ICONACLASS @ 007

28. října 2011

ICEAGE - SELF-TITLED

Náctiletí sígři z Kodaně, Iceage, jsou facka každému, kdo by chtěl zbytečně papouškovat, že punk je mrtvý. S eponymní deskou by nejvíc in byli v Anglii v druhé polovině sedmdesátých let, když Joy Divison byli ještě Warsaw, ale z punku už se rodil post-punk. Většinou zní přesně v tomto duchu, přitom ale nejde o pitomé retro, autenticita ze zvuku i nasazení jen cáká. Hudba Iceage je na desce někde na pomezí punku a post-punku. Chvílemi výrazně rytmická a temná, vždy zahraná s pankáčsky neurvalou energií a smyslem pro jednoduché melodie, do kterých se ideálně vyřvává s natrženým rtem a lahváčem v ruce. S postupnými poslechy člověk trochu přehodnodí původní pocit, že je to celé čirý post-punk, který navozuje zařazení výrazné White Rune na začátek alba. Punku bez přívlastků je na desce nakonec výrazně víc. Pro mě osobně by nicméně opačný výsledek znamenal oblíbenější desku - White Rune je pro mě vrcholem alba. Největší hitovka je pak poslední You're Blessed.

Deska mi přišla pěkně po pankáčsku v nevycpané krabici od pizzy, odpovídajícím způsobem prohnutá. Moc dobrá práce, Escho.

Nedávno jsem navíc s hrůzou zjistil, že 3. prosince byli ve sklepě Chapeau Rouge. Další akce, kterou se pořadatelům podařilo přede mnou utajit (podobně jako třeba Counterblast v Discentru na jaře - to byla akce s hodně vysokým stupněm utajení). Vedle facebookové skupiny pořadatelské A.M. 180 Collective se vstupem na požádání jsem zmínku o tom našel na serveru Indie Music, kde mají i report a fotky. Snad to byl dobrý koncert. Snad na něm příště budu taky.

3 ROKY

V pátek to bude přesně měsíc poté, co by Cáry mlhy oslavily třetí narozeniny, kdybych si na to včas vzpomněl. Snad to vynahrazuje alespoň fakt, že tak dělám příspěvkem #44.

WWW, ROCK CAFÉ A LIVE!

Miluju WWW. Někdy okolo roku 99 se ke mně dostala kazeta s věcmi jako Medvídek Pú, Noční můra nebo Horkej toast, a od té doby jsem věděl, že chci víc. Na kazetách jsem postupně měl jejich tehdy ještě rozverně funkový Karamel z Real Acide Juice, stejně jako skladby z obou East Side Unia nebo Hip Hop Hurá, kde už pomalu legrace končila. Pak nebylo dlouho nic. Kazety postupně zmizely podobně záhadně, jako se objevily (tedy u kamarádů kamarádů). Několik let jsem WWW neslyšel, natož abych slyšel o nich. Naděje umírá poslední, pak i na ní dojde. Až z ničeho nic přišel na konci roku 2006 Neurobeat jako debutová deska po patnácti letech existence. Sklony k dadaismu a dekonstrukci textu zůstaly, ale rozvernost nahradila deprese, chlad a vztek; beatbox a pra-hip-hopový podkres nahradil studený industriál v hip-hopovém rytmu. Tanec sekyr jako druhá deska byl zase trochu jinde. Ubylo rytmu, ubylo vzteku, přibylo smutku. Kombinace Typlta jako textaře a Anděry jako hudby a hlasu WWW funguje... moc dobře. Jako máloco. Naše top kapela? WWW. Bez ohledu na žánry. Bez mezery za otazníkem.

Na třetí album se netrpělivě čeká. Zase bude jinde. Podle toho, co zatím bylo slyšet, na to půjde tancovat. Na veselý večírek bych to ale neviděl. Čtyři nové věci byly mimo jiné slyšet na jarním koncertě v pražském Rock Café. Kde toho zahráli spoustu. A nahráli to. Říkalo se, že jako 2xCD to tradičně na labelu Big Boss vyjde ještě do Vánoc. Je to znamení osudového vztahu, že jsem se na stránky labelu podíval právě dnes, abych zjistil, že vyjde zítra. 7. prosince 2011. V limitované edici 631 kusů, podle návštěvnosti onoho koncertu (a zároveň prý kapacity Rock Café). Neotálel jsem. Neotálel bych ani být vámi.

