Big Brave a Blues for the Redsun v Eternii

15. dubna 2018, https://www.facebook.com/events/1291767210969640/.

THE BODY - I SHALL DIE HERE

Metal už dávno není žánr, ve kterém by docházelo k výraznému posouvání hranic. Zareagoval na to poměrně logicky návratem ke kořenům, díky čemuž najednou spoustu kapel hraje mix Black Sabbath a Electric Wizard a říká tomu stoner, Darkthrone se pak podařilo přitáhnout pozornost ke starému thrash metalu. Extrémní metal už dlouho nepřišel s něčím, co by tu nebylo už před deseti lety. Vzácnou výjimkou jsou Knelt Rote a The Body, v obou případech kapely žijící v americkém Portlandu.

The Body nezapadají hladce do žádné z metalových škatulek. Převážně pomalý rytmus asociuje doom metal nebo sludge, estetika je do značné míry společná s vážně braným grindcorem a zvukově připomínají řezavý industriál. Zvláštní kapitolou jsou vokály. Namísto předpokládaného hluboce posazeného growlu či murmuru Chip King křičí vysoce posazeným hlasem, který skoro připomíná Jeffa Smithe, vokalistu legendární americké skramz kapely Jeromes Dream. Což je zvuk, který od chlapa s vizáží motorkáře kombinovaného s fanatickým survivalistou nečekáte (druhý a poslední člen kapely Lee Buford vypadá zrovna tak). King tak budí dojem, že Smithe sežral a ten z jeho břicha zběsile křičí o pomoc. Poloha vokálu výrazně pomáhá nepříjemně reálnému vyznění kapely, protože neslyšíte metalovou pózu, ale skutečný křik.

The Body vydávají desky od roku 2004, více pozornosti ale začali přitahovat až v posledních pár letech (Knelt Rote tento typ pozornosti teprve čeká). A pozornosti přibude, právě vyšlá deska I Shall Die Here je totiž peklo. Na ní spojili své síly s Haxan Cloakem, který je známý svými hororovými, temně ambientními plochami s využitím akustických nástrojů, a výsledek je možná to nejlepší pro obě zúčastněné strany. The Body dělají to, co vždycky, Haxan Cloak to zvučí a produkuje. Spolupráce jim paradoxně eliminovala určitou roztěkanost a výsledek je hodně soustředěná, na kost ohlodaná noční můra. Nejde ale o noční můru ze světa Dračího doupěte, I Shall Die Here je hudební podkres k mučení arabů americkými vojáky, ke křižování protestujících ve zmrzlém lese na okraji Kyjeva nebo k rozřezávání afrických albínů tamními čaroději. Jo, ty tady umřeš, ale ještě mi chvilku vydrž.

Není to tak dávno, co se objevila zpráva, že americká armáda mučí mimo jiné hudbou Skinny Puppy. Vkus dobrý, ale I Shall Die Here bere audiosadismus na jiný level. Jenom na druhý track Alone All the Way bych dával pozor. Být nihilistický boxerský manažer, tímto trackem budu svému svěřenci vymývat mozek před zápasem. Výsledkem by nepochybně byly zdemolované šatny a k smrti ubití protivníci, rozhodčí i hostesky. To je zhudebněné násilí s ohromně motivačně gradující rytmikou. Ostatní věci jsou trochu jako zmodernizovaní Khanate, kteří neuspávají nekonečností.

V Praze už v neděli!

http://carymlhy.blogspot.co.uk/2014/01/telo-ve-sklepe.html https://www.facebook.com/events/1506673426225017/ http://www.last.fm/event/3750835+The+Body+at+Chapeau+Rouge+on+13+April+2014

TĚLO VE SKLEPĚ

13. dubna budeme mít s Letmo a závorkama ve sklepě Chapeau večírek. Program zahájí Lovci lebek, kteří na chvíli přilezou ze svého kouta dvorku a utopí nás hlukem. Ve vzduchu už sice nejspíš bude jaro, ale následující nic přinesou vichr a sychravo, a ani dvě patra diskotéky nad námi nás neschovají. A pokud nám nakonec u The Body poteče krev z uší, bude všechno v pořádku. Zbytek večera už se na sebe budeme jenom smát, mluvit nebude mít cenu.

