předtím jsem je neslyšel (mimo kontrolního videa z youtube před koncertem), ale jejich přímočarý, ostrý a ne nutně jen pomalý post-metal se strojovým rytmem ve stylu Celeste nebo starých Switchblade hraný ve tmě jen se zářivkou na zemi stál za to. Pokud by se někomu někdy podařilo udělat jim koncert, jako se to u Celeste podařilo Radkovi v Jelení, byl by to krásný večer.
Koncerty ve sklepě Chapeau bývají trochu absurdní. Ježíš táhne na Berlín jako předkapela Monarch! hráli snad víc než dvakrát tak dlouho než Monarch! (tam ale svoji roli hrálo to, že Monarch! se po cestě někde ztratili), hned po konci skvělého koncertu Bone Awl se do sklepa začali trousit fanoušci Kayova electro večírku, jejichž věkový průměr se pohyboval ne moc nad sedmnácti, a pravidlo trojic potvrdil koncert Sundowning. Nebo spíš takhle, já si myslel, že jdu na koncert Sundowning. Ve skutečnosti jsem šel na minifest mladých českých progresivně metalových a metalcore kapel (celkem byly tuším čtyři), ke kterému byli Sundowning z nějakého důvodu připojeni. Fanoušky těch kapel Sundowning nezajímali a naopak. Z nějakého důvodu byly na stránkách Chapeau se Sundowning uvedeny dvě úplně jiné kapely. A z nějakého důvodu Sundowning vyhnali před poslední skladbou (což vzhledem k tomu, že zahrát jich měli zhruba pět, bylo vážně brzo), aby se parket uvolnil pro následující electro večírek, který prostě těch deset minut už nemohl se startem počkat. Když jsem se nevlídně ptal pořadatele, čím se to tak stane, klub prý původně stanovil jiný konec akce, než nakonec vynucoval. Z klubu jsem se nikoho na nic neptal a šel domů.
Nicméně, koncert Sundowning byl dobrý. Nikdy předtím jsem je neslyšel (mimo kontrolního videa z youtube před koncertem), ale jejich přímočarý, ostrý a ne nutně jen pomalý post-metal se strojovým rytmem ve stylu Celeste nebo starých Switchblade hraný ve tmě jen se zářivkou na zemi stál za to. Pokud by se někomu někdy podařilo udělat jim koncert, jako se to u Celeste podařilo Radkovi v Jelení, byl by to krásný večer.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