Informační hodnota příspěvku: 7. prosince 2011 vychází u Big Boss dvojCD geniálních WWW - Live! (zkuste si to vygooglit) se záznamem koncertu z 12. dubna 2011 z Rock Café.

TRICKY @ LUCERNA MUSIC BAR

8. listopadu 2010.

FLICKR.

AFTER ENVY

Envy, Ravelin 7 - Palác Akropolis, 15. října 2011.

Velká očekávání někdy mívají za následek nespokojenost i s jinak povedeným výkonem. Envy se to ale netýká. Nad jejich sehraností zůstával rozum stát, zvuk se brzo dostal přesně tam, kde měl být, dokonce i nasvícení se podařilo, což mě ve spojení s charismatem hráčů přimělo mít sem tam i otevřené oči. Mentálně jsem udělal spoustu pěkných fotek.

Insomniac Dose je ultimátní emo deska. Tolik přímočarého, opakovaně gradovaného prožitku zahraného bez afektu tak, že tomu člověk věří, není snad nikde jinde. Díky tomu ji ale nemůžu poslouchat nijak pravidelně. Vyžaduje veškerou pozornost a nechává mě sice šťastně, ale hodně vyčerpaného. Recitation zdaleka nemá sílu Insomniac Dose, díky čemuž je ale zároveň přístupnější a různorodější, ačkoli podobně epická. Na živo pak kombinace obou funguje skvěle. Ohromnou sílu měla každá zahraná skladba, střídání klasicky gradovaných věcí z Insomniac Dose, romantických předeher (připomínajících Mono) a živějších, veselejších věcí z Recitations vytvořilo perfektní vývoj k poslední skladbě před přídavkem. Tam koncert vygradoval do euforického finále, které nemělo daleko ani k Morriconnemu naživo.

Jakmile jsem zavřel oči, bylo to přesně jak jsem doufal. Nohy se mi pomalu odlepily od podlahy. Se zakloněnou hlavou jsem vystoupal pod strop. Pak celá Akropole explodovala zvukem, začala se naklánět a kymácet a já jsem jako hadrová panenka v bouřce  vrážel do zdí, do balkónů, do stropu, do ostatních, než jsem skončil na podlaze s tvářemi mokrými od slz a s nosem od krve. A potom znovu.

Ravelin 7 jsem před pár lety viděl v Yachtu a paradoxně mi tehdy připadali výrazně sehranější. Zvuk měli v Akropoli hodně ostrý a jednotlivé nástroje se spíš přetlačovaly, než aby fungovaly společně. Několik gradací pak vyznělo trochu naprázdno. Potenciál je v jejich hudbě evidentní, ale něco tomu chybělo. V Yachtu se jim to tehdy povedlo výrazně líp.

ENVY

Zavřeme oči. Nohy se nám pomalu odlepí od podlahy. Se zakloněnými hlavami vystoupáme pod strop. Pak celá Akropole exploduje zvukem, začne se naklánět a kymácet a my budeme jako hadrové panenky v bouřce  vrážet do zdí, do balkónů, do stropu, do sebe, než skončíme na podlaze s tvářemi mokrými od slz a s nosy od krve. A potom znovu. 15. října totiž přijedou Envy.

MOUNTAINGOAT

Digitální fotce se zřejmě nikdy nepodaří dostat do sebe tolik atmosféry, jako fotce na film. Perfektně to dokládá geniální fotka Daniela Higgse od Ondry Fišera. K tomu přikládám svůj výběr z jeho fotek někdy od roku 2006. Větší výběr najdete na jeho Flickru.

Koncert California Love v Jelení musel být neskutečné peklo. Triko s Ondrovou fotkou z koncertu dokládá, že v Bad Skulls mají vkus.