https://www.facebook.com/events/1506673426225017/
http://www.last.fm/event/3750835+The+Body+at+Chapeau+Rouge+on+13+April+2014

PIG DESTROYER - NATASHA

Pig Destroyer jsou grindcorem tak nějak ve své vlastní lize. Nepatří mezi oldschool grindcore ani mezi moderní gore porn groove grindy, a přes spalující grindcore nasazení jsou pořád někde na dohled metalu. Možná něco jako kdysi Assück. Třeba Phantom Limb mi přijde (nebo minimálně v době, kdy jsem o desce psal přišla) jako ultimátní kolize grindcore a Slayer. Což mi sedí (nebo minimálně tehdy sedělo). Navíc nejen že mají texty, ale mají texty, které stojí zato si i přečíst. Zvláště pokud se chcete podívat do supertísnivého světa amerických náctiletých otloukánků stalkujících královny plesů s brutálním vyústěním. Zobecnil bych to na textovou tématiku starého amerického death metalu vsazeného do reálnějšího prostředí na úrovni makabrózní poezie.

Vedle toho vždycky trochu koketovali i se zpomalením. Třeba na Prowler in the Yard je několik věcí, kde grindcore nekoliduje se Slayer, ale s Black Sabbath. Tahle tendence vyvrcholila na bonusovém DVD (kvůli 5.1 surround zvuku) k desce Terrifyer nazvaném Natasha. Natasha je jedna třiceti osmi minutová sludge skladba o vraždě ze zhrzené lásky a sežrání vypravěče a pachatele obětí vrostlou v a sroslou s místem, kde ji nechal. Třicet osm minut je hodně. Osobně nejsem fanda nesoudně dlouhých skladeb. Nicméně na youtube existuje tohle video se sedmiminutovým Natashiným výstřihem odehraným na pozadí příběhu ze střední jihokorejské školy o problémové holce, klukovi, co se do ní zamiluje, a násilných konfliktů s jejím starým gangem. Video je natočeno reálně a syrově na vysoké úrovni jihokorejských filmů (v posledních dejme tomu deseti letech od tam přišla spousta perfektních filmů, třeba Oldboy a Sympathy for Lady Vengeance nebo starší věci od Kim Ki-duka patří mezi mé top filmy vůbec). Podle komentáře na YT jde o video k nějakého korejskému popu (kdyby tak takhle vypadaly všechny popové klipy) a je natolik dobré, že mám pocit, jako bych koukal na plnohodnotný film vměstnaný do sedmi minut. Ačkoli dějově nemá s Natashovu nic společného (s trochou fantazie by vlastně mohl být jejím prequelem), fungují dohromady perfektně. Klip je výrazně lepší, než metalová videa bývají a Natasha mu dává obludně mrazivou atmosféru s až hmatatelnou hrozbou tragédie, z čehož vychází jeden z mých nejoblíbenějších klipů.

Post je přes stáří videa i skladby (2004) skoro aktuální proto, že Pig Destroyer přijedou na Brutal Assault. Byla by velká chyba mít Brutal Assault zažitý jen jako sjezd ožralých důkazů evoluce. Samozřejmě tam takové potkáte. S postupujícím časem stráveným na místě se pak zdá, že někteří návštěvníci mají opice za ještě hodně nedávné předky a možná je stále potkávají na rodinných slavnostech. Na druhou stranu, Brutal Assault nabízí kouzelnou směs všemožného metalu a příbuzných stylů, kterou mezi festivaly budete hledat s obtížemi, a to i ze světového hlediska. A mají perfektní stan s téměř nonstop horory, kde se člověk může najíst, schovat před sluncem, deštěm a kde trávím zhruba stejně času jako na kapelách. Hlavně ale na soupisce kapel tradičně figuruje jméno, kvůli kterému má cenu tam jet, i kdyby zbytek festivalu tvořila vata našlehaná z kytarových sól, džínových vest a piva (někdy je i tohle fajn). Jel jsem tam kvůli Neurosis (a po většinu festivalu se bavil rozpoznáváním lidí, kteří tam byli jen kvůli nim), jel jsem tam kvůli Ulver. Loni mi taková kapela na soupisce chyběla, zato letos mě tam vedle Pig Destroyer silně táhnou ještě Ministry a Godflesh, s Crowbar jako bonusem. A extrémně mě baví představa, že Pig Destroyer zahrají Natashu. Celou.

MONARCH! - MER MORTE

Monarch!, Mer Morte, down-tempo, 2008, Throne Records, Francie, www.myspace.com/monarchuberalles

Monarch! jsou z Francie, jsou tři a od roku 2005 vydávají extrémně pomalý doom ohlodaný na sludge. Mají hned několik poznávacích znamení. Nikdo z kapely nevypadá jako metalový šampón. Za mikrofonem mají pěknou holku. Emilie střídá terorizující řev s éterickým čistým vokálem. Grafika je jako od dvanáctileté satanistky. Hudba spočívá ve sladěných erupcích bicích, kytary a basy a následného nekonečného feedbacku. Ekvivalent hromu do sněhové vánice. Žádný umělohmotný ambient ani samply. Jen kytara, basa, bubny a hlas prohnaný přes ozvěnu. Každý tento faktor a jejich vzájemná kombinace je přesně to, proč je mám rád.

Mer Morte je jedna skladba rozdělená na dvě strany desky. Celá první strana je předehra, jednoduchost hudby Monarch! dovedená do extrému. Zvuk, feedback a vzdálený hlas Emilie, spíš náznak než zpěv. Slyšíte mrazivě vábivou sirénu, ale je schovaná někde v mlze. Druhá strana pak naopak hned od začátku graduje, mezi erupcemi zvuku se zkracuje interval a Emilie pomalu, ale vší silou vykřikuje slova textu. Dlouhý konec už opět odeznívá ve stylu první strany, jen šepotu a polozpěvu je víc.

U extrémního down-tempa se těžko hodnotí kvalita. Je mi úplně jedno, že technicky to není hudba. (Na druhou stranu, pamatovat si tempo, nástup gradující frekvence a strukturu u minimalizmu roztahaného na čtyřicet minut nebude jen tak). Mer Morte je zřejmě jejich nejklidnější věc, skoro jde spíš o rytmický kytarový ambient, než o sludge (jako hráli na skvělém eponymním 2xCD) a má nejblíž k nařčení z toho, že jde jen o prázdnou zvukovou vatu. Přesto mě to baví. Mer Morte neterorizuje, neděsí, nezraňuje. Má specifickou atmosféru a zvuk, ve kterém se rád nechám topit. Okultní, na feedbacku postavený chill-out, který zcela vyplňuje prostor.

Varování: Throne Records trvá asi čtyři měsíce dostat zaplacenou desku z Francie sem. Doporučení: předně zkuste kontaktovat Doomentia Records. Plakát uvnitř je příjemný bonus.

POMALU SNĚŽÍ SMRT [DOWNLOAD]

Výběr, který jsem poskládal na základě výzvy na Sludge Swamp. 5 skladeb a 56 minut mrazu, sněhových bouří a vichru zpětných vazeb, kde neruší zbytečné hraní; uzavřených dokonalým duetem jak z muzikálu, který bych rozhodně chtěl vidět. Zvuková vichřice "Cursed Realms" je společně s "Bathory Erzsebet" nejlepší skladbou, jakou jsem od Sunn O))) slyšel. Obecně je mi mnohem bližší kytarový drone právě Monarch! nebo Otesanek, od kterých mě baví vše. Když navíc Emilie přízračně zpívá čistým hlasem, přestává pro mě okolní svět existovat. "Bridges" patří do mého užšího výběru tvorby Neurosis (společně asi s deseti dalšími skladbami) a "Obscured" je NAPROSTÁ perla. Hraním výběru pořád dokola se snažím přivolat sníh. (Pro pořádek, na obrázku je Sasha Grey.)

1 Neurosis - Bridges
2 Monarch! - Rapture
3 Sunn O))) - Cursed Realms (Of The Winterdemons)
4 Otesanek - Oceans
5 Celtic Frost - Obscured

DOWNLOAD.