OBSCENE SOCIETY 2011

Obscene Society Fest je společným podnikem Obscene Productions a Insane Society a letos se v pardubickém Žlutém Psovi konal už šestnáctý ročník. Kapelami i návštěvníky fest připomínal menší Playfast. Nebyl jsem tam úplně od začátku, ale Evidenci to hrálo skvěle, Needful Things předvedli neskutečnou smršť srovnatelnou s Bloody Phoenix (takže vážně SMRŠŤ!) a Doom mě roznesli. Stejně jako Warcollapse a Deviated Instinct na Playfastu i Doom hráli s obrovským nasazením a rozpoutali pod pódiem peklo. Zatímco u všech kapel před tím jsem zvládal fotit z kraje pod pódiem bez větších problémů, při Doom jsem vlál v jednom velkém moshpitu s foťákem a skokany nad hlavou. Velký zážitek. Nemohl jsem se nabažit, a tak jsem po celou dobu čekání na vlak a cesty zpátky do Prahy inkasoval Zkázu do uší. Možná i díky tomu jsem nedojel třeba do Drážďan. Let - there - be - DOOM!

Dole postupně Onanizer, Evidence smrti, Lycanthrophy, Needful Things, Komatoz, NowyourefuckeD (sympatická kapela, viz jejich fórum) a samozřejmě Doom. Větší galerie a rozlišení fotek na Flickru (nejpříjemnější způsob prohlížení je pustit si prezentaci).

FLICKR.

PLAY FAST OR DON'T 2010

Být na svém blogu svým pánem má tu výhodu, že nemusím hledat výmluvy, proč píšu report o téměř rok staré akci. Ale pro pořádek, text je stejně jen na úvod, důvodem postu jsou fotky a těm je přece jedno, jak jsou staré. Navíc se blíží další ročník, takže mi to trvalo tak dlouho, až je to skoro relevantní.

Play Fast or Don't je tradiční hardcore/crust/grindcore festival. Postupně přitahuje čím dál tím víc návštěvníků a nejen proto se v roce 2010 konal v areálu starého letiště Hradce Králové, kde probíhá např. taky Rock for People. Počet lidí, který se dva roky zpátky mačkal v jinak krásném prostoru královéhradecké pivovarské flošny, se ve velkém aréalu letiště příjemně rozptýlil. Ročníku 2010 vládli Warcollapse, Deviated Instinct a Bloody Phoenix. Co se prvních dvou týče, nikdy už to sice nebude, jako když hráli před dvaceti lety, to jim ale vůbec nebránilo, aby jejich neředěný crust měl tíhu, sílu a energii jako vagón kladiv řítící se ze skály. Co se Bloody Phoenix týče, znovu mě smetli. Znovu jsem si koupil jejich triko, tentokrát v odpovíající velikosti, znovu jsem si odnášel Death to Everyone (tentokrát na LP a nedostal jsem ho, ale koupil, což možná nebylo nejekonomičtější rozhodnutí, když nemám žádné jiné jejich album, ale co už) a znovu jsem si příjemně popovídal s bubeníkem. Největším překvapením pro mě byli Counterblast, kteří oproti sludge kapelám, které dle dobrého zvyku do playlistu festivalu zařazují, hráli mnohem víc civilizovaný post-metal typu starých desek Cult of Luna. Trochu mi to narušilo teorii dělící slugde a post-metal podle spřízněnosti s crustem a špinavosti hráčů. Poprvé jsem naživo viděl Festu, které se naštěstí po dlouhém hiatu (funguje to slovo takto?) vrátil těžce nahraditelný Vápno. A vidět Evidenci je vždycky fajn. Domů jsem si vedle zmíněných Bloody Phoenix odvážel Siebensünden, Counterblast a nově vydané vinyly prvních dvou desek Cult of Luna, trochu paradoxně až na výjimku samé pomalé věci. Dobrý víkend.

Dole postupně Festa Desperato, Warcollapse, Komatoz, Jesus Cröst, Archagathus, Evidence smrti, Hibernation, Deviated Instinct a Counterblast. Obsáhlejší set a fotky ve větším rozlišení na Flickru.

FLICKR.